zpět na přehled publikací 2005

SHP kostelů v AH 30

Archaeologia Historica, 30/05, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 2005, 528 s.

Sborník příspěvků přednesených na XXXVI. konferenci archeologů středověku České republiky a Slovenské republiky s hlavním zaměřením na architekturu a archeologické památky (movité i nemovité) a ochranu kulturního dědictví, Telč 20.-24. září 2004.


Sborník je výtečně redakčně i technicky připravený. Hlavní sledovaná témata se však neprojevila výrazně nějakými souhrnnými příspěvky, rozbory nebo úvahami o současných trendech a dalším vývoji.

V archeologii se obecně významně projevuje inspirující vůle k mezidisciplinární spolupráci při sběru i vyhodnocení poznatků. Zvláště v archeologii středověku je logická vazba na stavebně-historický průzkum zejména tehdy, je-li předmětem výzkumu terén v interiéru či v těsném sousedství stojícího objektu.

Zvláštní oblastí spojenou s archeologií je péče o odhalené relikty stavebních konstrukcí, přičemž dochází k součinnosti s památkáři.

Přehlédneme-li však obsah sborníku, nabudeme dojmu, že téma zkoumání architektury i otázky ochrany byly probírány spíše standardními způsoby posledních desetiletí. Vcelku tak nedošlo k nějakému obecnějšímu vyhodnocení dosavadního vývoje či k úvahám o sférám, kterým bude v blízké době věnovat zvýšenou pozornost. Je však nanejvýše pravděpodobné, že většina podstatných konstatování již zazněla dříve a snad se již i projevila v památkové praxi.

Přesto však některé články ve sborníku ukazují zejména na příkladech zřícenin hradů, že se stále po prozkoumání projevují snahy o masivní odhalování ("prezentaci") částí, které se v dobré kondici dosud dochovaly právě jen proto, že byly zasypány a tím ochráněny před účinky povětrnosti (a asi i vandalismem). Zdá se, že se přitom stále spíše podceňuje neblahá perspektiva nově odhalené historické substance, která je buďto vystavena chátrání, pokud se jí nedostává téměř permanentní péče (např. průběžné čištění od bujících plevelů je výjimkou), nebo je "díky" této péči postupně nahrazovaná novým materiálem. Za padesát či sto let půjde většinou již jen o tarasní zídky, ztracené v porostu, nebo apartně členící pietní parkově upravený terén (s. 183-188, 227-233). Na druhé straně existují případy, kdy orgány státní památkové péče rozpačitě hodnotí technická opatření ke stabilizaci a konzervaci reliktů (s. 167-179, 377-394).

Na konkrétních příkladech ilustrovali rozdílné přístupy projektantů i investorů k zachování archeologicky prozkoumaných reliktů Gabriela Blažková-Dubská a Jan Frolík (s. 29-43), David Merta a Rudolf Procházka (s. 47-54) a Petr Sokol (s. 55-64).


Ve svých poznámkách se chci pokusit o glosování některých článků věnovaných výzkumům kostelů nebo otázkám "integrálního" mezidisciplinárního přístupu.

Emil KORDIOVSKÝ, Zdeněk MĚŘÍNSKÝ: Archäologische und schriftliche Denkmäler als historische Quellen (Archäologie und Archivwesen), s. 23-27 (s českou verzí textu).

Autoři poukazují na nutnost věnovat se práci s archeologickými nálezy jako s historickými prameny – tedy je odpovídajícím způsobem třídit a zpřístupňovat. Archeologové nejednou oddalují publikaci výsledků, přičemž do té doby znemožňují odborné veřejnosti přístup k nálezům. Nutno však říci, že v oblasti stavebně-historického průzkumu je situace v jistém smyslu ještě horší. Většina elaborátů je sice odevzdána archivům památkových institucí, avšak nové poznatky jsou publikovány jen velmi zřídka. Je zřejmé, že všechny kompletní elaboráty nemohou být vydány tiskem. Měly by však v účelné míře být zpřístupněny na internetu a tiskem by měla být vydávána forma "regest", obdobná archeologickým Výzkumům v Čechách (k tomu viz ještě stručně dále). V neposlední řadě by měly být upřesněné poznatky nějakým systémem absorbovány do údajů úředního seznamu chráněných kulturních památek (paralelně s plošnými aktualizačními kampaněmi; jak čteme, usilují o prosazení právě takového mechanismu nyní památkáři v Bavorsku).

