zpět na hlavní stránku
zpět na přehled článků 2005

Několik dílčích poznámek k syntetické práci o pražské vrcholné gotice

Pavel KALINA, Jiří KOŤÁTKO: Praha 1310–1419. Kapitoly o vrcholné gotice, Nakladatelství Libri, Praha 2004, 240 s.

Gotická architektura Prahy doby lucemburské již vyvolala mnoho pozornosti historiků umění. Existující vědomosti přitom bývají různě interpretovány. Postupně jsou také obohacovány o doplňované výsledky speciálních analýz jednotlivých objektů. Většinou jsou přínosné informace získávány při opravách staveb (dosud ovšem není dostatečně zdůrazňována nutnost ani význam tohoto typu dokumentace), ale při obnoveném zkoumání zpravidla dojde i k pojmenování některých souvislostí či okolností, které byly před tím přehlíženy, něco se objeví v novém světle. Znakem řady syntéz pak jsou poukazy na některá dosavadní opomenutí, zčásti oprávněné, někdy také ne. Dějiny takového velkého středověkého města, jakým je Praha, je přetěžké sestavovat. Architektonický vývoj byl natolik mnohotvárný a poznamenaný překotností mnoha individuálních zájmů a okolností, že velká část paušálněji vyjádřených hodnocení bude nepřesná a stane se předmětem budoucích kritik a korekcí.

Takovému riziku se do jisté míry vystavují i autoři jmenované knihy. Jejím pozitivem však nepochybně je velkorysé rozvinutí tématu, v němž do jisté míry nově sehrávají značnou roli společenské a hlavně technické podmínky formování staveb. Ve značné šíři jsou podtrhovány principy projekce rozvrhů staveb a zejména detailního členění profilací portálových ostění či klenebních žeber. Současně jsou však studovány sociální a kulturní souvislosti. Pátrá se po vazbách některých staveb na severní Itálii, Paříž, severofrancouzské katedrály, na jižní Francii, Kolín nad Rýnem, Štrasburk, Vídeň, Krakov, Vratislav, Magdeburk (abych jmenoval alespoň ty nejfrekventovanější). Příslušné teorie i tvrzení se zakládají na rozsáhlé znalosti edic pramenů i starší či zcela aktuální literatury.

Kniha tak zřejmě splňuje ambice nakladatele předložit čtenářům pokud možno souvislý výklad, který bude jednak podstatnou součástí příslušné edice (zejména cenou prezentované jako jakási vlajková loď firmy), ale stane se i jakýmsi milníkem ve vývoji poznání Prahy. Tyto úkoly byly asi naplněny. Ale proto také lze těžko dílo komentovat jinak, než na základě speciálních znalostí staveb, kterých zmíněno velice mnoho. V knize jsou mnohdy jaksi okrajově uváděny názory, které relativizují starší úsudky, nebo naznačují některé dosud opomíjené cesty dalšího zkoumání. Dílo je proto třeba ocenit jak coby přínos k popularizaci moderních poznatků o historické architektuře, tak jako podnět pro další studium.

Vzhledem k výše uvedenému se sám pokusím jen o několik dílčích poznámek, věnovaných spíše okrajovým otázkám.

Dosti překvapivé je uvádění půdorysů staveb i nákresů detailů bez uvedení měřítka zmenšení. P. Kalina sice věnuje geometrii staveb i jejich článků v textu poměrně dost pozornosti, avšak kromě poměrových relací mezi jednotlivými částmi kompozice měly nepochybně značný význam i základní "moduly" (ve stopách, loktech atd.), ty však byly ponechány stranou. Vzhledem k tomu, že jsou občas uvedeny i míry metrické, měla být měřítka do plánů zakreslena (nemluvě o vhodnosti uvádění plánů v jednotném měřítku, jak se o to ve svém raně středověkém svazku edice "Knih o Praze" pokusil Zdeněk Dragoun).

Samozřejmě zarazí absence nákresů řady architektonických detailů, ačkoliv ty jsou mnohdy velice zevrubně, ale těžko srozumitelně a už vůbec ne porovnatelně "interpretovány" slovním opisem.


K uliční síti

Uliční síť Starého Města autor jen v malé míře propojuje se situací před založením města, a proto také do jisté míry zjednodušeně líčí dynamiku proměn trasování ulic. Poukazuje na tradičně uváděné založení Havelského města jako kompaktního celku, na jehož rozsáhlé náměstí navazovaly ulice, do jisté míry násilně zasahující do dříve zřejmě zastavěných území. Stručně rozebírá uliční systém v okolí prostranství severně od kostela sv. Jakuba. Zde zřejmě došlo k podobně výraznému lokátorskému zásahu jako při založení Havelského města, avšak pozdější vývoj zde nebyl tak úspěšný. Stranou byla ponechána dřívější teorie, že na východní straně Starého Města mohl původně existovat záměr vést hradbu podél kláštera u sv. Jakuba a Anežského kláštera. Mezi nynějším Perštýnem a nejspíše brodem u sv. Valentina podle všeho probíhala významná cesta, zatím stále předpokládaná do jisté míry hypoteticky. Znamená to zřejmě, že změn uliční sítě bylo více, nežli se často při retrospektivní analýze připouští. Souviselo to zřejmě také s tím, že starší majetky byly po založení města proměňovány v městskou strukturu nerovnoměrným tempem (mohlo to zřejmě záležet na záměrech vlastníků dvorců apod., kteří buďto sami podnikatelsky budovali domy k pronájmu či na prodej, nebo prodávali pozemky budoucím stavebníkům). S tím velmi pravděpodobně souvisely dílčí korekce směrů ulic, a případně i "průrazy" ulic přes pozemky, původně náležející soukromým osobám či církevním a jiným institucím. Je však pravdou, že velká část těchto změn probíhala již před začátkem autory sledovaného období.

