evk > články > články 2007

Poznámky ke středověkým proměnám kostela sv. Jiljí v Milevsku na základě poznatků z první etapy předběžných průzkumů

Komentovaná výběrová bibliografie s citacemi:

ZAP: Milevsko, in: PA 3, s. 213-225, 272-277.

S. 215.

Autor bez dalšího usuzuje, že kostel sv. Jiljí stál před založením kláštera.

Připomíná, že klášter v Louňovicích byl pod ochranou milevského kláštera.

24.4.1420 byl klášter přepaden husity jako jeden z prvních a po nočním útěku obránců byl vydrancován.

S. 216.

Autor uvádí, že klášter nebyl pak obyvatelný, ale odhaduje, že oby kostely "bez velkého porušení tuto hroznou dobu přetrvaly."

V roce 1437 opat Petr zastavoval v nouzi některé statky. [Těžko z toho lze vyvozovat, že by byly získávány prostředky ke stavbě krovu kostela sv. Jiljí.]

Král Zikmund zřejmě dal Milevsko i s okolními statky Oldřichovi z Rožmberka.

Zpráva z roku 1458 ovšem nasvědčuje tomu, že opat v klášteře sídlil, i když zřejmě závisel na Rožmbercích jako na zástavních držitelích.

Roku 1473 zástavou přešlo Milevsko spolu se Zvíkovem na Bohuslava ze Švamberka a Krasíkova.

S. 222.

V popisu mobiliáře klášterního kostela se uvádí, že jeden z oltářů "blíž sakristie býval někdy hlavním oltářem v kostele sv. Jiljí, a byl sem před nemnohými lety, když v onom kostele pro sešlost jeho všechny služby Boží zastaveny byly, přenešen. Na obraze jest sv. Jiljí vymalován."

"Asi dvě stě kroků od klášterního chrámu k severní straně stojí uprostřed hřbitova prostranný kostel sv. Jiljí, ve dvou ohledech velmi památný; jeho starší část totiž ukazuje velmi krásné formy stavitelství romanského z 12. století, mladší část je zas gotická z nejlepší doby gotiky z konce 14. století. V obou ohledech náleží mezi nejvýtečnější stavitelské památky v jižních Čechách.

Může býti, že byl již dříve než klášter založen, a kdežto se o stavbě klášterního chrámu zcela žádné zprávy nezachovalo, činí Gerlak ve své kronice o kostele sv. Jiljí již k roku 1185 první zmínku. Vypravuje totiž, že v bitvě u Loděnic v Moravě Juro (Jiří), jídlonoš (dapifer) pana Jiřího z Milevska, smrtelně zraněn byl. Dal prý se do..."

S. 223.

"...Milevska přenésti zemřev tu odkázal všechno jmění své kostelu sv. Jiljí. Tedy buďto ten kostel tehdáž již stál, anebo byl tehdáž zároveň s klášterem stavěn. Z odkazu Jury koupena byla od pana Vítka staršího z Prčic (praotce Vitkovicův, pánův z Růže) blízká ves Staňkov, nyní pouhý dvůr v nejbližším sousedství kláštera. R. 1201 posvětil Jan Bavor, před tím Praemonstrak Strahovský, nyní biskup Olomoucký, oltář sv. Jiljí v témže kostele. Toto datum ukazuje zřejmě na čas dovršení stavby toho kostela, a byl tedy zajisté dříve nežli klášterní chrám dostavěn. Sloužil pak, jak obyčejně při venkovských klášteřích bývalo, k farním službám Božím pro osadu Milevskou. Jak podle zbytkův souditi můžeme, byl tento prvotní kostel slohem románským, ale mnohem bohatším a ozdobnějším stavěn, nežli bazilika klášterní. V druhé polovice 14. století musela nějaká nehoda tento kostel potkati, neboť nejen celý kůr ale i velká část lodi byla z gruntu nově přestavěna. O této druhé stavbě zachovala se nám také ač ne bezprostřední zpráva v latinské listině v archivu Krumlovském od r. 1407, v které Jan, syn mistra Staňka, s farářem Krumlovským smlouvu uzavírá, že se zavazuje, kůr kostela Krumlovského klenbou na spůsob kostela Milevského opatřiti. Z toho viděti, že posavadní klenba kůru kostela sv. Jiljí, který se zde míní, pro svou výtečnost v jižních Čechách jakési slovútnosti dosáhla, a že ji buď tentýž mistr Jan, anebo již jeho otec Staněk (Stanislav) nevědomo o kolik let dříve vystavěl. V tétéž listině jmenuje se také bratr Janův, Kříž, též co stavitel.

Na kostele sv. Jiljí neviděti stop, žeby byl za pohromy husitské na stavení nějakých škod utrpěl, byl ale již ku konci 16. století tak dalece sešlý, že jej pan Přech Hodějovský z Hodějova r. 1593 opraviti dáti musel a do té podoby uvedl, v jaké jej podnes vidíme, jak nápis od něho na klenbu presbyteria daný oznamuje.

Opatové kláštera Strahovského, nabyvše opět Milevska, zanedbávali ten kostel, snad že v něm za Hodějovských protestantské služby Boží slaveny bývaly, nicméně sloužil za farní kostel až do obnovení kláštera roku 1683, kdež farní služby Boží do města ku kostelu sv. Bartoloměje přenešeny a kostel sv. Jiljí pouze za filiální považován byl." Po zrušení kláštera roku 1786 zůstal kostel sv. Jiljí hřbitovním. "Že ale zcela žádná péče o správu jeho vedena nebyla, sešel velice, a bylo nebezpečno jej navštěvovati, pročež jej okolo r. 1840 zamkli a oltář sv. Jiljí z něho do kostela Panny Marie přenesli. Nynější pokolení se lhostejně dívá, kterak toto monumentální, na zkázu odsouzené stavení, které husitské hrůzy přetrvalo a nejen v ohledu uměleckém ale i dějepisném svůj zvláštní význam má, se rozpadávati začíná, a to za věku takového, kde procitlí národové v Evropě důležitost takových památek nejvíce poznávati počínají a veliké oběti na zachování jich přinášejí.

Kostel sv. Jiljí skládá se z jedné lodi a z užšího však stejně vysokého presbyteria.... Západní průčelní strana, pak celá severní strana lodi má ještě zdi z původní románské stavby. Severní zeď jest ovšem zcela oholena a nemá ani oken; jen zde onde poznati lze zazděné, dvojaté, sloupkem uprostřed rozdělené okno. Tím skvostnější jest ale západní průčelí; tut totiž stojí k levé straně postavený zpodek bývalé věže, který jen až k výšce kostelních zdí dosahuje. Tato věž má trochu záhadnou výstavnost: základní forma jest čtverhran, ale dlouhý a úzký; přízemní oddělení otvírá se do vnitř kostela dvěma polokruhovými oblouky, které se o hmotný, kulatý, zcela nerozčlánkovaný sloup, a o čtverhranný, z toho sloupu vyrůstající pilíř opírají. Teprv nad tímto oddělením udělán z venku vchod do vnitřku věže, ku kterému též z venku dřevěné, kryté schody vedou." Následuje výčet sdružených oken v horních patrech věže. "Při tom jsou tato okna od podobných ale jednoduchých oken na věžích Marianského chrámu zcela rozdílná, náležejíce k nejkrásnějším kamenickým utvorům románské doby. Sloupky, ježto okna na dvé dělí, spočívají vesměs na attických nohách (basis), k nimžto na čtyrech rozích podkladku lupenovité patníky přiléhají. Hlavice sloupkův jsou též lupenovité, anebo tvoří rozmanité závitky, a to vše jest vytesáno z tvrdé žuly, tak že tyto pěkné tvary jako ze železa ulité vypadají a ještě dlouhým věkům vzdorovat slibují, jestliže se jich nedotkne vandalská ruka člověka. Nahoře na zdech této věže spočívá hranice se zvony, prkny obedněná a mansardskou střechou pokrytá, která ani slemena kostelní střechy nedosahuje, a opravdu ošklivý, oko na nejvýš urážející pohled poskytuje. Pochází bezpochyby z r. 1692, když sem zvon z jedné věže Marianského chrámu přenešen byl. Jižní stranu lodi a kůr obkličují z venku hmotné opěrací pilíře o dvou ústupcích. Mezi nimi rozpínají se vysoká gotická okna, větším dílem dvěma kamennými pruty na tři díly kolmo rozdělená a velmi bohatou kružbou nejčistších tvarů (z troj- a čtverlistův) zdobená. Jsou vesměs dobře zachovalá a skla v nich ještě celá. Příkré kůrkové střechy pokrývají loď i kůr, spočívajíce na důkladných, ještě zcela zdravých krovech, bezpochyby ještě z časův poslední obnovy kostela skrze Přecha Hodějovského r. 1593. Na jižní straně lodi nalézá se jednoduchý gotický portál kostela. Vnitřek jest zcela prázdný. Loď není klenuta, majíc jen..."

s. 224.

"...ozdobný, pomalovaný strop tabulový. An déšť špatnou krytbou již hodně dlouho protéká, prohnily již mnohé tabule, a před nedávným časem již některé spadly. Ostatně vidíme tu podvěžní síň již svrchu připomenutou, potom na severní straně ve zdi ještě z románské doby pocházející dvířka, vedoucí ke schůdkám v dutině zdi udělaným, po kterých se vystupuje do malého oratoria. Nejzajímavější část jest krásný gotický kůr. Po stěnách vystupují ztepilé polosloupy až po klenbu, sloužíce za podporu žebrům překrásného, hvězdicového klenutí, které, jak z příkladu v Krumlově vidíme, za vzor podobným stavbám v jižních Čechách sloužilo. Nejenom hvězdovité propletení žeber, potom zmíněných polosloupův a jejich hlavic shodují se jak zde tak v arciděkanském chrámu Krumlovském; avšak zdejší kůr jest přece mnohem ozdobnější, a klenba jeho tvoří čtyži hvězdy, ježto se ve čtyřech závěrnících soustřeďují, kdežto kůr chrámu Krumlovského při stejné délce a šířce jen tři klenbové hvězdy ukazuje. Obdivujeme se v tomto chrámě sv. Jiljí mistrovskému dílu znamenité rodiny českých umělcův, mistra Staňka otce, pak Jana a Kříže synův jeho, z nichž aspoň jeden, když ne všickni, tuto stavbu postavili. Barevné vylíčení polosloupův a klenbových žeber pochází ještě z časů obnovy chrámu za Přecha Hodějovského, kterýž na klenbových polích vydatnými písmeny jméno své, jakož i jmena svého otce a bratra a manželek všech na památku vypsati dal."

"Na severní straně připojuje se ještě ku kostelu sv. Jiljí někdejší vysoká a prostranná kaple též v nejčistším gotickém slohu, která však příčkou byla rozdělena na sakristii a kostnici. Tato kaple po delší čas zcela beze střechy jsouc nejvíce utrpěla, a věru líto jest člověku vidoucímu, kterak výtečná, též hvězdovitá, gotická klenba deštěm prosáklá docela zřernala a předce ještě se drží. Kdyby se leda jen šindelovou střechou přikryla, dala by se ještě zachrániti, a bylo by nám trochu méně hanby před světem! Však i celá kostel nepožadoval by velkých oprav a nákladů, aby se ještě pro pozdější potomstvo zachoval, které si snad takových památek lépe bude uměti vážiti."

Ještě jsou zmíněny dva zvony (1497 a 1593, přelitý 1630 po prasknutí).

J. E. WOCEL: Kostel sv. Jiljí v Milevsku, in: PA 5, s. 232-235.

S. 232.

Autor navazuje na nedávný článek Zapův v PA 3 s odůvodněním, že "...následkem novějšího, přičiněním c. k. centrální komise pro stavitelské památky podniknutého vyšetřování kostela sv. Jiljí objeveny jsou některé zajímavé, v archaeologickém i uměleckém ohledu důležité stránky stavby této..."