S tématem souvisí i otázka autorskoprávní, kterou autoři vlastně pomíjejí. Mohlo by s ní však souviset to, co navrhují, aby totiž pro veřejné zpřístupnění výsledků byla stanovena nějaká rozumná lhůta. S tím lze asi souhlasit. (Otázkami autorského práva se zabývají i historikové umění, a to jak z hlediska "vykrádání" nepublikovaných či archivních zpráv, tak s ohledem na lhůty opakované publikace – což je zase ochrana práv vydavatele – atd. Je téměř jisté, že by "autoři" měli mít nějaký časový limit, po kterém by nepublikovaný materiál "propadl" ve prospěch odborné obce. Současně je ovšem třeba stále zdůrazňovat povinnost uvádět zdroj publikovaných informací – prohřešků proti takovému postupu je stále mnoho, i když četné jistě nejsou záměrné.)

Michaela GLOSOVÁ: Načeradec – nové poznatky o středověké zvonici, s. 107-119.

Referát o podrobném SH posouzení zvonice je zajímavý mj. proto, že objekt byl sledován z několika hledisek, když se zejména hledaly doklady pro romantickou představu, že se jedná o relikt středověké tvrze, v níž by měl sídlit předpokládaný vlastník románského kostela. Autorka na základě pečlivého rozboru dokládá, že se jedná o zvonici pozdně gotického původu. Rozboru stavebního vývoje značně napomohl zevrubný dendrochronologický průzkum a datování řady dřevěných prvků. Přesto však mohla být při hodnocení zvažována ještě jedna varianta, že totiž původní zvonová stolice (1544dd) souvisela se zaniklým bedněným patrem, jehož stěny byly vyneseny přesahujícími konci trámů. Toto řešení má nepochybně více analogií, než předpokládaný vnější ochoz kolem zděného patra. Později zřejmě byly předstupující stěny patra sneseny, konce trámů odřezány a patro nově vyzděno v podobě dosud zachované. (Proto lze považovat za velmi pravděpodobné, že zděný přízemek není starší než zvonová stolice, ale spíše současný.) Připojená plánová dokumentace je velmi schématická; např. na severní stěně přízemku věže není vyznačena jizva po odbourání vysoké ohradní zdi hřbitova. Souvislost s předpokládaným opevněním kostela bude snad výhledově možné posoudit např. při nějakém archeologickém výzkumu. Přesto je pravděpodobné, že zvonice byla spíše běžnou stavbou se zděným přízemím a dřevěnou nástavbou, patrně přesahující před líce zdiva přízemku. Je možné, že ohradní zeď, použitelná k obraně, byla starší než zvonice, ale mohla být upravena v souvislosti s její výstavbou nebo nově vybudována. Je vysoce pravděpodobné, že zejména v neopevněných městech a městečkách měla refugiální funkce kostelního areálu velký význam, avšak spolehlivě doložených příkladů se z různých důvodů zachovalo velmi málo (např. relativně nedaleké Sedlčany, jejichž opevněný kostel zachytil kolem roku 1600 na své kresbě Willenberg).

Josef BLÁHA, Lubomír KONEČNÝ: K počátkům města Telče se zvláštním zřetelem k předlokačnímu dvorci s kostelem sv. Ducha, s. 125-146.