Vcelku racionální se zdá být hodnocení karlovské uliční sítě Nového Města, když není kladen nadměrně velký důraz na symbolické významy trasování ulic a spíše okrajově je zmiňována předlokační struktura osídlení (o níž ostatně dosud není mnoho známo, s výjimkou nepochybné dislokace kostelů a několika dosavadních větších archeologických výzkumů – např. u kostelů sv. Klimenta a sv. Petra na Pořící, na Rybníčku, na nádvoří bývalých kasáren na náměstí Republiky).

Typologie měšťanských domů zůstala spíše stranou zájmu. Snad to souvisí s určitým publikačním dluhem pracovníků pražské památkové péče, kteří jen v omezené míře prezentují velice cenné poznatky, získávané v průběhu početných stavebních oprav a úprav (stačily by aspoň zcela krátké informativní noticky se základními vyobrazeními – publikovaná hodnocení se tak většinou opírají o několik desítek let staré stavebně-historické průzkumy).


Staré Město


Kostel Panny Marie před Týnem (Staroměstské náměstí, E014.2522/N50.05155), s. 18-27.
(K otázkám geometrické konstrukce detailů a jejich měření.)

Poněkud schematicky vyznívá zejména ve "staroměstském" oddílu důraz na souvislost všech stavebních podniků s ekonomickými možnostmi. Jakoby každá kostelní stavba byla téměř přímo úměrná svými rozměry a výzdobou mohovitosti farníků.

Výklad o rozmístění středověkých oltářů v kostele lze doplnit konstatováním, že velká část nynějších oltářů před mezilodními pilíři má pod barokním dřevěným obložením zachovány původní gotické kvádrové podstavce s profilovanými sokly a římsami menz (jak to bylo ověřeno v průběhu nedávného restaurování mobiliáře).

U tohoto i jiných objektů je v knize naprosto právem zdůrazněn význam geometrie pro proporční vztahy sakrálních staveb i jednotlivých detailních architektonických elementů; spíše nekriticky je přitom preferována jedna z užívaných metod odvození různých relací a tvarů (rotace čtverců; ostatní postupy, ve studované době užívané přinejmenším stejně často, jsou více méně pominuty).

Zkoumání detailních metod geometrické projekce není snadné. Naráží na několik těžkostí. Vytvořený tvar se může lišit od ideální podoby, navržené na stole projektanta, ale může být také nepřesně změřen. Nejvhodnějším zdrojem informací je studium ložných ploch jednotlivých dílů, z nichž byly články skládány. Tyto ložné plochy jsou však většinou dostupné jen po destrukci stavby, tedy zejména na dílech, uložených v lapidáriích, případně vyjmutých ze stavby v průběhu oprav. Experimenty s jednotlivými uvažovanými metodami projektování forem kružbových obrazců, portálových ostění, atd., totiž ukazují, že některá odvození od různých počátečních obrazců poskytují prakticky shodné výsledky, odlišitelné jen po měření s extrémní přesností (operace s čtvercem, obdélníkem, rovnostranným trojúhelníkem /šestiúhleníkem, rovnoramennými trojúhelníky, pětiúhelníky, sedmiúhleníky atd.). Podstatné je pozorování a proměřování celé stavby. Projekční systém byl propracovaný po generace děděnou praxí do vysoké přesnosti a efektivnosti. To bylo potřebné, protože žádný článek nebyl izolovaný. Záleželo na zdánlivých drobnostech, když např. křivky žeber zpravidla nekořenily z jednoho bodu na horní straně konzoly či hlavice přípory. Z celkových proporcí stavby bylo třeba odvodit složitě tvarované výběhy klenbových žeber. Instruktivním příkladem jsou např. klenby severního dvoulodí kostela sv. Haštala (s. 32), kde nástěnné výběhy jsou situovány před lícem zdí na konzolách, kdežto do sloupů žebra zabíhají, takže výběh je vlastně skryt v hmotě sloupu (z jiných podobných případů je známo, že i takové drobné diference např. polohami svorníků respektují to, že výběhy žeber v půdorysu objektivně leží v rozích lichoběžníku, byť odchylky od ideálního pravoúhelníku se pohybují v řádu centimetrů). Velmi složité bylo rozvrhování okenních kružeb. Obtíže totiž pramenily z toho, že do všech konstrukcí musely být zahrnuty rozměry – hmoty detailů. Proto je nesnadné dojít k úspěšnému rozboru proporcí dispozice kostela jeho redukováním na liniové schéma (jak se o to P. Kalina pokusil na s. 101).

Podobné je to s detaily profilů. Zde mohou zcela drobné a vlastně nevýznamné nepřesnosti v zaoblení boku hruškovcového prutu či prohlubně výžlabku vést k mylnému stanovení středu a poloměru tvořící křivky (a tedy k chybě v dedukci o geometrickém základu konstrukce). Jsou tu tedy určité limity práce, které z velké části není možné odstranit. V každém případě je však nutné vycházet z maximálně přesných měření originální formy. (Ve snaze alespoň přispět nějakým materiálem, nikoliv jen okrajovými poznámkami, připojuji k tomuto textu několik přesných nákresů členění pražských gotických objektů.)

Přesné proměření by mělo být samozřejmostí. V tomto smyslu vyvolává určité úvahy o parametrech dokumentace v knize např. obrázek na s. 21 (přípora klenby v boční lodi kostela Panny Marie před Týnem). Portál na s. 28 (kostel sv. Havla) je vykreslen docela přesně, jen paty záklenku správně leží v úrovni spodní strany lišty, která podpírá tympanon (nikoliv tedy u její horní hrany, jak je nakresleno).