"Chrám sv. Jiljí jeví se v nynější podobě své co stavba ostrovtip skoumatele vybízející, co památka záhadná, jejížto původ, zrůst a proměny jen podrobným skoumáním částek budovy té a bedlivým upotřebováním arhaeologických kriterií vytknuty býti mohou. V tom právě záleží hlavní výsledek vědeckého bádání v oboru archaeologie, že tato zpytuje pravidla stejnorodosti a příbuznosti, za jisté doby v umění, řemeslech a spůsobech panovavší, a tím měřidla k posuzování uměleckých památek dávných věků nabývá. Spůsob zpytování takového má tudíž povahu vědeckou do sebe, srovnávajíc se s methodou v přírodovědě zavedenou, která taktéž pravidel příbuznosti a stejnorodosti užívá, dle nichžto druh a stáří organických tvarů ustanovuje."

S. 233.

"Vstoupivše do chrámu spatřujeme, že dolejší částka románské věže s lodí chrámu jest spojena, a že dva válcovité, na vysokých čtverhranných podstavcích postavené sloupy podpírají zeď, hořejší část věže od prostory chrámové oddělující. Nalézáme zajisté, že sloupy tyto podporovaly emporu (výstupek), zvláštním spůsobem zřízenou...." Obvyklé empory "...mají podobu kruchty; empora kostela našeho byla však naskrz zavřena, jsouc od lodi kostelní oddělena zdí, v nížto několik otvorů, sloupky na dvé rozdělených, se nalezalo, tak že těm, jižto na kruchtě služeb božích se účastnili, těmito okenci volný pohled na oltář v protějším presbyteriu se otvíral...." Jako příklad zachovaného takového oddělení empory se uvádí Vinec, kde se nacházejí podobné lupenovité ozdoby jako na hlavicích sloupků v oknech kostela sv. Jiljí v Milevsku. Z toho autor vyvozuje, že obě stavby pocházejí z poloviny 12. století.

Z průzkumu této stavby "na spůsob věže" autor vyvozuje, že se nejednalo o věž, ale o západní průčelí drobného kostela, z něhož se dále zachovala severní stěna, rovněž vyzděná z kvádrů a obsahující zazděné okno s půlkruhovým obloukem záklenku. Odhaduje, že východní zakončení tvořila poloválcová apsida.

Síňku na spodním konci schodiště v severní stěně lodi považuje za původní sakristii. Na horním konci schodiště je dosti prostranný výklenek, osvětlený kruhovým okénkem. Z tohoto výklenku ve značné výšce byla podle autorova předpokladu přístupná kazatelna, na niž se takto mohl kněz ze sakristie snadno dostat.

S. 234.

V presbyteriu se připomínají okna s gotickými kružbami, "jichžto kružba nejvíce ze čtver- a trojlistů se skládá."

Klenební výběhy lodi podle autora svědčí o tom, že klenba byla skutečně realizována. Ke konzolám klenby lodi říká, že "ozdoby jejich skládají se z lupenů, kruhů, koulí a řeménků, důmyslně kladených a se proplítajících tak, že fantastické složení jich nejvíce tvářím zvířecím se podobá." Z uspořádání klenebních výběhů údajně plyne, že klenutí bylo buďto trojlodní nebo jednolodní s hvězdovou klenbou, podobně jako v presbyteriu. Boční lodi trojlodí by však byly jen pět stop široké, takže autor dochází k názoru, že šlo o jednolodí.

"Ještě nyní v úplné hrozné pustotě své překvapuje chrám ten skvělostí gotických tvarů svých, zvláště když oko k presbyteriu se nese, jehož krásné, důmyslně složené klenutí, štíhlé sloupky a mistrnou rukou zdobená okna dojímavý pohled poskytují."

Místo klenby lodi zřízen roku 1593 strop z dřevěných desek, pestře malovaných; "strop ten se nyní v chatrném nad míru stavu nalézá, neboť mnoho desk již dolů spadlo a jiné odchlípené nad hlavou navštěvovatele visí, každé chvíle spadnutím hrozíce."

"Na severní straně presbyteria jsou dveře tesanými pruty a žlábky opažené, do postranní gotické síně vedoucí. Síně ta jest příční zdí na dvé rozdělena; přední částka její jest sakristií, zadní pak umrlčí komorou. Mistrovské hvězdové klenutím jehož pasy z ozdobných nosičů vynikají, vznáší se nad touto síní. Avšak kobka ta žádné střechy nemá, pročež vody dešťové volně vnikají do stavení, jehož klenbu a zdi mech a zelená plíseň pokrývá. Též i sousední zeď presbyteria trpí velice vodou při ní se hromadící, a vlhkost i zde kámen drmolí a obmítku odchlypuje."

Dále jsou zmíněny vnější opěrné pilíře a dosud dobrý stav zachování zasklení kružbových oken.

"Nad kostelem vypíná se příkrá střecha, jejížto krovy, byvše r. 1796 kladeny, v dokonalém stavu se nalezají." [Toto datování krovu je zjevným omylem.]

"Gotické formy kostela sv. Jiljí srovnávají se výborně s požadavky přísně gotického slohu; nenalezá se při nich žádných motivů pozdější vybujnělé gotiky, jakých již na chrámu Pražském sv. Víta spatřujeme, pročež souditi lze, že stavitel chrámu sv.-Jilského nebyl přívržencem školy Matiáše z Arrasu, ani Petra z Gmündenu, nýbrž že se přísně dle vzorů a zákonů staršího, dokonalejšího slohu gotického..."

S. 235.

"...spravoval." Podle smlouvy z roku 1407 jde "bezpochyby" o mistra Staňka.

"Kostel sv. Jiljí jest památný a zajímavý netoliko v ohledu archaeologickém, nýbrž chrám ten i velkou praktickou cenu do sebe má, honosíc se ušlechtilými tvary gotickými, ježto při podobných stavbám umělcům našim za vzor sloužiti mohou. Na památkách takových zakládá se spolu čestná pověst a sláva umělecká minulých věků vlasti naší; jevila by se tedy v tom přetrpká ironie, kdyby se připustilo, aby za našich dnů, kde historická sláva minulosti jest zjevným heslem našim, významný onen pomník hrozící jemu zkáze vydán byl. Vždyť pak se tu nejedná o nákladné nějaké obnovení budovy, nýbrž jen o zachránění kostela před zkázou se blížící, čehož docíliti lze položením nového stropu nad lodí a postavením stříšky nad sakristií, čímž by i nebezpečí severní zdi presbyteria hrozící odvráceno bylo. Kojíme se nadějí, že vzdělanější část obecenstva, poznaši cenu uměleckou chrámu tohoto, pomocí svou k zachování jeho se přičiní, zvláště pak, že veledůst. p. prelát a opat Strahovský, jenž spanilomyslnou obětivost svou při hojných příležitostech tak skvěle osvědčil, pomoci své neodepře tenkráte, kde se jedná o zachování nejskvělejší perly umělecké, na statcích kláštera Strahovského se skrývající."

Josef BRANIŠ: Dějiny středověkého umění v Čechách, Praha 1893.

s. 88.

Ve výkladu o době Václava IV. v jižních Čechách se mluví o zbudování ambitu minoritů v Jindřichově Hradci po roce 1369; tíž mistři Mikuláš a Ondřej měli zbudovat i kapli sv. Mikuláše, s jejíž klenbou souvisí dvoulodí v Třeboni kolem roku 1380. "Současně s tímto dílem byl přestavěn a rozšířen starý romanský kostel sv. Jiljí v Milevsku." Uvnitř "...štíhlé, válcovité přípory s kalichovitými, polygonalními hlavicemi... podpírají žebra elegantního síťového klenutí. Jest to první příklad této konstrukce v Čechách, jenž jest zajímavý i tím, že sakristie po severním boku kůru stojící jest opatřena rovněž síťovou klenbou ale jiného systému, a oba zde se vyskytující tvary nalezly později nejen v jižních Čechách, kde se zrodily, ale i jinde daleko široko hojného upotřebení." Loď má nyní trámový strop, "ale posud zachovala konsoly a patky žeber bývalé klenby. Z těchto zbytků jest patrno, že chrám byl třemi v ose postavenými sloupy rozdělen na dvě lodi s klenbami úplně též konstrukce, jakou jsme viděli v Třeboni a kapli sv. Mikuláše v Jindřichově Hradci. Jest tedy nepochybno, že kostel sv. Jiljí v Milevsku stavěn byl záhy po zaklenutí chrámu sv. Jiljí v Třeboni mezi lety 1380-1400, a první pokus v síťové klenbě jest tím dosti přesně datován.

Jako tvary konstrukce i detailu organicky spojují stavbu milevskou se starší třeboňskou a hradeckou, tak opět jedna šťastně zachovaná listina krumlovského archivu uvádí ji v souvislosť s jinou velikostí i formami vynikající památkou jihočeskou, arciděkanským chrámem sv. Víta v Krumlově."

s. 89.

Autor v hodnocení smlouvy stavitele Jana, syna mistra Staňka a bratra mistra Kříže z roku 1407 poukazuje i na spřízněné dílo mistrů Mikuláše a Ondřeje a poukazuje na souvislost s dalšími stavbami, dokazovanou shodou detailů. Zmiňuje se však o tom, že ne všechny prvky jsou pokročilé, jiné však – zejména detaily – "pamatují na dobu starší" (příporami, konzolami, kružbami atd.). Přesto se tu zejména síťovými klenbami a klenutím na střední podporu připravují způsoby, "které od té doby v jižních Čechách a později v celé zemi i jinde zobecněly, nejlépe ukazují, jak od díla k dílu, od mistra k mistru vyvíjela se v tom kraji samostatná škola připravující svými živly rychlým krokem poslední období gotiky. Mnoholi k tomu v dějinách českého umění důležitému zjevu přispíval material, – nepoddajná žula –, a výlučné postavení s politickými snahami mocných Vítkovců, nedá se posud najisto tvrditi, že však veliká moc tak vynikajícího rodu panského, jenž na rozsáhlých statcích svých značné množství staveb podnikal, i v oboru výtvarnictví výrazu docházela, jest na bíle dni."

Antonín PODLAHA, Eduard ŠITTLER: Soupis památek historických a uměleckých v království Českém, 5. Politický okres Milevský, Praha 1898.

[Popis je podrobný a výmluvný, takže jej přebíráme kompletně.]

s. 107.

Hřbitovní kostel sv. Jiljí, původně farní, zbudovaný v r. 1185. (Pozn.: R. 1201 posvěcen tu oltář.) Z této původní stavby zachována dosud románská věž v západním průčelí a severní bok chrámové lodi. Na sklonku XIV. stol. ostatek ubourán a na jeho místě přistavěn chrám nový formami vyspělé jihočeské gotiky. (Pozn.: Podle listiny z r. 1407 archivu Krumlovského možno zbudování tohoto díla přičítati mistru Staňkovi aneb jeho synovci Janu. /Zap/) Nynější úprava z r. 1883.

Věž, obdélníkový hranol, který zaujímal celou šíří původní stavby, z žulových drobných kostek pečlivě stavěný, nese dosud svrchu dřevěné pažené patro se zvony, šindelovou mansardou přikryté.

Přízemí a prvé patro (toliko z vnitra kostela přístupné) založeno jest – jak na zevnějšku zcela patrno – skoro do čtverce (9.00 m šířka, 7.65 m délka); obé bylo původně do kostela otevřeno, tvoříc emporu, jejíž zadní travé v podvěží dosud zachováno. Patrna tu arkáda o třech polokruhových obloucích, podepřená dvěma pilíři.

Pilíře stojí na oblých, neprofilovaných, při podlaze nyní poněkud zasypaných (měří dosud 3.35 m na výš) kvádrových sloupech kruhového průřezu, jež nesly zároveň i trámový strop přízemku. Pilíře vlastní, 2.30 m vysoké, čtyřboké (0.75 m2) jsou ozdobeny...

s. 108.