Autoři doplňují starší publikace a částečně kritizují jejich obsah. Shrnují výsledky soustavného zkoumání a sledování kostela a jeho nejbližšího okolí a specifikují rozsah předpokládaného zeměpanského dvorce, jehož byl románský kostel nejvýraznější součástí. Určité otázky vyvolává tribuna v 1. patře věže. Sloužila panovníkovi nebo nějakému jeho zástupci? Je hrotitý tvar oblouku ve východní stěně původní, když je jeho konstrukce nápadná svým neuspořádaným zdivem? (Nevíme, jak přesně je oblouk tribuny vyzděný. Skladba jeho zdiva je v kritizovaném článku Dany Novotné vykreslena značně odlišně, i když na kresbě je podivné, že dva na sobě ležící oblouky mají vždy jen jedinou patku – není tedy jasné, jak by konstrukce oblouku vůbec byla vyzdívána. Oblouk v článku D. Novotné je značně nepravidelný – i když autorka v textu mluví o jeho sestavení "z tesaných prvků tvaru klínu" –, avšak bez zřejmých známek hrotitého vrcholu i bez výraznějšího zalomení v patkách oblouku. Pokud byl např. ze statických důvodů oblouk překlenut, bude těžko možné jeho původní tvar posoudit.)

Bořivoj NECHVÁTAL: Rotunda sv. Martina na Vyšehradě, s. 351-357.

Souhrnná informace o stavební historii vychází hlavně z archivních dokladů a archeologických výzkumů v okolí kostela. Není jisté, že zazděný západní portál byl "původní". Vzhledem k jeho pozici na západě je podle analogií pravděpodobnější, že tento vstup byl proražen až v baroku a že původní portál byl situován v místech nynějšího novorománského (na jižní straně lodi - údaje o světových stranách jsou v textu i v popiskách ilustrací nejednotné!). Triumfální oblouk apsidy je na půdorysu kreslen jako přímý, ale ve skutečnosti nepochybně sleduje kruhový obrys lodi.

Eva KAMENICKÁ: Záchranný archeologický výzkum kostela sv. Petra a Pavla v Dolanech, s. 377-394. [N49,565/E013,392]

Vynikající rozbor seznamuje s výsledky dílčího archeologického výzkumu v kombinaci s archivním průzkumem i velice precizním detailním pozorováním stavby samé.

F. GABRIEL, L. KRACÍKOVÁ: Kostel sv. Mikuláše v Drchlavě, s. 397-401.

Zpráva o výsledcích dílčích stavebních a archeologických výzkumů (výkop zaniklé apsidy, zdivo lodi a věže).

Ivo ŠTEFAN, Ladislav VARADZIN: Archeologický výzkum románského kostela Povýšení sv. Kříže ve Vrbně u Mělníka po povodni roku 2002, s. 403-411.

Zejména zjištěny základy zaniklé apsidy.

Jan SOMMER: Nové poznatky o stavebním vývoji kostela ve Vrbně, s. 413-424. [N50,1922/E014,27]

Stať navazuje na předchozí článek. Jen bych uvedl, že při redukci obrazové dokumentace došlo i po korekturách k chybnému uvedení popisky u obr. č. 9; vyobrazená konzola se ve skutečnosti nachází na jižní stěně presbyteria (popis v textu je uveden správně).

Martin ČECHURA: Archeologický výzkum kostelů v západních Čechách, s. 359-376.

Autor na několika stránkách podává velice úsporný, ale výmluvný soupis archeologicky zkoumaných objektů a areálů. Upozorňuje na to, že podobným způsobem by měly být publikovány i výsledky SHP, restaurátorských průzkumů, památkových průzkumů (např. barevnosti fasád), a to včetně destruktivních. Skutečně je zřejmě stále třeba opakovat, že památka je zcela komplexní fenomén, k němuž není prospěšné přistupovat z izolovaných hledisek jednotlivých oborů výzkumu, ani pouze z "utilitární" praxe památkové péče (památkáři přednostně požadují ty průzkumy, které považují za účelné pro stanovení památkové koncepce zamýšleného či posuzovaného zásahu, přičemž obvykle s despektem hodnotí ty průzkumy, které "jen ze zvědavosti" případně proběhnou v částech památky, které nejsou postiženy zásahem – tento eticky jasně oprávněný požadavek však způsobuje malý zájem i o syntetizaci poznatků jednotlivých disciplín výzkumu, jakož i nevelký tlak na to, aby poznatky, které sami památkáři získají v průběhu oprav, byly sepsány a připojeny k ostatním vědomostem – v neposlední řadě by každé upřesněné hodnocení památkové podstaty mělo být evidováno a více méně "mechanicky" využito k aktualizaci referenčních údajů – nemluvě o tom, že by vše podstatné mělo být publikováno, byť i z technických důvodů většinou jen heslovitou formou). Článek by přednostně měl být chápán jako jedna z velice potřebných a dosud asi stále příliš vzácných výzev k soustavnému informování o podstatě kulturního dědictví.