Proto by např. podnícení specializované měřické kampaně s cílem skutečně racionálně studovat geometrii prvků mohlo prospět více, než na několika místech knihy opakované pokusy o popis profilů portálů.

Na základě dosavadních měření jsem přesvědčen, že v knize je metoda konstrukce založená na "rotaci čtverců" nadměrně zdůrazňována.


Kostel sv. Michala (Michalská ulice, E014.2513/N50.05105), s. 29-31.

Několikrát je v publikaci zmíněn předpokládaný portál na jižní straně trojlodí, za jehož relikty jsou považovány bohatě plasticky zdobené pozůstatky architektonického členění. Proměření těchto pozůstatků jasně ukazuje, že vstupní portál kostela by nebylo možné do členění stěny domnělé předsíně vkomponovat. Pracovně předpokládám, že v severní stěně (tedy v jižní stěně kostela) byl osazen menší portál, jehož ostění se obracelo do interiéru kostela, jímž se tedy nevstupovalo do kostela, ale naopak z jeho jižní lodi do odbourané přístavby. Nelze opomíjet to, že ve východní části severní stěny odbourané prostory je typický odkládací výklenek s vpadlinou pro uzamykatelná dvířka, dělený uvnitř poličkou, bez velkých pochyb určený pro obřadní náčiní nebo svátosti. V obloučcích vlysu kordónové římsy jsou vkomponovány malované konsekrační kříže. Pod podlahou prostory je ve zbytcích zachován suterén, zabírající prakticky celý někdejší půdorys, jehož stěny (vlastně základové zdivo odbourané prostory) s pečlivě omítnutým povrchem byly odhaleny při archeologickém výzkumu. O tom, že se s velkou pravděpodobností jedná o středověký suterén, svědčí to, že do něj byl při barokní přestavbě vložen základ oblé kaple, rovněž později zbořené. Z uvedeného lze s velkou pravděpodobností vyvodit, že zde k jižní stěně kostela přiléhala obdélná kaple, nejspíše sloužící některé významné patricijské rodině, která zřejmě měla pod podlahou kaple prostornou hrobku. Z členění přípor a formy čelních oblouků klenby plyne, že žebra klenby tvořila složitý síťový nebo hvězdový obrazec. Tvarosloví lze obecně zařadit do sféry vlivu pražské katedrální huti. Vzhledem k určité ojedinělosti neobyčejně bohatého formálního aparátu lze do jisté míry přibližně vznik předpokládané kaple zařadit do doby po roce 1375. Jelikož líc stěny ustupuje za rovinu průčelí jižní stěny síňového trojlodí (v jeho nynější barokní podobě), existuje reálná možnost, že kaple byla připojena ještě k románské stavbě, brzy na to zbořené při výstavbě gotického trojlodí.

(Teoreticky je možné se zabývat variantou, že se jednalo o "kaplovou předsíň", jak ji známe u nás např. z tzv. královské předsíně kostela sv. Ducha v Hradci Králové; dokonce v zahraničí existují případy, kdy se v těchto předsíních pohřbívaly významné osoby. V případě kostela sv. Michala se však jednalo o kapli zřejmě především proto, že na předpokládaný portál by mezi klenebními příporami prostě nebylo místo.)


Kostel sv. Jakuba (Malá Štupartská ulice, E014.2530/N50.0518), s. 38-43.

V části literatury se uvádí, že západní dvoulodí ambitu bylo otevřeno do ulice arkádami. Takové řešení by bylo značně překvapivé, i když rozhodně ne bez analogií. P. Kalina se o této variantě nezmiňuje; neuvádí ani, zda byla průzkumy při nedávné opravě vyloučena.

Autor nezmiňuje ani skutečnost, že prakticky celé presbyterium mělo vnější líce zdiva (včetně opěrných pilířů) vyzděné z cihel. Cihlová je rovněž horní část hodinové věže včetně arkatur, zřejmě zděných z tvarovek (materiál spodní části věže mi není známý; výsledky výzkumů při nedávné opravě zřejmě dosud nebyly publikovány).

Ostatně cihlový je dále nejen např. obklad vnějšího líce severní stěny lodi kostela sv. Anny (jak by to mohlo souviset s ochranou proti nepříznivému klimatu, jak autor naznačuje, je otázkou – spíše jde o nějakou zatím nezřetelnou peripetii stavebního postupu), ale z cihel jsou zděny podstatné části přiléhajících klášterních budov. Z cihel je postavena jižní věž kostela sv. Havla. Vůbec nejsou v textu cihlové konstrukce nijak zvláště zdůrazněny – zmínky o nich jsou spíše okrajové; snad je autor na základě výzkumů z posledních desetiletí považuje za samozřejmost, které již není třeba věnovat zvláštní pozornost.


Kostel sv. Anny (E014.2458/N50.0506), s. 43-47.

Nejasná je zmínka o větracím průduchu v západním štítu střechy kostela, zatímco bylo vypuštěno upozornění na původní zakončení věže osmibokými patry (podobně jako např. u kostelů sv. Kateřiny a Panny Marie na Trávníčku na Novém Městě). Doufejme, že bohaté poznatky z dosud probíhajících oprav a rekonstrukcí budou publikovány s přiměřeně podrobnou dokumentací.


Kostel sv. Ducha (E014.2513/N50.0524), s. 48.

Vzhledem k poloze opěráků na západních nárožích lodi a jejich rytmu lze považovat za pravděpodobný dřívější názor, že kostel byl na západě zkrácen (možné je rovněž, že tu přiléhala nějaká další budova). Západní stěnu lze těžko považovat za původní západní průčelí kostela (výsledky průzkumů z poslední opravy vnějších omítek mi nejsou známé).