...římsou (deska, pod ní oblounový podbradek) a nesou půlkruhové neprofilované pasy, překlenuté nejen směrem příčným k ose kostela, nýbrž i směrem k západní stěně. Na pasech spočíval opět toliko trámový strop. Empora původně vnikala mnohem dále do lodi, dosahujíc patrně až ke schodišti v severní zdi upravenému. Kterak byla upravena, zda na dalších arkádách, či jen ze dřeva, není více patrno. (Pozn.: Na nádvoří před chrámem P. Marie spatřují se tesané okrouhlé kameny; nepochybně jsou to zbytky těchto ostatních arkád.) Přízemí pod ní bylo přístupno od severu portálkem půlkruhem překlenutým 1.02 m širokým, nyní zdí přepaženým a zpola zasypaným. Při jihozápadním nároží patrno dosud (zazděné) podvojné okénko, 1.00 m šir., neprofilovaným hranolem dělené.

Nad západní – dosud zachovanou část empory pnou se svrchní patra věže (zdivo zevně ustupuje o 0.20 m), jejíž místnosti rozděleny jsou dvěma příčkami, v celé výši věže provedenými, na tři oddělení; jižní přístupno bylo (jakž tomu dosud) po vznositých schodech zevnějších, vchodem v jižní stěně upraveným, obdélníkovým, 0.68 m šir., 1.78 vys., neprofilovaným, obě ostatní pak z empory.

Hořejšek věže ozdoben dvěma řadama podvojných, sloupky dělených okének, po všech bocích prolomenýma tak, že v západní a východní stěně po třech, v jižní a pak a severní po jednom v každé řadě se spatřuje. (Okénka ve východní stěně, k níž nyní štít kostelní lodi přiléhá, jsou zazděna.) Tvary jejich shodují se s těmi, jež jsme na klášterním chrámu pozorovali, a svědčí o téže periodě stavební, jsou však zejména při jihozápadním rohu mnohem bohatěji pracovány (po většině žula, ozdobné tvary z bílého vápence). Rozměry: 1.65 až 1.77 m výška, 1.16 až 1.35 m šířka. Sloupky měří 0.90 až 1.18 m a jsou rozmanitě pracovány. Svrchní řada má sloupky hranolové, osmiboké (vyjímaje prvý v západní stěně od jihu, jenž je válcový), spodní pak válcové (až na okénko severní, kde opět hranol). Patky na způsob...

s. 109.

...attických tvořené mají na rozích plynthu drápkové výpustky; patka prostředního sloupku (hořejšího) v západní stěně ozdobena mřížkováním. Dříky se vesměs slabě zúžují. Hlavice krychlové, spodní rohy zakulaceny, stěna pak poněkud uprostřed prohloubeny. Ozdobně pracovány jsou toliko hlavice oken jižních a prvého při nich na straně západní. Hlavici severního (spodního) okna tvoří krychle, jejíž spodní rohy jsou šikmo k hranolovému dříku sříznuty. Obě okna jižní jsou mimo to orámována pěkně profilovaným ostěním z červeného pískovce. Na téže straně zachována i římsa řady okének od sebe dělící, jakož i nad nimi z červeného pískovce sekaný zubořez s římsou podstřešní (profil obojí římsy stejný).

Spodní patra jsou osvětlována úzkými obdélníkovými střílnami (0.08 m šir. a 0.58 m vys.).

Do severní stěny bývalé lodi, 2.01 m silné, vloženo schodiště 0.68 m široké o 13 stupních (několik jich ještě nynější podlahou zasypáno). Vchod k tomuto schodišti upraven jako výklenek 1.31 m hluboký, 2.50 m široký a dosud 3.09 m vysoký, do polokruhu zaklenutý. Vstup sám obložen obdélníkovým hladkým ostěním 1.64 m vysokým. Chodba přeložena přitesanými deskami na místě klenby. Nad schodištěm upravena ještě jiná dutina (nepochybně kvůli větrání) čtvercového průřezu (0.60 m2), vedoucí směrem vodorovným v celé délce schodiště silou zdi a končící v kolmo do zdi upravenou prohlubeň. Schodiště ústí opět do výklenku ve výši prvého patra věžního, 2.32 m šir., 5.00 m vys., půlkruhově (cihlou) zaklenutého a osvětleného kulatým okénkem (0.16 m průměr), vysekaným ve kvádru z červeného pískovce; kolem otvoru oken-...

s. 110.

...ního vytesán šroubovitě vinutý prsténec. Směrem ku věži jsou upraveny ještě další (nepochybně dva) podobné výklenky (úhrnem tedy tři, jež se zdají odpovídati třem řadám arkad, původní emporu nesoucím); všechny byly do kostela otevřeny – zvětšujíce tak vnitřní prostor jak v přízemí, tak i na empoře – a jsou nyní (až na poslední v rohu věže) zazděny. V prostředním bylo původně upraveno podvojné okénko shodné s okénkem v jižním přízemí věže (nyní zazděno).

Zdivo románské části jest z drobných kvádříkův, po většině žulových, pečlivě vrstvených, v lodi (s chodbou) 2.00 m, ve věži 1.50 m nad emporou 1.05 m, ve svrchních patrech 0.72 m až 0.79 m silné.

Loď gotická (severní stěna přizděna na románské zdivo původního kostela), obdélná, 11.72 m šir., 23.43 m dlouhá, původně bohatou klenbou (15.58 m vys.) krytá, jejíž žebra na způsob sítě se protínala. Klenba tu nahražena okolo r. 1573 rovným stropem lištami ve čtverce děleným a pomalovaným. (Při restauraci až na malbu obnoven.)

Žebra hranolová (přední hrany značně sříznuty a plošky takto vzniklé žlábkem ozdobeny) osazena jsou u výši 11.09 m nad nynější podlahou na konsolách, jež mají vesměs podobu potvorných mask lidských i zvířecích.

Vítězný oblouk hrotitý (5.40 m rozpjetí, c. 14 m výška, 0.74 m síla) jest pěkně hruškovitě profilován.

Presbytář poněkud z osy stavby vychýlený obdélník, zakončený pěti hranami osmiúhelníka; spanilá, bohatá klenba s původní v lodi souhlasná, dělí jej na čtyři travé, označené ušlechtilými štíhlými příporami, jež nesou žebra klenutí, síťovitě se proplétajícího. Podobné přípory jsou i v rozích polygonálního zakončení.

Přípory tyto jsou oblé (0.12 m v prům.); patky (oblý prsténec) stojí na polygonálním hranolu, jehož úzké stěny jsou poněkud promáčklé; místo hlavic římsa kalichovitě se rozvíjející, při spodu i nahoře oblým prsténcem obroubená a přikrytá deskou, což vše v osmihran upraveno.

Žebra shodného tvaru se žebry v lodi protínají se mnohonásobně rozdělujíce celou klenbu v množství sklípkovitých polí kosočtverečných;

s. 111.

...na vrcholu klenby (výška 15.02 m od podlahy) spjata jsou protínající se žebra čtyřmi kotoučovými svorníky, z jejichž prostředku trčí šroubovité hroty (toliko svorník při triumfálním oblouku jest upraven jako kruhový světlík).

Klenbová pole při svornících ozdobena jsou od času obnovení chrámu za Hodějovských freskovými kartušemi, jednak znaky členů této rodiny, jednak i nápisy nesoucí [přepis nápisů v kapitole Dějiny objektu].

s. 112.

Po epištolní straně v jižní hraně osmiúhelníka upraveno ve výklenku zdi pěkné sedile o čtyřech odděleních, jež jsou označena nahoře kružbami. Kružby ty jsou orámovány pravoúhlými římsami, z nichž vyrůstají žlábkované pruty, vypnuté v dvojnos a v mírném hrotu nahoře se zbývající. Třetí kružba (od oltáře počítaje) jest vyšší. Špice...

s. 113.

...dvojnosů ozdobeny jsou lístky anebo růžičkami. Sedadlo tvořívala prostá kamenná lavice, na niž se ozdobné podušky kladly.

Nad sedilem obíhá kolkolem vnitřních stěn ozdobná kamenná římsa, jíž dříky přípor prostupují.

Okna veliká, štíhlá, v presbytáři pět, v lodi tři (jen v jižní stěně), ozdobena jsou vesměs bohatou, krásnou kružbou. Jsou dělena dvěma pruty na tré (toliko nad kruchtou jest okno menší, jedním prutem na dvé rozdělené]. V mírně hrotitém zakončení oken upraveny jsou pruty buď jako dvojnosy anebo jako jetelové listy, z nichž prostřední vždy vyšší jest postranních. Nad tím geometrické obrazce z křivek skládané:

1. a 3. okno (počínaje od sakristie směrem kolem presbytáře): uprostřed trojúhelník z vypnutých segmentů objímá hrotitý trojlist; na každé straně trojúhelníka nasazen koncentricky opět hrotitý trojlist.

2. a 4. okno: pruty okno dělící jsou zakončeny jetelovými listy; nad tím dva kolmo postavené čtyřlisty v kruhu, a třetí, rovněž kolmo stojící nad nimi.

5. okno: pruty končí ve 3 trojnosy; nad nimi tři koncentrické hrotité čtyřlisty.

6. okno (v lodi): pruty jsou zakončeny třemi trojnosy, nad tím tři hrotité trojlisty, souběžně seskupené kolem drobnějšího listu jetelového.

7. okno: pruty opět končí ve trojnosy, nad nimiž tři jetelové listy se souběžně kupí kolem drobného trojlistu hrotitého.

s. 115.

8. okno (nad kruchtou), dvěma dvojnosy rozdělené; nad tím jediný okrouhlý čtyřlist kolmo ve kruhu.

Sakristie při severní stěně presbytáře. obdélná prostorná síň, jedním oknem (na východ), prutem na dvé děleným, osvětlená. Kružba okna: dva jetelové listy vyrůstající z prutu; nad nimi jediný čtyřlist kolmo postavený, jehož listy mají po třech okrouhlých lalocích.

Klenba sakristie podobné úpravy jako v kostele: žebra (shodný profil), opřená o kalichovité konsoly – šest počtem – (stejné jako v presbytáři), bez sloupků, protínají se mnohonásobně. Svorníkův tu není. Vchod do sakristie moderně upraven.

Portál kostela v jižní stěně lodi jest v mírný oblouk zaklenut, v profilu pak na šikmé ploše třikrát lomen; na hranách takto vzniklých jsou válcovité pruty; plošky mezi nimi pak půlkruhem žlábkovány. Šířka vchodu 1.77 m, výška 3.75 m. Ostění ze žuly.

Zevně opřena jest loď i presbytář v místech, kde žebra ze stěn vyrůstají, mohutnými opěráky o jednom ústupku, zakončenými kamenným trojhranným štítkem. Celou stavbu obíhá zevně kamenná římsa, tvarem svých shodná s římsou, vnější zdivo chrámu P. Marie krášlící.

Krov vysoký, znamenité tesařské práce. (Sanktusník je moderní.) Směrem ku presbytáři ukončen kryt věže průčelním štítem cihlovým, jednoduchým panelováním ozdobeným.

Obruba tohoto štítu ze žulových desk, při dolejším zakončení střechy svismo sříznutá; obě plošky takto vzniklé ozdobeny jsou znakovým štítkem, na němž vztýčená hlava psí na pravo hledící, s obojkem kolem krku.

Kruchta i nábytek chrámový jsou novodobé; ze starších dob zachována tu toliko zajímaví renesanční kazatelna, hranolový to ambon...

s. 116.

...(osmistěn). Stěny podstavce ozdobeny jsou hrubou řezbou listovou; řečniště má na nárožích po hadovitě krouceném sloupku, ovinutém révím, s hlavicemi pseudojonskými (uprostřed volut andílčí hlavička). Náplně mezi sloupky jsou ozdobně orámcovány. Dobrá řemeslná práce, nyní hrubě olíčená, ze XVII. stol.