Je zřejmé, že v oblasti archeologie existuje vzor, na který by památkáři či experti SHP mohli navázat, totiž edice Výzkumy v Čechách, i když by samozřejmě uspořádání zejména identifikačních údajů bylo mírně odlišné. Zřejmě by bylo do značné míry vhodné, kdyby např. archeologové s oborem SHP na edici přímo spojili síly. Jak vím, archeologové by se tomu zřejmě přímo nebránili. Vždyť již dnes jsou ve Výzkumech často výsledky SHP uváděny, pokud je prováděla archeologická pracoviště nebo se na nich podílela.

Podobně značně systematicky vycházejí Přehledy restaurátorských prací (příloha časopisu ZPP). Také zde jsou velmi časté údaje přímo související se stavbami, a to včetně zpráv o provedených restaurátorských průzkumech.

Z dalších takových zdrojů již zmíním jen různé přehledy přírůstků dokumentací a průzkumů, obsažené ve výročních zprávách NPÚ.

Takové soupisy však informují o dostupných zdrojích a také o dosažených výsledcích značně nedůsledně, nejednotně, ale hlavně na velice "odlehlých" místech a vzájemně těžko porovnatelnými způsoby. Vyhledávání je tak poměrně časově náročné a nakonec i nespolehlivé. Každopádně je více méně zbytečné. Postihuje všechny, kdo informace potřebují, včetně památkářů.

Navázat na podněty podobné těm z Čechurova článku vydáváním dalších a dalších podobných přehledů by bylo značně obtížné a nákladné. Také hledání údajů po různých sbornících by se s přírůstkem podobných souhrnů komplikovalo či dokonce blokovalo (nutné hledání zdrojů informací se sice usnadní, ale v zásadě se přesune z archivů do knihoven).

Zdá se, že existuje jediná cesta, totiž zpřístupňovat takové údaje na webu. Také zde již vidíme zajímavé a vysoce přínosné projekty, jakým je např. dendrochronologie.cz, připravované roofs.cz, ale i četné další, s méně specializovanými ambicemi nebo regionálně zaměřené. Při pohledu na takové zdroje ovšem samozřejmě stojíme před otázkami, zčásti novými. Každopádně do budoucna bude třeba řešit rozsáhlé problémy s nejednotností obsahu a technické struktury dat, i s jejich decentralizací. Čím později vznikne dohoda o standardech, tím hůře pro všechny zúčastněné (tento problém je natolik závažný, že by měl být sledován centrálně - i na mezinárodní úrovni - a měla by být prosazována koordinace). Nelze přehlížet ani to, že rozsáhlé specializované databáze jsou užívány na neveřejných podnikových sítích, kde jsou zbytečně přístupné jen úzkému okruhu zájemců a navíc se tak systémy vyvíjejí způsobem, který bude komplikovat budoucí zveřejnění či sloučení s jinými daty.

Na základě takových a podobných představ byl od letošního roku zahájen výzkumný projekt NPÚ zaměřený na operativní průzkumy historických staveb zejména v průběhu stavebních zásahů. Již na počátku projektu byla koncipována databáze, v níž jsou průběžně shromažďovány údaje o připravovaných a probíhajících opravách a jiných změnách staveb (samozřejmě přehled zásahů zatím není zcela vyčerpávající). Do databáze jsou následně vkládány textové i obrazové dokumenty, jakož i stručné anotace, shrnující hodnocení poznatků. Lze mít za to, že výhledově by bylo možné databázi rozšířit tak, aby vyhověla jakýmkoliv dalším potřebám. Pak by bylo v principu možné docílit, aby na jednom místě byly dostupné údaje všemožného druhu ke každému objektu. Jakýkoliv jiný způsob je zřejmě pro uživatele více komplikovaný. Nemluvě o tom, že zpřístupnění údajů na webu bude levnější, může být vždy aktuální a vlastně se jedná o jedinou cestu, jak data učinit použitelnými v kteroukoliv chvíli a dnes již prakticky i z kteréhokoliv místa.