Karlův most, Staroměstská mostecká věž (E014.2449/N50.051001), s. 57-62.

V rozboru ikonografie východního průčelí není uvedena v literatuře zmiňovaná možnost, že součástí programu byla socha sv. Václava, údajně postavená před vjezd v jeho ose (Ivo Kořán). Zatím vcelku nebyla zvažována případná návaznost nějakého symbolu na královskou korunu, vetknutou do středu klenby průjezdu. (Jakub Vítovský dokládá, že klenba průjezdu byla vložena dodatečně. Na základě posouzení podoby výběhů v západních koutech průjezdu a hlavně na východní straně, kde jsou výběhy zakotveny v lištách, které lemují drážku pro hřeben – jež musela být zřízena současně s portálem průjezdu –, se zdá být dodatečné zaklenutí průjezdu sotva proveditelné. Do provedení průzkumu zdiva mezi klenbou a podlahou patra věže však je možné postup jen odhadovat.)


Nové Město


Kostel sv. Štěpána (E14.2530/N50.0435), s. 100-105.

Asi jen nedopatřením není v textu zmínka o obecně uznané skutečnosti, že nad západním polem jižní lodi byla plánována věž (podobně jako v kostele sv. Jindřicha), posléze nejspíše nedokončená a zřejmě již během stavby nahrazená věží v ose západního průčelí.


Kostel sv. Michala v Jirchářích (E014.2505/N50.044805), s. 107-110.

Hlavní loď kostela a zčásti nejspíše i věž v ose západního průčelí jsou pozůstatkem staršího, snad pozdně románského kostela. Způsob navázání bočních lodí by mohl nasvědčovat tomu, že tyto přístavby vznikly až po výstavbě nynějšího presbyteria. Stavba prodělala složitý vývoj, který těžko lze interpretovat bez zevrubného stavebního průzkumu a archeologického výzkumu.


Kostel sv. Vojtěcha (E014.2455/N50.0443), s. 110-111.

Přístavba severní lodi zřejmě není synchronní s lodí/presbyteriem. Odlišný rytmus polí nejspíše nasvědčuje tomu, že obě prostory byly původně odděleny plnou zdí, do níž byly arkády vybourány teprve dodatečně. Dispozice hlavní lodi se závěrem nasvědčuje nejpravděpodobněji tomu, že tato část stavby byla původně projektována jako presbyterium, k němž by snad měla podle původního záměru na západě být připojena loď. Je možné, že západně byla situována románská loď, později zbořená, ale je třeba zvažovat i variantu, že nynější stavba zaujala místo románského předchůdce. Podobně jako v jiných případech lze rozhodující přínosy očekávat od archeologického výzkumu (ve většině případů vyvolaly archeologické výzkumy zásadní posuny v hodnoceních – tak tomu bylo např. v případě kostela sv. Michala na Starém Městě, u kostela sv. Klimenta na Poříčí i dalších).


Kostel sv. Václava na Zderaze (E014.2458/N50.0432), s. 111-114.

V textu nejsou zcela jasně odděleny zmínky o klášteru křížovníků Božího hrobu, který byl situován nedaleko severovýchodním směrem. Stavební vývoj lodi kostela sv. Václava probíhal zjevně poněkud odlišně. Vrcholně gotická loď měla být širší, avšak zřejmě k výstavbě do husitských válek nedošlo. Zdivo lodi je podle všeho až pozdně gotické. Okénka románské věže nebyla v západním štítu lodi ponechána jako "spolia", neboť ve skutečnosti byla severozápadním koutu lodi ponechána celá románská věž, patrně zvýšená o gotické zvonové patro. Věž byla snesena až v 17. století.


Kostel Panny Marie Sněžné (Jungmannovo nám., E014.2525/N50.0459), s. 114-121.
(K otázce půdorysného rozvrhu závěru presbyteria.)

Půdorys východního zakončení presbyteria je definován jako pět stran desetiúhelníka (5/10). V podobných případech se někdy mluví též o závěru nad sedmi stranami dvanáctiúhleníku (7/12). Je zřejmé, že stanovení rozdílu by vyžadovalo dosti přesné proměření, přičemž ovšem rozdíl je dosti podstatný. U závěru 5/10 vychází střed polygonu na spojnici klenebních výběhů na rozhraní podélné části chóru. To by ovšem znamenalo, že žebra z koutů polygonu se budou sbíhat ve svorníku na vrcholu meziklenebního žebra. Takovému řešení se gotičtí stavitelé většinou snažili vyhnout, neboť zřejmě předpokládali, že by tlak žeber z koutů mohl nepříznivě na svorník působit. Zřejmě i s tímto vědomím navrhl P. Kalina do závěrového pole paprsčitý útvar. Jenže pak by svorník byl mimo ideální střed polygonu, takže by jednotlivá žebra nemohla být stejně dlouhá. U chóru 7/12 by bylo možné takový pravidelný obrazec vytvořit, poněvadž by k závěrovému poli patřily i boční stěny závěrového pole, mezi nimiž by vznikl křížový útvar. Takové řešení však bylo celkem vzácné. Preference 5/10 polygonu vyplývá z jeho geneze, na jejímž počátku stojí půlkruhové apsidové závěry pozdně románských ochozových francouzských katedrálních dispozic. Velkou výhodou 5/10 dispozice závěru oproti všem ostatním řešením bylo to, že všechna pole ochozu měla podobu shodných lichoběžníků, a také připojené kaple mohly být stejně veliké. Ve snaze poskytnout svorníku nad středem 5/10 polygonu oporu na straně podélné části presbyteria připojovali stavitelé k polygonu atypické pole, které obvykle nebylo klenuto křížem, ale obsahovalo žebra vybíhající ze západních koutů ke svorníku ve středu polygonu. U starších reprezentantů tohoto systému navazovala dále na západě šestidílná pole, která dokonce mohla mít dispozici odvozenou z polovičního pole před polygonem. Tak vznikl zcela logický systém, následně narušovaný se zavedením tzv. průběžných travé, v nichž v hlavní lodi ležela velice úzká pole, v nichž byly úhly diagonál ostřejší, nežli ve východním polovičním poli, v němž žebra směřovala ke svorníku v centru polygonu. Samozřejmě se i u katedrál objevila také jiná řešení, jejich struktura však nemohla být stejně pravidelná a racionální.