Náhrobníky (stejně jako z chrámu P. Marie) odnešeny do nynějšího pivovaru, kdež slouží za dlažbu.

F. J. LEHNER: Dějiny umění národa českého I. Doba románská II. Architektura II, Praha 1905.

S. 58

"K těmto čtvero kostelům s chorem čtverečným [Michalovice, Ostrov, Žabonosy a Kyje] řadí se čtyři jiné kostely 12. věku, které v pozdějším čase pozbyly někdejší východní části, jež byla zbořena a novou stavbou rozšířena. Ježto nyní nelze zjistiti, do které ze šestera typických skupin  tyto kostely náležejí, zařazují se tuto z toho důvodu, že dva mají věže podobně založené, jako kostel v Kyjích.

S tímto kostelem shoduje se namnoze hřbitovní kostel sv. Jiljí v Milevsku... jednak věží, jednak schodištěm někdejší kruchty. Věž milevská rovněž zaujímá celou šířku původní lodi, ale jest mnohem ozdobněji provedena a dochovala se celistvě. Vrchní patra věže oživují dvě řady ladně pracovaných oken, a nad nimi zvedá se dosud dřevěná zvonice s podsebitím, která v Kyjích zmizela. Jako tam nachází se též v Milevském kostele schodiště na bývalou kruchtu v duté stěně, ale na opačné straně. Kostel sv. Jiljí stával již před založením opatského, nyní farního chrámu, byl však ve XIV. století z části zbořen a prostornější stavbou nahrazen. Letopisec Jarloch zmiňuje se o něm ve své kronice k roku 1185., kde vypravuje, že v bitvě u Loděnic na Moravě Juro, číšník pana Jiřího z Milevska, smrtelně raněn dal se do otčiny své v Milevsku převézti, kde umíraje odkázal celé jmění své kostelu sv. Jiljí. Z odkazu koupena byla od pana Vítka staršího blízká ves Staňkov, nyní pouhý dvůr v nejbližším sousedství kláštera. Jan Bavor, biskup Olomoucký, z řádu premonstrátského na Strahově, posvětil r. 1201 v kostele sv. Jiljí nový oltář. Z bývalého tohoto farního kostela zůstala neporušeně státi nejdůležitější a nejkrásnější část jeho, věž a celá severní stěna lodi. na kterou ve XIV. století, když kostel skrovných rozměrů rozšiřován v prostornou budou gotickou, postavili vysokou stěnu s opěráky. Východní část s kněžištěm jakož i stěna jižní byly zbourány, ježto nový kostel obojím tímto směrem na východ a západ budován a valně rozšiřován byl. Co však ze starého kostela románského dosud zbylo, poskytuje dostatečný obraz, který snadno lze si doplniti a dlužno velebiti stavitele

S. 59

14. věku, že nezničil památník takové důležitosti, nýbrž pečlivě zachoval, co při budování nového kostela zachovati se dalo.

Věž v podobě obdélníku 9 m dlouhého a 3.80 m širokého přečnívala značně výškou celý kostel. Boční stěny pokračovaly přímou čarou k východu v délce 17.76 m, čemuž nasvědčuje délka zachované stěny severní. K východu zakončovala se loď bezpochyby apsidou.

Nejznamenitější částí kostela jest velezajímavá věž, dosud zcela zachovaná, skládající se z vysokého přízemku bez oken, jehož výška se rovná výšce bočních stěn lodi a svrchního patra o něco ustupujícího, které bohatě oživeno jest románskými okny, dvěma řadami nad sebou upravenými. Nad vrchním patrem zvedá se na dřevěných krakorcích dřevěná zvonice.

Přízemek věže obehnán jest na třech stranách hmotnými stěnami, 1.5 m silnými, čtvrtá však stěna k lodi kostelní čelící jest prolomena dvěma arkadami opírajícími se o dva pilíře z tesaného kamení v dolní polovici kulaté, svrchu pak čtverhranné a prostou římsou a deskou opatřené, mezi nimiž pak arkáda úzká a nižší, jak na půdorysu se spatřuje. Pásy arkádové nesou hmotnou stěnu z kamení tesaného. Podobné pásy přepínají se s obou pilířů též ke stěně západní, nesouce rovněž mohutné stěny 0.70 m silné, až vzhlru do zvonice se vypínající, jimiž celé druhé patro věže po délce rozděluje se na tři prostory kolmými stěnami oddělené. Přízemek rozvržen jest trámovým stropem na dvě patra, z nichž spodní pouze z vnitřku kostela přístupné bylo, do druhého však vstupovalo se a vstupuje posud zvenčí dřevěným

S. 60

schodištěm krytým a to vchodem pouze 0.75 m širokým, který na straně jižní 3.20 m nad nynější již značně zvýšenou podlahou se vyskytuje. Odtud otvíraly se řečené arkády dovnitř kostela. Z veškeré však úpravy souditi lze, že jich původně nebylo a že věž i zde hmotnou stěnou se uzavírala.

Vrchní patro věže, uvnitř dvěma stěnami až do svrchu vyhnanými na tři prostory rozdělené, z nichž prostřední 1.10 m, obě boční pak 2.30 m a 2.42 m po délce obnášejí, při společné šířce 2.30 m oživeno jest dvěma řadami oken románských. Na průčelní straně v obou patrech spatřují se v každém okně tři okna sloupkem rozdělená, jimiž vniká světlo do tří prostor věžních. Obě úzké strany věže prolomeny jsou jen po jednom okně sloupkem rozděleným rovněž v obou patrech. Jako strana průčelní jest i celá široká strana k nynější lodi přiléhající opatřena tolikéž okny zdvojenými, nyní ovšem vesměs zazděnými, čímž bezpečně se zjišťuje, že celý vršek věže od oken začínaje nad bývalou střechu starého kostela románského vyčníval, jak na nákresu jsem vyznačil.Výška nynějšího kostela gotického dosahuje skorem celou výšku zdiva věže románské. Veškerá okna byla s nevšední pečlivostí a nádherou slohu románského provedena, jak dosud se spatřuje zejména na straně jižní, bouřím i dešti méně přístupné, kdežto na straně západní staletí krásu ohlodala a věkové pozdější bohaté články jednoduchými nahrazovali. Až dosud však lze sledovat ušlechtilý rhytmus bohaté architektury. Vrchní patro oken mělo sloupky polygonální, patro spodní však kulaté. Sloupky spočívají vesměs na patkách tvořených na způsob attických patek, k nimž na čtyřech rozích patníky nárožní přiléhají. S podobnou pečlivostí a nevšední rozmanitostí jsou též hlavice pracovány, lupením a různými závitky důmyslně a slo-

S. 61

hově ozdobené, věkovými nehodami živelními ovšem již valně ohlodané, ač tvrdá žula, z níž vše uměle vytesáno jest, úplné zkáze dosud vzdoruje. Na jižní straně zachovalo se zároveň i pěkné profilování, jímž celé okno zarámováno jest a které do ostré hrany vybíhá, jako se spatřuje na kostele Potvrovském. Zde zachovala se i římsa, které kolkolem obíhala a kterou jsem na nákresu zase doplnil. Z rozvrhu celkového i z detailu architektonického poznáváme, že kostel sv. Jiljí stavěl mistr dokonale ovládající pravidla a zákony slohu románského.

Nad úhledným tímto patrem spočívá dřevěná zvonice na silném zdivu bezpečně stojící a dřevěnými krakorci na venek ze zdiva vynikající, v níž dva zvony visí.

Z bývalé lodi kostelní zachovala se celá stěna severní, v jejíž tloušťce upraveny jsou schody malým okénkem kulatým osvětlené, po nichž z kostela vystupovalo se na kruchtu, ze které pozůstalo pouze zdvojené okno nyní zazděné, podobající se oknu, jímž kruchta kostela Vrouteckého osvětlována byla. S téže strany severní vcházelo se pod kruchtou do kostela. Bývalý vchod, jehož spodní částka nyní v zemi vězí, až dosud, ač zazděný se zachoval.

Mohutnou věží a veškerou úpravou byl kostel sv. Jiljí kostelem opevněným. Pro zvláštnost rozvrhu a přesnost i krásu článků architektonických řadí se kostel mezi vynikající památníky slohu románského 12. věku.

K předcházejícím dvěma kostelům v Kyjích a v Milevsku přidružuje se ještě třetí kostel s obdélníkovou věží zbudovanou v celé šířce kostelní lodi. Zvedající-li se však v Kyjích a v Milevsku dřevěné zvonice nad podsebitím, okrášlil stavitel farního kostela sv. Bartoloměje v Kondraci... vršek široké věže dvěma okrouhlými věžičkami kolkolem zdvojenými okny ve dvou patrech nad sebou umístěnými. Jako v Milevsku byla též v Kondraci východní část kostela v době gotické zbořena a prostorným chorem 9.19 m dlouhým a 5.65 m širokým nahrazena."

S. 62

Vnitřní rozměr věže v Kondraci je udán 6,98 x 2,31 m [tedy se zřejmě velmi blíží věži milevské]. Také šířka arkádových pasů je uvedena 70 cm. [Rozdíl je v tom, že střední oblouk je širší – což je ovšem třeba prověřit, protože s udávanými vnitřními rozměry věží to zcela nekoresponduje.]

Dobroslav LÍBAL: Pražské gotické kostely, Praha 1946, s. 83-84.

S. 83

S kostelem sv. Michala "souvisela i dvoupatrová kaple, objevená v r. 1885 v přilehlém domě čp. 460 a krátce na to zcela nesmyslně zbořená, takže nelze ji nyní ani přesně lokalisovati. Obě patra byla spojena šnekem, z něhož se zachovalo několik schodů v pozadí dnešních restauračních místností. Spodní kaple byla již v době objevu přestavěna a nevíme o ní vlastně nic, horní kaple patřila k nejkrásnějším zjevům pozdně lucemburské drobné architektury. Půdorys byl tvořen dvěma mírně obdélnými poli křížové klenby a pětibokým závěrem, sklenutým jemnou sítí milevského vzorce. Klínově profilovaná žebra spočívala v závěru na listově zdobených hlavicích oblých přípor, v podélné části na konsolkách, většinou s typickými

S. 84

maskami pražské dvorské huti. Kaple vznikla r. 1406. Její klenba byla význačným dokladem velkého rozšíření síťových vzorců u nás již před husitskými válkami."

Dobroslav LÍBAL: Gotická architektura v Čechách a na Moravě, Umělecká beseda, Praha 1948, s. 178-179.

V realizaci síťové klenby v presbyteriu i v sakristii se spatřuje předzvěst pozdní gotiky s tím, že složitost obrazce svědčí o odklonu od "krásného slohu", který usiloval o prostorový dojem, takže složitá formální hříčka mu byla cizí. "Klenba se vymaňuje z role podřízené, stává se samoúčelnou a vtiskuje celé stavbě svůj výraz. Jednota prostoru je rozbita, neboť klenba především a zcela jednostranně zaujímá pohled. ...všechno tvarosloví je pozdně lucemburské: pouze síťové klenební vzorce jsou tajemným znamením blížící se revoluce."

Kostel. sv. Jiljí v Milevsku "má běžnou jihočeskou dvoulodní dispozici s dosti dlouhým, pětistěnně uzavřeným chórem." Vysoká okna mají obnovené kružby bez plaménkových vzorů [ty tedy autor považuje za odpovídající původnímu stavu]. "Souvěké umění snažilo se doposud odssáti úplně všechnu tíhu klenby a ponížilo ji na pouhou horní uzávěru prostoru. Zde však zavolala nás klenba u vědomí své nové důležitosti.