Jiří KOHOUTEK, Zdeněk VÁCHA, Radim VRLA: Výzkum středověké architektury na Zlínsku IV., s. 67-76.

Další z příspěvků, který přináší přehled aktuálních výsledků, tentokrát s podrobnějšími komentáři a početnějšími vyobrazeními.


Ke sborníku: DTP

Počítačové programy pro editaci stránek k tisku bohužel většinou nerespektují potřeby korektního zpracování obrazové dokumentace. Program – ale s ním obvykle i úpravce grafiky a sazeč – svým uspořádáním a "aktivitou" směřuje primárně ke "vzhlednému" uspořádání stránek. Typické je např., že nabídky počítačového programu i grafické "požadavky" vedou k tomu, že obrázek "vyplní plochu". To obvykle znamená, že obrázek se musí roztáhnout do daného obdélníka. Grafik na něj zběžně pohlédne, usoudí, že poměr stran nabízené plochy vcelku odpovídá původním proporcím ilustrace, a – někam "klikne". Výsledek je sice vzhlednější, ale obvykle je "mírně" deformovaný. U fotografie to většinou nepoznáme, neboť chyby, které takto vznikají, nebývají větší než 5 či 10 %. Konec konců je většina snímků stejně nějak zkreslená třeba vlastnostmi použitého objektivu snímacího přístroje. Horší je to s plánky. V AH 30 takto grafik zřejmě zasáhl do některých plánků kvůli vyplnění plochy. Např. na stranách 398 a 399 vidíme dva půdorysy kostela v Drchlavě, jejichž proporce jsou ovšem rozdílné (půdorys na s. 398 je více protažený ve směru V-Z – odchylka je asi do 5%). Ve srovnání se skutečností je ještě o něco více deformován plánek kostela v Čečovicích na s. 362. Na první pohled o tom svědčí i zploštění kroužku s větrnou růžicí. Samozřejmě u řady detailních nákresů nálezových situací či fragmentů keramiky prakticky nemáme šanci případnou deformaci poznat. (Nezabývám se tu otázkami přesnosti vlastní výkresové dokumentace – to je jiná věc.)

Je možné, že nejde o mnoho. Přesto, pokud to někomu připadá významné, snad existují postupy, kterými by takové vady mohly být částečně eliminovány. Jednak je třeba upozorňovat grafické úpravce a zpracovatele sazby na to, že s obrazovou dokumentací odborných publikací není vhodné takovým způsobem zacházet, jednak je třeba hledat takové postupy, které by umožnily uživateli publikace případné deformace jednoznačně identifikovat. Např. u plánů staveb jsou vhodné dva způsoby. Buďto zakreslení kót se základními mírami, nebo začlenění dvou navzájem kolmých grafických měřítek přímo do kresby (jedno měřítko "vodorovně", druhé "svisle"). Lze doporučit sloučení obou způsobů (konec konců je vhodné, když některá významná míra – např. tloušťka zkoumaného zdiva – je uvedena v obrazu, takže nemusí být hledána v textu článku). Samozřejmě můžeme obrazovou dokumentaci odborných článků brát s rezervou jako orientační pomůcku, čímž zmíněný problém vlastně pozbude významu...


Každopádně patří AH 30 k vynikajícím doplňkům odborných knihoven. Sborník imponuje svou tradicí, k níž patří i rozvíjení otázek v souvislosti s památkovou péčí a příbuznými oblastmi zkoumání.

© Jan SOMMER, Praha, říjen 2005

zpět na přehled publikací 2005