Půdorys závěru o pěti stranách pravidelného desetiúhelníku zvolil pro pražskou katedrálu také Matyáš z Arrasu. Vzniká proto otázka, jaký původně stanovil pro závěr klenební obrazec. Srovnání s předpokládanými jihofrancouzskými vzory (Rodez, Narbonne,...) činí pravděpodobnou představu, že také u sv. Víta měl být pravidelný závěr vymezen dělicím žebrem, v jehož vrcholu měl být svorník, do nějž by směřovala žebra z koutů polygonu i ze západních koutů přiléhajícího polovičního pole; dále k západu by pak pokračovala v hustém sledu úzká křížová pole, stejně hluboká jako poloviční pole před závěrem. (Snad by bylo možné poznat původní Arrasův záměr po přesném proměření směrů hruškovcových prutů v příporách presbyteria.) Této dispozice pak s výhodou využil Petr Parléř pro utváření pravidelného obrazce poloviční hvězdice do závěrového polygonu. Osvědčenou dispozici pak převzal i pro kostel Všech svatých na Hradě, zřejmě rovněž s plánovanou hvězdovou klenbou.

Řešení s pravidelným polygonem o půdorysu 5/10 se uplatnilo právě u kostela Panny Marie Sněžné. Patrně zde navíc existují doklady o tom, že zde na závěrový polygon na západě navazovalo poloviční pole (svými rozměry ovšem shodné s křížovými poli dále k západu). Postranní vnější opěrné pilíře na rozhraní podélných stěn a polygonu jsou kolmé k podélným stěnám, takže zřejmě počítaly s dělicím žebrem na rozhraní polygonu a tzv. polovičního pole, ale především o tom svědčí profilace přípor. Upozornil na to kdysi Dobroslav Líbal, který si povšiml, že v západních koutech přípor na rozhraní tzv. polovičního pole je ještě jeden pár přípor navíc, a zřejmě správně z toho odvodil, že tu byl vložen trojpaprsek. To je vývojově nepochybně důležité, i když se toto doplnění tzv. polovičního pole objevilo již dříve. Po zavedení úzkých travé totiž v tzv. polovičním poli vznikaly relativně velké plochy nevyztužené žebry. Proto se tu poměrně záhy uplatnily trojpaprsky, jako jakási předzvěst hvězdicových kleneb.

V tomto smyslu je tedy třeba poopravit nákres rekonstrukce klenebního obrazce v knize P. Kaliny.

Ve stejné souvislosti se ocitají i další podobně disponované závěry presbyterií, i když u většiny z nich po zániku gotických kleneb nebude snadné určit způsob zaklenutí tzv. polovičního pole před závěrem (v Praze kostely sv. Jakuba, kde mu nasvědčuje to, že je tzv. poloviční pole kratší než zbylá pole presbyteria, dále sv. Tomáše na Malé Straně nebo sv. Petra a Pavla na Vyšehradě; vložení trojpaprsku lze s velkou pravděpodobností předpokládat v chóru na Sázavě, neboť zde se současně trojdílná pole objevila v západní části kapitulní síně a trojpaprskové pole zřejmě bylo vyklenuto v západní části krypty; klenba s tzv. polovičním polem bez trojdílné "vsuvky" se zachovala např. v presbyteriu kostela sv. Bartoloměje v Plzni, hypoteticky ji lze předpokládat např. v Roudnici a snad i jinde). Bohužel časté nepravidelnosti půdorysu ztěžují správné vyhodnocení. Přesto je třeba i v nejistých případech usilovat např. porovnáním úhlů stěn závěru či prozkoumáním výběhů ověřovat, zda je závěrový polygon konstruován na deseti- nebo dvanáctiúhelníkem (v každém z těchto případů se liší zejména poloha půdorysného středu polygonu a úhel, kterým se na bocích napojuje na podélné stěny presbyteria; je též třeba věnovat pozornost tomu, zda byl v závěru skutečně proveden původně zamýšlený klenební obrazec). Není zcela vhodné hovořit o obou variantách jako o srovnatelných (jak to tušíme např. z charakteristiky závěru kostela sv. Jakuba; s. 41). V zásadě lze říci, že všechny úhly stěn polygonu jsou stejné jen při konstrukci nad sedmi stranami dvanáctiúhelníku, kdežto v případě závěru nad pěti stranami desetiúhelníku jsou krajní úhly poloviční (na spojnici krajních zalomení závěru je pak nejčastěji situován svorník, jak to bylo zmíněno výše).

U nás nejběžnější závěr o pěti stranách pravidelného oktogonu (5/8) měl jinou genezi, kterou na tomto místě nelze ani v náznaku rozebírat.

Reliéf v tympanonu portálu bývalého hřbitova je poznamenán zřetelnými nesrovnalostmi v proporcích jednotlivých částí (profily říms a kříže). Je tedy velmi pravděpodobné, že reliéf nevznikl jako jediný celek a že byl na nynějším místě sestaven v pozdější době rozdílně od původního záměru.