Chór sklenut jest síťovou klenbou, vytvářející v závěru neúplnou osmicípou hvězdu a v podélné části navzájem se přesahující šesticípé hvězdy, či chceme-li, dvě souběžné řady skákavých kleneb. Samostatnost a hloubkový rytmus jednotlivých polí zcela zanikly, Pohlížíme vlastně vzhůru k valené klenbě s výsečemi, na níž je navlečena síť žeber. Její ústrojí je vývojově dále než klenba svatovítská. Dílo stavitele Staňka a Jana, kteří vytvořili na naší půdě vzor, opakovaný později na nepřehledných řadách pozdně gotických památek, zaslouží vší úcty.

Dvoulodní síň měly být zaklenuta stejným vzorcem jako v Miličíně a Třeboni.... Nestvůrné masky konsol jsou ozvěnou pražské huti, vítězný oblouk má profil arrasovské hrušky. Obdélná sakristie na severní straně chóru má síťovou klenbu svatovítského vzoru. Chrám vznikl na přelomu XIV. a XV. století.

I současníci si byli vědomi významu milevského díla, jak vidno ze smlouvy o přestavbu chrámu v Českém Krumlově z roku 1407..., kde se výslovně uvádí jako vzor presbytář milevský. Ze srovnání památek poznáváme, že smlouva byla přesně dodržena a dlouhý, mnohostěnně uzavřený presbytář byl skutečně sklenut podle milevského vzoru..."

s. 196.

Presbytář kaple Vlašského dvora v Kutné Hoře "je sklenut výraznou síťovou klenbou milevského vzorce... Přestavba dvora udála se na konci XIV. století."

Václav MENCL: Česká architektura doby lucemburské, Praha 1948.

S. 142.

Autor uvádí, že síťová klenba chóru kostela sv. Víta v Praze "byla uzavřena roku 1386 a už nějakých pět let na to nalézáme ji v jižních Čechách v sakristii farního kostela v Milevsku. Jeho stavba vyrostla na obvyklém dvojlodním půdorysu třeboňském, odkud převzala také vertikální vznos proporcí a formální ušlechtilost tvarů. Bílá, hladce omítnuta vztyčuje své malebné tělo vysoko nad obvodní zdi a věž románského kostelíka, jichž zčásti užila, uzavírajíc prostor jasný, plný slunce a kdysi sklenutý podobnou klenbou, jakou dosud má Třeboň. Její presbyterium nese však klenbu, jejíž obrazec se zde objevuje po prvé: tvoří jej opět souvislá síť, v níž se diagonální žebro rozdvojuje a souvislost meziklenebního rozpadá a v níž se uprostřed klenby opět vytváří průběžný pás kosočtverečných plošek, avšak jež má tentokrát za základ hvězdu šesticípou, přesahující z travé do travé a společnými paprsky se synkopicky prorůstající s hvězdami polí sousedních. Tento obrazec bylo by lze vyvoditi stejně tak z Parléřovy klenby podvěží staroměstské mostecké věže, jako z hvězdových útvarů centrálních kaplí hradeckých, kdybychom netušili, že právě jím byla nejspíše opatřena jiná velká Parléřova stavba na pražském hradě, dvorská kaple Všech Svatých, jejímž proboštem byl Petr z Rožmberka. Ať tak či onak, jisto je, že milevským kostelem se zavádí do jižních Čech/"

S. 143.

"/hned dvojí tvar síťové klenby a že se tak dává základ klenebnímu způsobu, který potom v přilehlém Podunají rozhoduje o klenebních formách po celé příští půlstoletí. V milevském kostele doznívá kromě toho ovšem ještě řada starších místních prvků, tradicí přebíraných, jako vůbec v jižních Čechách, ze stavby na stavbu a zabezpečujících jihočeskému slohu jeho typickou tvaroslovnou uzavřenost; mezi ně patří na př. tvr triumfálního oblouku, upomínající na Miličín, i oblé pruty přípor v presbyteriu, jejichž proláklé kanelované patky a kalichové hlavice mají domovské právo v Jindřichově Hradci."

S. 144.

Autor se v souvislosti s kostelem sv. Víta v Českém Krumlově obsáhle věnuje smlouvě faráře Hostislava. Poukazuje jednak na to, že smlouva nasvědčuje tomu, že na rožmberských stavbách prokazatelně působily české stavitelské rody, jež rozvíjely výtvarných odkaz pražské huti Parléřovců. Zabývá se otázkou, v jakém vztahu je výtvarné působení staveb k "prostému obchodnickému výčtu smlouvy".

S. 145.

Též na kostel v Milevsku lze vztahovat autorovo vnímání výtvarných kvalit. "Ve výtvarném pojetí krumlovského kostela střetává se totiž několikerá stavební tradice a spolupůsobí více duchovních momentů, jejichž výslednicí je pak jeho překvapující formální krása. Tak především jako základní vládne dosud stará augustiniánská tradice pozdní doby Karlovy, vnesená do jižních Čech kostelem v Třeboni a propůjčující každému rožmberskému stavebnímu dílu něco z oné opojivě smyslové náladovosti, optického kouzla a světlem se prochvívající atmosféry, která naplňovala už jejich třeboňský prostor. I krumlovský interieur zdá se být jen vymalován světlem a stínem; jeho články jsou měkké a impresionisticky neostré, jeho nahá stěna září dopadem přímého slunce, linoucího se sem širokými zasklenými plochami oken a v plochách kleneb žhnou světla měkce a bohatě reflektovaná. K tomu přistupuje ještě krása základních proporcí, ona slavnostní vertikalita prostoru i vnějšího obrazu stavby, v níž se objektivoval vypjatý spiritualismus augustiniánského ducha a vůbec celého 14. věku a jež každému tvaru i článku propůjčuje lehkou vznosnost a beztížnost. Jeví se stejně tak v štíhlých tvarech presbyteria a triumfálního oblouku, jako v křehkých tělech lodních pilířů; také na vnějšku stavby ovládá opěrné pilíře i tvar vznosné, strmě naklopené a malebnými valbami opatřené střechy, před jejímž štítem stojí hravě subtilní osmiboká filigránská vížka. Avšak podřizuje se jí i všechna ta bohatá a stále se měnící hra tvarů neskutečných, kterou rozehrává na stěnách průčelí slunce, jež úzkými a štíhlými pruhy prudkého světla, zachycené na bocích opěrných pilířů, opticky modeluje jejich plastiku a jež se působivě sčítá s barevnými skvrnami bílé stěny zdí a živě barevné klopené plochy vlastní střechy. To všechno lze už nalézti také v Milevsku, a to všechno má svůj původ v optickém slohu kostela třeboňského; v Krumlově je to však vystupňováno do poloh až překultivovaných.

Z Třeboně pochází také výtvarná kvalita vnitřního prostoru stavby, uspořádaného tak, aby jej bylo možné jedním pohledem naráz pojmouti.... při tom však, opět jako v Třeboni, zůstává prostoru jako dědictví 14. věku jeho orientace vůči oltáři a tím i nápadně vyjádřená hloubková osa. Stěny jsou nahé a hladké a pouze v presbyteriu, kde šlo o umělé posílení vertikál, protože tu není sloupů, běží po zdech subtilní přípory, ukončené jako v Milevsku kalichovými hlavicemi.

Klenby kostela patří už ovšem docela jinému formálnímu okruhu. Jejich kresebně bohatá síť, účinně kontrastující prázdné ploše stěn, naplňuje prostor bohatým životem, dávajíc jeho měkce plošné obálce kresbu pregnantní a určitou. Spolu s plaménkovými kružbami oken patří umění Parléřovu; jako u sv. Víta, i tu se stírá tvrdá mechaničnost kvadratického rozdělení půdorysu stavby/"

S. 146.

"/a jednotlivé klenební obrazce přecházejí, vzájemně se prostupujíce a přesahujíce, z pole do pole, takže se nakonec proměňují v jakýsi uzavřený běžící pás, z něhož se ustřihuje jen tolik, kolik je právě zapotřebí vzhledem k dané délce prostoru. Klenební osnovu tvoří obrazce, jejichž každé dvě sousední linie jsou rovnoběžné; každé žebro křížové klenby nahrazuje tu tedy pár linií paralelních, jež způsobují, že každý tvar se ve svém tektonickém působení změkčuje, neboť je mu přidán doprovod jakoby druhého, nižšího hlasu, který souběžně, jen v jiné výškové poloze, provází jeho základní melodii ve všech zákrutech její cesty a vlnách jejího rytmu. A tak i ve svých klenbách získal krumlovský kostel od českého slohu to nejvyspělejší, čeho se mu vůbec mohlo v té době dostati."

Současně ovšem V. Mencl konstatuje u sv. Víta v Českém Krumlově formální hříčky, které jsou předzvěstí pozdní gotiky. Spatřuje je např. v římsách v patce triumfálního oblouku, situovaných přes roh. [Nezabývá se tak možností, že se tu projevují nějaké změny plánu, k nimž došlo během stavby.]

S. 147.

S hvězdovou klenbou sakristie kostela sv. Víta v Českém Krumlově klade V. Mencl do souvislosti i klenbu "sakristie" hradní kaple sv. Jiří v Krumlově. "...je to velmi drobná prostůrka s klenbičkou až filigránsky hravou, opět spíše jen skřínka než skutečná architektura, jež se všemi svými články – tedy i tvarem žebra – jednoznačně hlásí k okruhu prací mistra krumlovského farního kostela. Kromě ní patří na krumlovském hradě do těchto let z počátku druhé třetiny 15. století také místnost před východní čtverhrannou věží, sklenutá obkročnou hvězdovou klenbou do oblého středního sloupku; spojitost s kapitulní síní jindřichohradeckých Minoritů a s prací mistra krumlovského je i tu očividná. To všechno jsou doplňky, jimiž svůj hrad opatřil pan Oldřich z Rožmberka."

Václav MENCL: Tvary klenebních žeber v české gotické architektuře, in: Zprávy památkové péče, roč. 11-12, 1951-1952, č. 9-10, s. 274.

Jednoduchý profil žeber patří k nejčastějším i v jihočeské gotice druhé poloviny 14. století a počátku 15. století. Ve výčtu na s. 276 je kromě kostela sv. Jiljí v Milevsku z jižních Čech uvedena jen hradní kaple v Krumlově.

Taťána KUBÁTOVÁ: K thematu dvoulodí, in: Umění věků, Praha 1956, s. 86-95.

S. 90.

Autorka srovnává jednotlivé členy skupiny jihočeských dvoulodí. Poukazuje na odlišnost řady znaků v případě Bavorova. V Třeboni jsou konzoly klenby v lodi kružbové (baldachýnové), "u soběslavského sv. Víta a v Milevsku konsoly s fantastickými hlavami pocházejí ze společného pramene."

Za nejčistší příklad považuje kostel sv. Víta v Soběslavi, který jako jediný nevznikl přestavbou starší stavby nebo úpravou předchozí koncepce. [Ovšem také v Milevsku existence staršího kostela dispozici dvoulodí prakticky neovlivnila.]

Omítka nad klenbou kostela v Třeboni svědčí o tom, že původně vznikl jako plochostropý.

S. 91.

Na zaklenutí kostela v Třeboni pamatoval v závěti z roku 1380 Petr z Rožmberka, pokud by zemřel dříve, než bude klenba hotova. Není tedy správné předpokládat, že Třeboň byla vzorem ostatních dvoulodí, pokud by se nadále předpokládalo, že jsou z doby kolem roku 1380 nebo i dříve.

K výstavbě kostela sv. Víta v Soběslavi nejsou žádná data, ale lze se klonit k názoru archiváře J. Lintnera, "když přisuzuje zásluhu o jeho vznik Oldřichu z Rožmberka, držícímu město v letech 1375-1390."

"Milevsko naproti tomu má vročení ante quem u presbytářové síťové klenby, která je r. 1407 kladena za vzor v stavební smlouvě krumlovské."

Většina kostelů s dvoulodím vznikla z podnětů "bratří z Rožmberka".

S. 92.

Autorka nesouhlasí s V. Menclem, který považuje za vzor jihočeské skupiny dvoulodí kostel sv. Ducha v Praze na Starém Městě. Nad klenbou, ale ani v dispozici či v členění detailů tam nenachází žádné doklady po někdejší klenbě.

S. 93.

V roce 1956 byl v místě, ve kterém by dole v ose dispozice lodi musel v kostele sv. Ducha stát sloup klenby, proveden výkop, který žádné stopy neprokázal. Proto je třeba nadále počítat s vůdčí úlohou jihočeských dvoulodí, budovaných v době Václava IV.

S. 94.

V pozn. 18 autorka bez udání bližšího důvodu popírá možnost existence dvoulodí v Sedlčanech a ve Velké Blánici.

Jarmila JINDROVÁ: Malba tří světců z domu čp. 460 v Praze I, in: Zprávy památkové péče, roč. 18, 1958, č. 5-6, s. 173-175.

Podle schématické kresby půdorysu z doby před radikální přestavbou (demolicí?) kaple při úpravách domu v letech 1887 a 1888 mělo presbyterium kaple klenební obrazec odpovídající závěru a jednomu poli klenby v presbyteriu v Milevsku. Žádné detaily kaple zřejmě nejsou známé. V kapli byla nalezena nástěnná malba z doby kolem nebo těsně po roce 1400, přenesená do městského muzea v Praze.

S. 175

"Objevená kaple, vzácná architektura doby Václava IV., byla krátce po nalezení přestavbami zničena. Malba na omítce ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy a v kresbě konservátorů Bauma a Lüssnera zachovaný půdorys a detail [MdkkCC NF 11, 1885, s. LXV, obr. 6; 12, 1886, s. XCI, obr. 16-21] jsou jedinými stopami vzhledu této památky. Drobný prostor kaple byl zaklenut dvěma obdélnými poli křížové klenby, pětiboký závěr vývojově pokročilou klenbou, shodnou se vzorcem  síťové klenby chóru kostela v Milevsku. Klenební žebra dosedala v závěru na hlavice oblých přípor, zdobené vinným listem, v lodi na konsoly kryté typickými gotickými maskami.... Kaple byla prolomena do kostela sv. Michala hrotitým obloukem."

[PA 13, 1885-1886, s. 43.]

[ZPP 10, 1950, s. 225-237]

Václav MENCL: Vývoj okna v architektuře českého středověku, in: Zprávy památkové péče, roč. 20, 1960, s. 206.

Sférický obrazec okenní kružby je zařazen do doby kolem roku 1390 a je včleněn do početné skupiny – např. farní kostel v Jindřichově Hradci (kolem 1380), ambit v Třeboni (kolem 1370), Kardašova Řečice (1380), presbyterium kostela sv. Víta v Českém Krumlově (1402-1410), farní kostel v Soběslavi (kolem 1380)...

Václav MENCL: Panské tribuny v naší románské architektuře, in: Umění, roč. 13, 1965, s. 29-58.

S. 45.

Zde se autor podrobněji zabývá kostelem sv. Martina ve zdi, což má ten význam, že jej spojuje se skupinou staveb s věží kombinovanou s konstrukcí lodní tribuny. Na tuto skupinu podle autora pak navazují i kostely s tribunou v široké příčně situované věži – westwerku.

S. 46.

S tímto typem souvisí i kostel v Kojicích, údajně staršího původu.

U sv. Martina ve zdi v Praze byly kromě západní tribuny snad další drobné prostory s podobnou funkcí po stranách triumfálního oblouku. Podle autora to je "velmi bohaté prostorové řešení, sociálně jemně gradované, které se ve své době velmi líbilo; to byl důvod, proč brzo na to se s takovým uspořádáním tribun setkáváme i u jiných kostelů předních českých lidí, u sv. Jiljí v Milevsku a v kostele v Kyjích pražského biskupa Jana II. V Kyjích nalézáme i původní prostorové uzavření bočních tribunových výklenků, a to valenými klenbami. Sna všude působil příklad cizích bazilik, kde bývaly tribuny i v ramenech příčných lodí."

"V poslední čtvrtině 12. století se u nás začaly objevovat po venkově ve funkci zemanského kostela baziliky redukované, to jest takové, kde už odpadají boční lodi a zůstává jen srostlice jediné široké lodi se západním dvojvěžím. Řada takových staveb se u nás začíná kostelem v Kondraci... Je zajímavé sledovat, k jakým útvarům docházelo, jestliže se panská tribuna měla spojovat s průčelím dojvěžovým. Z nejstarších příkladů tohoto spojení známe kostel v Kondraci (u Vlašimě), v obci, v jejímž názvu se ozývá jméno německého vlastníka. V západní části lodi jsou do vnitřního prostoru vtaženy dvě věže; jsou to prosté hranoly nad čtvercovými půdorysy, které se u obou volných hran otvírají v patře arkádami, takže z jejích zdí zbývají jen mohutné nárožní pilíře. Tyto věže stojí na trojosé pilířové pavlačové tribuně; mezivěžní prostor byl v patře volný, bez arkády směrem do lodi. Tribuna byla tedy jednak v něm, jednak v obou otevřených mezivěžních patrech, a měla v přízemí i v patře rovné strůpky; portálek býval v ose v patře západní zdi kostela."

S. 47.

"Druhým[?] velkým prostředkovatelem těchto jižních, řezenských vlivů byly u nás stavby pana Jiřího v Milevsku, pána tak mocného, že měl na svém dvoře i vlastního číšníka; nechybí proto ani domněnky, že pocházel z Vítkovců.... K osobní potřebě postavil si pan Jiří v Milevsku tribunový kostel, zasvěcený sv. Jiljí. Skládá se ze dvou stavebních částí nestejně starých, jež od sebe ve zdivu odděluje zřetelná spára. Starší, východnější část, tvoří loď; v její severní zdi , jež jediná se z ní zachovala, nalézáme při triumfálního oblouku v přízemí nízký klenutý výklenek; z něho vychází v síle zdi schodiště, směřující do patra západní části kostela, kde pak ústí v podobném výklenku. Tam tedy byla, nebo alespoň měla být prvotní pavlačová tribuna. Tato stavba byla dobudována někdy v letech 1180-1185, tedy před založením klášterní baziliky. O dokončení kostela slyšíme (podle Jarlocha) teprve po ohni z r. 1191, když byl r. 1201 svěcen hlavní oltář: do doby kolem r. 1200 spadá tedy jeho mladší západní část. Protože tribuna svou velikostí již nedostačovala mohutnícímu rodu, přistavili k právě dokončené lodi tribunu novou, která se už spojovala s velkým dvojvěžím; její oblé sloupy prokazují, že ji budovali bavorští mistři, pracující na lodi baziliky. V novější západní části kostela nacházíme nejprve v severní zdi široký výklenek a v něm dole v přízemí románský portálek, v patře sdružené galeriové okno, takže až tam zajisté teď sahala dřevěná západní tribuna kostela; pokračovala však i dál do obou západních věží, vtažených do prostoru lodi, protože jejich patra se ve všech vnitřních stranách otevírají širokými oblouky. Tato část tribuny se poněkud podobá tomu, co jsme nalezli v Kondraci: z hmoty věží zůstávají jen mohutné hranolové pilíře vnitřních nároží. Avšak na rozdíl od Kondrace..."

s. 48

"...spojuje úzký románský pas i jejich vnitřní pilíře, takže směrem do lodi se věže plasticky neuplatňují; mezivěží vyplňuje tak vlastně zeď, pasem jen poněkud otevřená, a podobný pas ji otvírá i o něco výš směrem do střechy nad lodí. Ojedinělým způsobem vypadaly věže v přízemí pod tribunou. Jejich vnitřní hranolové pilíře se tam ve výšce dřevěného stropu tribuny mění v daleko mohutnější oblé sloupy, které bez hlavic a patek stojí, těsně k sobě sraženy, v prostoru podtribunn; na nich tedy spočívá váha obou věží. Avšak stejně netektonicky byla vyřešena také zvonicová patra. Až něco nad hřeben původní střechy nad lodí má totiž každá z věží všechny své čtyři obvodní zdi, i když po východní a západní straně spojené zdmi mezivěžními. V této výši jsou už také sdružené otvory galerie. Avšak v posledním patře, které se zdvihá nad nimi, ztrácí jižní věž vnitřní zeď, spojuje se prostorově s meživěžím a to pak velkým otvorem v jižní zdi severní věže přechází i do druhé věže; celý obvod takto spojených věží otvírá horní zvonicová galerie. Věže ztrácejí tedy nad obrysem kostelní střechy vlastní svébytnost a mění se v jednotný kubus hmoty vztyčující se jako mohutný příčně situovaný hranol v plné šíři před lodí kostela. Toto spojování či srůstání různých funkčních útvarů do společného bloku hmoty je příznačné pro umění bavorského Podunají." Autor připomíná obdobně disponované dvojvěží ve slovenských Diviakoch. Západní útvar je v úrovni přízemí i patra oddělen od lodi plnou zdí s třemi arkádami různé velikosti. Stavbu autor ovšem řadí do let 1230-1240.

Jako další objekty se západní příčnou stavbou, charakterizované jako "redukované" baziliky připojuje kostel sv. Prokopa ve Starém Bydžově (podle zasvěcení z počátku 13. století), jehož věže stály po bocích lodi a s tribunou byly spojeny jen portálky v patře. Na prahu gotiky vznikl kostel na Velízi.

Kolem roku 1200 autor předpokládá zvětšování prostoru tribun tak, aby pojaly více osob, a jejich spojování s věžemi; rovněž se "kombinovaly" tribuny lodní s věžními. "...pod bavorským vlivem, který byl u nás v tomto směru v popředí,... pak dokonce vznikaly celé 'westwerky', ne nepodobné některým velkým tribunovým útvarům architektury německé. Tento vývoj byl tak úporný, že nakonec u nás postihl i prostý jednolodní venkovský kostel, v němž až dosud loď s apsidou prostorově převažovala nad útvarem věžní tribuny. Jak se kolem r. 1200 a potom v prvé čtvrtině 13. století tento poměr měnil a jak i u tohoto nejprostšího stavebního útvaru vznikal ze západní tribuny skutečný 'westwerk', je patrné u dvou staveb, jimiž své úvahy o tribunových kostelích románské doby uzavřeme; jsou to kostely ve Velkém Chvojně na Benešovsku a v Kyjích u Prahy."

S. 49.

V Kyjích (v době biskupa Jana II. v letech 1226-1236) má věž s tribunou v patře podobné vnější uspořádání jako v Milevsku, avšak interiér je jednotný. Přízemí věže oddělovala od lodi plná zeď a komunikaci umožňovala úzká valeně klenutá chodbička v jižní zdi, přístupná románskými portálky. Po obou stranách triumfálního oblouku jsou v podélných stěnách lodi valeně klenuté niky, osvětlené nízko umístěnými štěrbinovitými okénky. Poloha těchto okének by mohla nasvědčovat tomu, že ve výklencích byly postranní tribuny tak, jako v kostele sv. Martina ve zdi v Praze. Z jižní niky stoupá východním směrem valeně klenuté schodiště, stoupající k západu, podobně jako v Milevsku. V západní části má schodiště vodorovný úsek, z něhož se vstupuje na tribunu. Dále lze stoupat k jihozápadnímu nároží, kde na podestu ústí vnější vstup, a z podesty západní stěnou vzhůru k severu až do zvonicového patra. "Tento systém složitých chodeb byl chybně vysvětlován obrannými důvody; neliší se však ničím od toho, co známe z Milevska nebo z kostela sv. Martina ve zdi v Praze."

Viktor KOTRBA: Architektura, in: České umění gotické, 1350-1420, ed. Jaroslav PEŠINA, Academia, Praha 1970, s. 92-93.