Mezi zaniklými novoměstskými stavbami v textu dominuje kaple Božího Těla na Karlově náměstí (doufejme, že teoretizování o její podobě bude někdy v dohledné době ukončeno archeologickým výzkumem, třebas zcela dílčím nebo provedeným nějakou nedestruktivní metodou). Ke zvláště výrazným stavbám patřil třeba klášter božehrobců u sv. Petra na Zderaze, z něhož se částečně zachovaly tři arkády výjimečně monumentálního ambitu a zbytek portálu, snad směřujícího do refektáře či snad do kostela na severní straně. Vše bylo zbudováno nejspíše před koncem 14. století, kdy byl přestavován i klášterní kostel (zmínka o reliktech kláštera je poněkud nejasně zařazena v odstavci o kostele sv. Václava na Zderaze; s. 114).


Je otázkou, zda s počátky výstavby a s organizací života v Novém Městě nemohly nějak souviset domové věže (věžové domy?), jejichž případný středověký původ prakticky dnes nemáme jak doložit. Hypoteticky bývá předpokládán středověký původ zbořených věží na nároží Václavského náměstí s Jindřišskou a s Vodičkovou, bohužel zbořených až kolem roku 1900. Teprve nedávno byla hodnocena zřejmě středověká věž při Vodičkově ulici (čp. 792/II). Na historických vedutách jsou zachyceny některé věže, u nichž dobu vzniku neznáme, takže nedokážeme vyloučit případný pozdější vznik; v některých případech by mohlo jít např. o renesanční či barokní střešní altány. Přesto by některé z nich mohly mít středověký počátek, který by možná mohl být ověřován archeologickým výzkumem. Věžové stavby zatím neznámého stáří se nacházely např. v pozadí parcely čp. 738/II na nároží Jungmannovy a Palackého (na Huberově pohledu má věž zřejmě pozdější horní patra s velkými okny a vrcholí cibulovou střechou). Na Huberově pohledu zaujme také věž v bloku domů mezi ulicemi Olivovou a Opletalovou. Na starších prospektech můžeme považovat za věž objekt na nároží Václavského náměstí a Příkopů, na nároží Karlova náměstí a Vyšehradské (nelze vyloučit, že zde se jedná o pozdější polygonální věžici), na nároží Vodičkovy a Školské (čp. 695/II). Můžeme uvažovat i o možné existenci věžové stavby v bloku domů mezi kostelem sv. Lazara a Novoměstskou radnicí. Původ a funkci těchto věží mohou asi osvětlit jen vzácné nálezy stavebního či archeologického průzkumu, neboť podstatné části historické zástavby vzaly za své během 19. a 20. století.


Malá Strana

Velká pozornost je věnována kostelu sv. Mikuláše, ačkoliv je připomenuto jeho svěcení již v roce 1283. Prospekty Prahy naznačují, že šlo o jednolodí s neodsazeným polygonálně zakončeným presbyteriem. Z doby lucemburské s velkou pravděpodobností pocházely kaple, které byly zejména na jižní straně vloženy mezi opěrné pilíře (patrně šlo o uspořádání podobné např. kostelu sv. Michala na Starém Městě).


Kostel sv. Tomáše (E014.2420/N50.0519)

Obdélnou prostoru na severní straně hlavního chóru kostela je třeba spíše než jako boční chór chápat jako kapli, která byla otevřena do jihovýchodního pole ambitu prostornou arkádou; podle všeho se nejednalo o portál (nabízí se tu úvaha o možné souvislosti s klášterem v Litomyšli, kde lze počítat s tím, že křížově klenutá prostora před kaplí sv. Josefa rovněž byla spojena s ambitem, od něhož byla snad až později oddělena nápadně tenkou stěnou).


Kostel sv. Vavřince pod Petřínem (Hellichova ul., E014.24135/N500504)

Tato stavba je zmíněna zcela okrajově, ačkoliv její jižní loď reprezentuje osobitý způsob rozšíření starší románské stavby (do jisté míry srovnatelný s gotickými přestavbami dalších románských kostelů zejména na Starém Městě – asi Panna Maria na Louži, sv. Linhart, sv. Valentin, sv. Martin ve zdi; či na Novém Městě – sv. Michal v Opatovicích; paralelou mohlo být i dvoulodí u sv. Petra na Poříčí, původně rozšiřující románskou baziliku). Přestavbou někdy koncem 14. století vzniklo přibližně symetrické dvoulodí, jehož jižní loď byla zaklenuta křížovými žebrovými klenbami, s nimiž souviselo i vložení žebrové klenby do původního románského presbyteria.


Hradčany


Kostel sv. Benedikta (Hradčanské nám., E014.2345/N50.0520)

Kostel mohl být dvoulodím, klenutým na dvě podpory v ose, i když se zatím jedná o čirou hypotézu, založenou jen na výskytu dílů osmibokých pilířů v okolí (na Radnických schodech) a na poměrně velké šíři lodi.


Katedrála sv. Víta na Pražském hradě, Svatováclavská kaple (E014.2403/N50.0527), s. 167-198.

Závěrová část s ochozem a kaplemi sice odpovídá uváděným příkladům z jižní Francie (Narbonne, Rodez, Toulouse), z povšechného porovnání však lze vyvodit, že jihofrancouzské stavby měly sice podobný genetický základ, ale některými prvky se od pražské katedrály lišily natolik, že jí nemohly posloužit jako přímý vzor (mohutné oblé sloupy arkád vysokého chóru nemohly být vzorem pro "svazkové" pilíře v Praze). Zejména vnější členění kaplových stěn v Praze je natolik propracované, že je sotva lze považovat za vývojový stupeň, který by následoval po stavbách jižní Francie. Je pravděpodobné, že po dalších výzkumech postupně dojde k rehabilitaci architektury 14. století v okolí Paříže, v Champagni či v Belgii, kde zjevně existují bližší paralely.