Poslední desetiletí 14. století.

Význam kostela "spočívá jednak v jeho podnětném vlivu na jihočeskou architekturu, jednak v jeho funkci zprostředkovatele nejpůvabnějších výtvarných idejí pražské dvorské huti. O stavbě kostela, který vznikl na místě románského tribunového kostela není historických zpráv. Podle citace v krumlovské smlouvě z roku 1407 a podle vztahu jeho kleneb ke klenbám pražským lze jeho stavbu bezpečně vročit do posledního desetiletí 14. století."

"Kostel sv. Jiljí opakuje dispozici dvoulodního schematu, jak ji známe z Třeboně z roku 1367 a z nedalekého Miličína kolem roku 1380." Dvoulodí však nebylo zaklenuto.

"Chór, vzor pro Český Krumlov, je sklenut síťovou klenbou s osnovou synkopicky provázané šesticípé hvězdy, která vytváří souvislý obrazec se středními kosočtvercovými plochami. Toto řešení je odvozeno z Parléřových kleneb na Pražském hradě, kde má svou předlohu patrně v nedochované klenbě dvorské kaple Všech svatých. Tytéž blízké vztahy zjišťujeme také v klenbě obdélné sakristie severně od chóru, jejíž síťová klenba opakuje schéma klenby Staroměstské mostecké věže."

S. 93-94 (Český Krumlov, proboštský kostel sv. Víta, 1402-1439)

"Z 22. dubna 1407 zachovala se památná smlouva mezi farářem Hostislavem a Janem, synovcem mistra Staňka, ve které se stanovily přesné podmínky pro provedení klenby v chóru i trojlodí podle vzoru klenby kostela sv. Jiljí v Milevsku. Roku 1425 se hovoří o sakristii jako nově postavené."

"Konfrontací smlouvy z roku 1407 s dochovanými klenbami kostela seznáváme, že předepsaná smlouva byla přesně dodržena jak v rozvrhu, tak i po stránce technické a že síťová klenba chóru i střední lodi je vskutku ohlasem klenby v Milevsku, a tím dědicem parléřovských kleneb v dvorské kapli Všech svatých na Pražském hradě. Je velmi pravděpodobné, že zpráva o svěcení z roku 1439 se vtahuje pouze na chór..."

"Smlouva faráře Hostislava v Českém Krumlově, s kameníkem Janem, synovcem mistra Staňka, o zaklenutí chóru a trojlodí kostela sv. Víta v Českém Krumlově podle vzoru kostela (sv. Jiljí) v Milevsku; Český Krumlov, v pátek před sv. Jiřím 1407 (St. archív Třeboň – pracoviště Český Krumlov, sign. I 3 K 43b, papír, opis pův. listiny, 16. stol.).

Leta bozijho narozenij cztyrzsteho sedmeho v patek przed swatym Girzim v Krumlowie na hradie. Ja Jan, mistruow Staňkuow synowecz, vczinil jsem vmluwu s Hostislawem, fararzem tudyz Krumlowa, o toto dijlo wsseczko podepsane u kostela fary Krumlowske. – Neyprwe mam kuor sklenauti na trzimzczytma zawornikow tymz obyczegem, gako w Milewsstie kuor gest sklenut. A podle toho zakrysstu zpodny na patnaczt zawornykow, a zakrysstu nad tim na dwa zaworniky mam sklenauti a dwerze druhé tu mam oprawiti. Take zdi obie kostelny mam wyrownati az pod strzechu, wsseczko, czoz gest koliwie k tiem zdem potrzeby, a dwerze vcziniti proti sskole. – Pak ten kostel sklenauti mam na osm slaupuow okrauhlych a kazdy slaup na ssirokost ma mijti piet czwrti Prazskeho lokte a od sskoly mam vdielati piet oken a z druhe strany od miesta cztyrzi okna y s kapliczku nad dwerzmi. Pak strany toho kostela mam sklenauti kazdu stranu na piet zawornikuow w krzizowym obyczegem a ti krzyzy magij byti czyhelny a prostrzedek toho kostela mam sklenuti tesanym kamenem na trzidczeti zawornikow, gakoz list vkazuje, a mezy slupy w tiele mam vcziniti fravmpogkny tesnym kamenem. A kapliczku nad dwermi abych tak wysoko wedl, gakoz strzecha na nie mohla przigiti od strzechy kostelnye. A przed tu kapliczku mam kruchticzku dielati na kragstainy, gakoz budu moczi najlepe wywesti a takúž pawlaczku mam vdielati na krakstainiech ke dwerzim na zwonici, a budeli k tomu trzeba wzchodu, ten také mam vcziniti, a podle te kapliczky mam sklepek vcziniti, aby mohly stati warhany a kazatedlniczy. – Pak we vssech oknech w kostele y w korze nad fensterpanky mam tesnym kamenem zahraditi w zwysse gakoz gest genen slupek. A czozby bylo w korzie a w kaplach malych wieczy a kuor s oltarzem w kuorzie mym vdielati, czoz k tomu slussie, a take kostel, kuor a wsseczky kapliczky mam czistie zdynchowati a na kostelnye zdi dochsims mam tesnym kamenem vcziniti, ale na kuorze a na zakrisstie czyhlu. – Czoz bude trzeba tesneho kamene k tomu ke wssemu mam lamati na swuoj penyez, ale zedny kamen magij mi dati bez me pracze, wapno, pyesek, poksstelle wsseczky, rykle, dsky, dati a prziwesti. A czoz orudye zelezneho w huti y drrkolny y sochor y kliny, magi mi w huti nechati. A dali Buh, kdyz dyelo dokonam, drrkolny a sochory mam wratiti. A to dylo mam w trzech letech dodielati. A od toho djela magy mi dati trzi sta a deset kop krossow. A na to su mi zawdali trzi kopy. – Paklyby mnie pan Buh neuchowal, czehoz Buoh racz ostrzyczy, tehdy ga bratru swemu Krzyziowi poruczim to dyelo mistru Patryarchowu. A ga drzywe rzeczený mistr Krzyz, kdyby k tomu przisslo, czehoz Bozie nedag, slibugi, to drzywe rzeczene dyelo myesto bratra sweho wiernie dokonati, gakoz swrchu psano gest. A my drzywe rzeczený Jan a mistr Krzyz tiemto vmluwam na pamiet na potwrzeny swe sme peczeti k tomuto listu prziwiesili s swu dobru woly. (A u niektereho slupa w kostele mam vdielati kazatedlniczi tesnym kamenem.)"

Anežka MERHAUTOVÁ: Raně středověká architektura v Čechách, Academia, Praha 1971.

[Autorka přínosně vyhodnotila některé doklady původního stavebního záměru západní části lodi a věnovala značnou pozornost zařazení slohového projevu zejména detailů horní části věže do širších středoevropských souvislostí.]

s. 39.

Autorka zařazuje stavbu z hlediska typologie věže, zaujímající celou šířku lodi (na rozdíl např. od věže vtažené do průčelí – Kojice, nebo tribunových kostelů, jež věž postrádaly – Všeruby).

Při srovnání typů tribun se naznačuje, že "Tribuna... byla patrně komponována centrálně." K tomu pozn. 82 na s. 73: "Je-li zde vyslovená hypotéza pravdivá, bude nutno prokázat průzkumem; zatím však je dokonce vnitřní prostor věže nepřístupný. Vyslovenou hypotézu podporuje centrální kvadratická půdorysná dispozice západní části, která by bez celkového centrálního řešení neměla opodstatnění. A tomu právě odpovídá i umístění oken a portálů i portálů v této části. Menclova rekonstrukce tohoto prostoru, popírající centrální řešení západního prostoru, ukazuje právě názorně kompoziční nevyhraněnost této části, v té době neobvyklou, a zvláště pak těžko přijatelnou u kostela sv. Jiljí v Milevsku, kde šlo o vyspělé kameníky, jak prozrazují stavební detaily článků ve sdružených oknech věže. Spára na severní straně kostela nemusí být důkazem, že západní jeho část byla připojena dodatečně – podobně jako u jiných mnohých kostelů s jednoduchou věží na západě."

s. 40.

Věž se tyčila na západní třetinou tribunu v její plné šíři.

[Jako příklad věže nad středním polem trojosé tribuny je uváděna zaniklá věž kostela sv. Martina ve zdi v Praze, i když tam ve skutečnosti byla věž nadstavěna dodatečně. S kostelem sv. Jiljí v Milevsku nebo s kostelem v Záboří má však kostel sv. Martina ve zdi společné právě dodatečné vestavění věže, nebo její realizaci podle změněného plánu.]

Věž nad středním polem tribuny v Kojicích byla v patře doprovázena poli s úseky čtvrtvalených kleneb s vrcholnicí u stěny věže.

s. 41.

"Výrazné členité ostění oken ve věži měl... patrně až kostel sv. Jiljí v Milevsku, který bezpečně existoval již roku 1184. Členěná hrana ostění tu sbíhala do drápku, podobně jako na kapli chebské falce. S impulsy této oblasti lze tu také patrně spojovat motiv palmety na hlavici sloupku a provazový motiv, lemující droboučký kruhový průduch vedoucí do chodby v síle zevní zdi lodi. Kubické hlavice sloupků jsou v jiných případech hladké...".

s. 73, pozn. 83.

Vyžlabená hrana okenních ostění na jižní straně věže, ukončená dole v drápku má nejbližší analogii "podle geografické polohy a zároveň i časově" v palácových oknech kaple v Chebu, na jižní straně jejího patra. "Z téhož zdroje lze odvozovat motivy palmet na sloupcích sdružených oken milevské věže. Témuž okruhu staveb odpovídá i motiv provazce užitý v Milevsku na kruhovém severním okénku. Tribunu tohoto kostela lze považovat za domácí řešení (ukáže-li se ovšem, že vyslovená hypotéza je správná), opírající se částečně v prostorové koncepci o centrální patrovou kapli. Posazení věže tu však již bylo připodobněno stavbám podélným. V domácím prostředí by tento postup nepřekvapoval, připomeneme-li si mladší kostel v Poříčí n. S. (sv. Havel) nebo kostel v Kondraci."

s. 169-170, heslo katalogu.

Katalogové heslo obsahuje podrobné vyhodnocení slohových prvků stavby a upozorňuje na typologicky významné prvky. Shrnuje také významnější názory dosavadní literatury.

Z jednolodního kostela se zachovala západní věž a severní stěna lodi, zatímco presbyterium a jižní stěna lodi byly zbourány při gotické přestavbě.

Popis začíná od horních pater věže se sdruženými okénky. [Poněkud nepřesný je údaj, že východní okénka jsou zakryta štítem lodi.] Dříky sloupků v dolních oknech jsou válcové s výjimkou severního okénka, v horní řadě osmiboké s výjimkou prvého sloupku v západní stěně, který je válcový. "Patky jsou vesměs atické s nárožními drápky, na jediné polygonální patce jsou navíc reliéfní hvězdice, hlavice sloupů jsou v podstatě kubické. Ornamentem jsou oživeny pouze hlavice sloupků oken na jižní straně, jejichž ostění je výjimečně profilováno; v řezu tvoří ústupek, vlnu a ústupek, sbíhající se do drápku.

Toliko na této straně je zachována římsa, oddělující patra mezi okny a dále římsa se zubořezem, kterým byly ukončeny kamenné části stěn. Ornamentálním motivem na hlavicích je palmeta, v jednom případě symetricky se rozvíjející na úponce podle střední osy, v druhém případě jsou palmetové listy kladeny vedle sebe. Navíc je ještě na jižní straně věže zachováno sdružené okno v jejím přízemku, nyní zazděné a dále obdélný pl v patře, kterým se do věže vstupovalo (nyní zakryt přístavkem schodiště). Na severní straně kostela je prolomen v přízemku pl, umístěny mezi věží a zmíněnou vertikální spárou; nad ním je poněkud mimo jeho osu dvojité okno (zazděno). Na východ od spáry, přibližně ve výši sdruženého okna, se nalézá drobné okénko kruhové, lemované provazcem.