Kaple sv. Václava zaujme některými nesrovnalostmi, které dosud nevyvolaly mnoho pozornosti. Některé anomálie zmiňoval Dobroslav Líbal, na další jsem se již také pokoušel upozornit. V neposlední řadě jde o různé tvarování oken, nemluvě o tom, že větší část z nich směřuje do interiéru katedrály (severní okno do jižní boční lodi chóru, východní okno do sousední Martinické kaple, západní – zřejmě záhy zazděné – do transeptu, i když ten nebyl ve středověku dokončen). Okna v jižní stěně, s odlišnou profilací, svým ostěním nepochybně navazují na jihovýchodní nároží kaple, jež však bylo nejspíše vyzděno až při výstavbě opěrného pilíře vysokého chóru (tak je to naznačeno i na plánku v knize). Na vnitřní straně přitom tato okna zřejmě souvisejí s čelními oblouky klenby. Vazba reliéfních liliových oblouků na kvádrové vnitřní líce zdiva se zdá být dokonale organická (pokud je to možné sledovat podle nerovností na pozdně gotických nástěnných malbách). Také na boku přípor nebo podél ostění jižních oken nejsou znatelné žádné doklady dodatečného osazování do staršího zdiva. Stejně je tomu po obvodu portálu schodiště do tzv. korunní komory či severního portálu kaple. Okno ve východní stěně je však situováno zřetelně mimo osu stěny a svým parapetem nekoresponduje s kordónovou římsou. Není pravděpodobné, že by vyosení okna bylo vyvoláno předpokládanou lokalizací jižní stěny sousední kaple (čelní žebro klenby v Martinické kapli navíc zakrývá hranu ostění okna svatováclavské kaple).

Okna ve východní, severní a západní stěně kaple kolidují s navazujícími částmi katedrály. Byl v tom záměr? Měla tak být podpořena iluze samostatného objektu, do sebe soustředěného? Nebo byla skutečně kaple založena jako izolovaný objekt, do jisté míry provizorní, užívaný v době, kdy se východně a severně od něj zakládal závěr katedrály s kaplovým ochozem? Měla kaple revokovat někdejší izolovanost jižní apsidy rotundy, ponechané v románské bazilice? S takovým záměrem mohla být založena a posléze i modifikována vložením klenby. Dosud známé technické souvislosti nenabízejí jednoznačné vysvětlení.

Zdá se tedy, že existuje i možnost, že kaple byla jako samostatný objekt budována do jisté míry záměrně (samostatné svatyně světců, schrány pro ostatky, Boží hroby). Při parléřovské přestavbě mohly být také záměrně do zdiva vsazeny starší prvky.

Podle dostupných plánů zasahuje vnitřní líc jižní stěny kaple sv. Václava i několik cm za líc jižní stěny příčné lodi (tedy líc severní stěny tělesa předsíně). Zdá se, že k takové odchylce by těžko došlo, pokud by kaple s předsíní byla založena současně. Pokud by předsíň byla ke kapli přikládána dodatečně – což je každopádně vysoce pravděpodobné –, je třeba klást vážné otázky po způsobu provedení "kontaktních" úseků zdiva, silných jen několik málo desítek cm.

Kaple jistě hrála klíčovou roli v koncepci procesí k hrobu svatého Václava, ale i k dalším četným ostatkům a svátostinám schraňovaným v katedrále (zčásti snad ukazovaným poutníkům okny trezoru nad kaplí sv. Michala). Důležité jistě bylo i to, aby již v průběhu gotické výstavby byla zajištěna maximální přístupnost kaple bez významných přerušení, mj. i proto, že z darů poutníků nejspíše byly získávány prostředky na stavbu chrámu. Proměny funkční koncepce katedrály se nepochybně musely projevovat na stavebním uspořádání, které nepochybně nebylo jen výsledkem prosazování postupně se měnících výtvarných názorů.

Z hlediska pohledu na vývoj slohu je zřejmě zatím málo zdůrazňována skutečnost, že drobné nakoso postavené pilířky s fiálami na opěrácích, použité s malými obměnami na arrasovském závěru, svatováclavské kapli, předsíni i přízemku věže svědčí o záměrném výtvarném (slohovém) sjednocení. Podobný jednotící element pak představují arkády triforia, přecházející v modifikované podobě i na těleso věže, a také prolamovaná balustráda, probíhající z koruny zdiva vysokého chóru na jižní průčelí transeptu a opět i na věž. Srovnatelná jednotící snaha mohla ovlivnit i další části katedrály – i jiných staveb. Současně s tím se ovšem v průběhu stavby sloh vyvíjel, což je patrné zejména na věži. Stavitelé více méně zjevně usilovali právě o skloubení stanovených jednotících motivů s vlastními inovacemi. (To je ostatně nápadné i na věži kostela sv. Štěpána ve Vídni, jejíž výstavba probíhala zřejmě pod společným vedením se souběžně stavěnými partiemi pražské katedrály.)

Poznámka ke vztahu věže a jižního průčelí transeptu

Velké okno transeptu zřejmě vzniklo v návaznosti na předsíň, nejspíše pak současně s jižním schodištěm nebo v těsném předstihu před ním. Jak bylo ostění okna na západní straně stabilizováno před přístavbou věže, není zcela jasné. Zdá se však být nanejvýš pravděpodobné, že v době zřízení okenního ostění se s výstavbou věže v její nynější podobě nepočítalo, snad mohlo být o umístění věže rozhodnuto až následně. O tom mohou svědčit některé stavební anomálie, jejichž zvládnutí ovšem svědčí o naprosté bravuře projekce i realizace v pražské huti. To je třeba mít na paměti, protože některé změny projektu se nemusely projevit žádnými nápadnými výtvarnými rozdílnostmi, technickými nesrovnalostmi, spárami ve zdivu atd.

Nápadné je velmi subtilní jihovýchodní nároží v přízemí věže, vlastně zatěžujícího levý opěrný pilíř průčelí transeptu, tvořící západní bok Zlaté brány. Toto funkční sloučení se zdá nasvědčovat dodatečnému rozhodnutí o umístění věže. Vůbec je východní a jižní strana přízemku věže vynášená natolik subtilními podporami, že založení věže lze přiřadit k předním inženýrským počinům gotické architektury (srovnatelným např. s přízemím Staroměstské mostecké věže). Nápadný je také vztah východního boku jihovýchodního nároží věže k ostění okna transeptu. Okno transeptu totiž zasahuje až k východní stěně věže, takže v tomto místě věži chybí opěrný pilíř, vystupující až nad oknem. Opěrný pilíř na východní straně nároží věže je tak osazen na spodní část záklenku okna transeptu. O tom, že to bylo provedeno dodatečně, po změně záměru, svědčí ne zcela organické zakončení profilů opěráku konzolkami nad záklenkem okna. Přičemž tu zjevně došlo ke korekcím skladby kvádrů nad oknem.

Nejspíše až v souvislosti s výstavbou příslušných partií věže byla nad průčelí transeptu nasazena složitě členěná kružbová "koruna", snad zhotovená současně s oním průběžným "spojujícím" kružbovým zábradlím ochozu na koruně zdiva, avšak ve své spodní části zjevně dodatečně "lípnutá" na zdivo nad oknem transeptu (pomocí trnů a tmelu).

Nejsem schopen říci nic k otázkám autorství jednotlivých etap, jak se jimi zabývají např. Petr Chotěbor nebo Jakub Vítovský. Pokusil jsem se jen opět upozornit na některé doklady změn plánu, zajímavé i tím, že byly promyšleně a důkladně "maskovány" způsobem provedení stavby.


Na závěr

Je dobré, že se pražské vrcholně gotické architektuře dostalo vydáním nové knihy souhrnné pozornosti. Jistě je prospěšné, že bylo poukázáno na některé sféry výzkumu, které bývají tradiční uměleckohistorickou vědou opomíjeny. Přes omezenost svého pohledu se nemohu ubránit dojmu, že to v některých směrech bylo vykoupeno přílišným zjednodušením. Takový dojem vyvolávají třeba odkazy na předpokládané bezprostřední vzory zejména pro některé pražské kostely hledané ve Vratislavi či v severní Itálii, jindy je zase původ některého motivu hledán v Magdeburku nebo ve Vídni. Je sice zřejmé, že kontakty mezi jednotlivými stavebními hutěmi byly velmi intenzivní, často intenzivně pěstované na překvapivě velké vzdálenosti. Jistě je také namístě vyslovovat v těchto věcech hypotézy či diskutovat s dřívějšími názory. Je pravdou, že takové pečlivé rozbory není možné provádět v široce rozvinutém výkladu o vývoji vysoce členitého a dynamického systému, jakým gotická Praha byla.

Snad je to už skoro zbytečné, ale asi je nutné opakovat otřepanou floskuli o potřebě znovu se vrátit k detailnímu zkoumání jednotlivých staveb. Ačkoliv nás o tom stále znovu přesvědčují nyní poměrně hojné syntetické práce, a to jak svým obsahem, tak i přímými prohlášeními v tom smyslu – jakoby konkrétním krokům stále ještě něco bránilo. Důvodů asi bude více. Snad kdybychom je dokázali pojmenovat, mohla by potřebná produkce monografických studií konečně narůst. Zejména v praxi památkové péče probíhá velké množství průzkumných aktivit, z nichž je stále publikován jen zanedbatelný zlomek. A málo kde jsou tak velké "rezervy", jako právě v Praze. Snad právě zde by měl být i zvláště vydatný zdroj aktuálních poznatků.

Nehledě k výše uvedeným jednotlivým často jen hypotetickým poznámkám, lze uvítat jak velkoryse vyprávěnou knihu, tak celou edici nakladatelství Libri. Takové zrcadlo aktuálního stavu poznání je pro další zkoumání pražských památek bezpochyby přínosem.

Jan SOMMER, Praha 2005

 


Ilustrace: Architektonické články z kostela Panny Marie před Týnem.

Obr. 1. Podokenní římsa v severním chóru, na jižní stěně, nad výklenkem sedile.


Obr. 2. Detaily oltářního podstavce u východního polopilíře jižních arkád. Sokl (vpravo dole) a římsa na severním boku.


Obr. 3. Detaily oltářního podstavce u východního polopilíře severních arkád. Sokl (vpravo dole) a římsa na severním boku.


Obr. 4. Severovýchodní okno severního chóru, levý bok vnitřního ostění.


Obr. 5. Přípora na jižní straně severní lodi, mezi závěrem a sousedním polem boční lodi.


Obr. 6. Přípora v jihojihovýchodním koutu severního závěru, s navazujícím profilem ostění sedile.

 

zpět na hlavní stránku
zpět na přehled článků 2005


Citace zdroje dokumentu:
Jan SOMMER:
Několik dílčích poznámek k syntetické práci o pražské vrcholné gotice,
on-line: http://sweb.cz/evk/evkclanky/evkclanky2005/evkrec050109kalina.htm od 25.8.2005.