Spáře na vnějšku kostela odpovídá v jeho vnitřku západní konec širší zdi lodi, nikoliv však východní okraj věže, dosud zachované. Východní stěna věže byla umístěna nad dvěma válcovými pilíři, které nesly dva zmíněné pilíře hranolové s římsou v podobě desky podložené oblounem. Teprve na těchto hranolových pilířích spočívaly tři arkádové oblouky, z nichž prostřední byl užší."

Interiér horních pater věže byl v době průzkumu autorky nepřístupný.

"Portál a sdružené okno na severní straně... nevedly tedy do prostoru, nad nímž se tyčí věž, ale mezi věž a západní okraj lodi, v jejíž síle stoupalo na severní straně schodiště, vedoucí z lodi do výklenku, umístěného na jejím západním konci. tento výklenek je osvětlen zmíněným kruhovým okénkem."

"Založení kostela bylo vždy spojováno podle písemných pramenů s Jiřím z Milevska. Jeho datování se opíralo o písmenou zprávu z roku 1185; někdy bylo spojováno ještě s obdobím krále Vladislava. V Soupisu a také Menclem byl vysloven názor, že původní tribuna zaujímala prostor věže a dále sahala až k západnímu okraji tlusté zdi lodi. V obou pracích se předpokládalo, že její strop byl na válcových pilířích. Nikdy se zatím nepočítalo s větším počtem pilířů v prostoru věže." Mencl zastával názor, že kostel vznikl ve dvou etapách. "Prvé z nich, z let 1180-85, náleží pouze severní zeď lodi.... Západní věžovitá část s tribunou, jejíž ukončení je možno datovat svěcením oltáře sv. Jiljí v roce 1201, byla tedy připojena k původnímu kostelu později.... Tato věžovitá část měla být podle Mencla připojena k původnímu kostelu v okamžiku, kdy dospěla stavba jeho lodi, (v níž se počítalo s pavlačovou tribunou) po západní okraj. Dále týž autor doplnil (odlišně od Soupisu), že nad hřebenem střechy se všechny tři prostory [věže] spojily v jediný celek.... Připojil také, že "toto spojování a srůstání různých funkčních útvarů do společného bloku hmoty je příznačné pro umění bavorského Podunají.""

Na základě rozboru písemných zpráv bylo prý doloženo, že klášter byl panem Jiřím založen v letech 1184-1187. "Proto se zmínka učiněná Jarlochem k roku 1184, že totiž vojsko prošlo tehdy Milevskem bez velkého poškození kostela, nemohla vztahovat k bazilice, ale pouze ke kostelu sv. Jiljí, protože zde byl jediným tehdy existujícím kostelem. Tak je rok 1184 termínem, před kterým byl kostel sv. Jiljí vybudován." Jestliže kostel ani nebyl výrazněji poškozen, nebylo jej třeba podstatněji upravovat či přestavovat. "To ovšem svědčí proti názoru Menclovu, předpokládajícímu tu přestavbu, někdy po roce 1185, která byla ukončena patrně svěcením oltáře v roce 1201. Zpráva o svěcení je mladšího původu; velmi pravděpodobně se vztahovala k oltáři sv. Jiří, umístěnému v klášterní bazilice. Také zmíněná spára ve zdivu kostela sv. Jiljí není bezpečným dokladem přestavby. Dále by nebylo možno uvést v logický vztah výklenek, do kterého ústilo schodiště, a eventuální pavlačovou tribunu, kterou Mencl předpokládal v kostele původním, protože výklenek by byl nad ní. Zdá se proto pravděpodobnější, že všechny stávající zbytky náležely kostelu jedinému, a to původnímu, který stál již roku 1184.... Otevřenou otázkou musí zůstat – pro nepřístupnost věže a neprovedený podrobnější průzkum – jak byla uvnitř komponována tato západní část čtvercového půdorysu, nad jejíž západní třetinou byla posazena věž. Její čtvercový půdorys vybízí k závěru, že její vnitřní uspořádání s výjimkou vlastní věže bylo patrně centrální. Snad tu nebyly pouze dva nosné články, ale čtyři, seskupené symetricky v jejím středu; tomu by také odpovídalo umístění oken a portálů. V takovém případě by šlo tedy o útvar, v principu navazující na formu patrové kaple, které bylo využito pouze v západní jednolodní části stavby. Není pravděpodobné, že by tu bylo otevřeno střední pole jako v patrové kapli zábořské nebo chebské; prvá byla postavena asi kolem poloviny 12. století a druhá patrně již dokončena roku 1188. Protože však byla loď kostela sv. Jiljí podélná, byla vlastní věž komponována na obdélné základně, podobně jako ji známe z jiných podélných německý staveb té doby. Tento hypotetický předpoklad je ovšem nutno prověřit průzkumem. Není ovšem vyloučen, protože také detaily, jako členění jižních sdružených oken ve věži a jejich ukončení v drápku, je tu možno odvozovat také nejpravděpodobnější z falcké chebské kaple, podobně jako ornamentální motivy na hlavicích sdružených oken věže; v řezenském prostředí se v té době vyskytovaly také."

Václav MENCL: České středověké klenby, Orbis, Praha 1974, s. 13.

Mylně se uvádí, že schodiště v síle zdi lodi bylo kolem roku 1200 klenuto polovaleně.

Václav MENCL: České středověké klenby, Orbis, Praha 1974, s. 72.

Na schématu na s. 72 je stejné klenební schéma dvoulodí v poli s trojpaprsky uvedeno pro kapli sv. Mikuláše v Jindřichově Hradci (kolem 1365), klášterní kostel v Třeboni (zal. 1367), sv. Víta v Soběslavi (1375) a sv. Jiljí v Milevsku (kolem 1390).

s. 73.

Před triumfálním obloukem českých dvoulodí (a u některých i u západní stěny) "přicházejí... místo křížových trojpaprsčité klenby obkročné.... Ostatní pole zůstávala křížová."

Připomínají se podobná řešení v kapitulních síních, např. v Jindřichově Hradci [avšak chybí příklad Sázavský].

s. 75.

Poměrně jednoduché klenební schéma na nákresu je přisouzeno průjezdu Staroměstské mostecké věže v Praze, ale mylně také presbyteriu kostela v Milevsku, ačkoliv zde jsou zejména zcela jiné proporce.

s. 79.

"Tak svatovítského klenebního obrazce se záhy užilo v rožmberských jižních Čechách: v sakristii kostela sv. Jiljí v Milevsku (kolem r. 1390) a v prvé třetině 15. století v trojlodí u Sv. Víta v Českém Krumlově..."

"Stejně početně se v 15. a 16. století užívalo parléřovského klenebního schématu, užitého v Staroměstské mostecké věži. Ještě koncem 14. století přichází v presbyteriu milevského kostela sv. Jiljí; tím bylo zavedeno do jihočeské gotiky. Brzo po r. 1400 je nalézáme jak v presbyteriu u Sv. Víta v Č. Krumlově, tak i u P. Marie v Klatovech a brzy na to i v presbyteriu u P. Marie v Blatné (svěc. r. 1444); také sakristie kostela v Českém Krumlově, krumlovská hradní kaple a sakristie v Boleticích a v Černicích mají tento klenební obrazec ještě z předhusitských dob.

Andrzej TOMASZEWSKI: Romańskie kościoły z emporami zachodnimi na obsarze Polski, Czech i Wgier, 1974.

S. 226.

Autor ve své obsáhlé syntéze věnuje kostelu poměrně málo pozornosti. Vychází z hodnocení a rekonstrukce Václava Mencla (Panské tribuny...). Kostel sv. Jiljí v Milevsku řadí do skupiny staveb s tribunou spojenou s masivním příčným westwerkem (Kyje, Chvojen, Veveří, bazilika v Třebíči). Velmože Jiřího z Milevska považuje ze příslušníka rodu Vítkovců a stavebníka kostela. Dobu výstavby řadí do doby po požáru 1191 a před rokem 1201, kdy byl domněle svěcen hlavní oltář.

S. 315-368.

Základní význam této publikace kromě obsáhlého přehledu objektů spočívá v závěrečných kapitolách s typologickými přehledy a hodnoceními, jakož i s kritickým rozborem problematiky původní funkce tribun. Je skutečně pozoruhodné, že přes obsáhlou literaturu na tato témata se dosud zjevně došlo jen k různě argumentovaným hypotézám; tato situace se dosud výrazněji nezměnila.

Jiří KUTHAN: Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století, Nakladatelství Růže, České Budějovice 1976.

[V této knize bylo věnováno kostelu sv. Jiljí dosud nejvíce pozornosti. Obsahuje velice podrobný popis románské části kostela. Autor v knize pozorně vyhodnotil veškerou dosavadní literaturu a shrnul také své předchozí publikace, v nichž se kostelu věnoval.]

s. 33.

Autor podtrhuje doklady o politickém a hospodářském významu pana Jiřího z Milevska.

s. 35.

Dokládá také výraznou pozici, kterou si v premonstrátském řádu vydobyl strahovský a želivský opat Gotšalk, který se s velkou pravděpodobností nějak podílel na založení milevského kláštera spolu s opatem a proslulým letopiscem Jarlochem.

Autor také shrnuje doklady o úspěšném hospodaření kláštera.

s. 36.

Předpokládá ovšem, že "zpráva o existenci kostela [z roku 1184 v Jarlochově kronice] v Milevsku se patrně týká svatého Jiljí".

s. 37.

Z roku 1185 by měla pocházet "další zpráva o existenci kostela sv. Jiljí" v Jarlochově kronice.

Roku 1187 byl Jarloch zvolen opatem kláštera. Před tím snad byla zahájena stavba kláštera a toho roku snad zahájena stavba baziliky.

Roku "1191 vyhořel milevský klášter. Tuto zprávu nelze patrně vztahovat na kostel sv. Jiljí".

Roku 1201 v Milevsku svěcen oltář sv. Jiljí, "snad v klášterním kostele".

s. 39.

Ze zpráv plyne, "ze kostel sv. Jiljí v Milevsku stál již roku 1184". Zpráva o požáru roku 1191 se týká spíše kláštera.

s. 40.

"Iniciátorem stavby byl bezpochyby Jiří z Milevska – výrazem jeho velmožského postavení byla západní tribuna, nad níž se zdvihala monumentální věž, zaujímající celou šíři lodi." "Nejstarší partie svatojilského chrámu svou hmotnou sevřeností působí dojmem neobyčejné monumentality. Tato kompaktnost vypovídá, že kostel nesloužil v době vzniku jen jako svatyně, ale mohl být použit i jako tvrdá pevnost, jak to bylo v té době obvyklé." [S tím je ovšem v určitém rozporu velikost sdružených oken westwerku, z nichž jedno je dokonce umístěno v jižní stěně přízemí.]

"Svislá spára v zachované severní zdi někdejší románské stavby dělí ji na dvě části a tak prozrazuje, že budování románského chrámu proběhlo ve dvou etapách, popřípadě, že zde došlo ke změně původního plánu nebo k přestavbě." V příslušné pozn. 89 autor připomíná, že A. Merhautová (1971, s. 170) nepovažuje spáru za důkaz pro přestavbu, kdežto V. Mencl (1965, s. 47) soudí, že obě části stavby, oddělené spárou, jsou nestejně staré; přiklání se "ke stanovisku V. Mencla".

V silné severní zdi lodi probíhá schodiště, v němž jsou zachovány zbytky podřezávaných spár v pečlivě provedeném kvádrovém zdivu. Podřezávané spáry autor dále konstatuje "na západní líci starší části severní zdi v místech, kde na ni navazuje románská západní přístavba." [Tato formulace není příliš jasná.] Provedení zdiva vyniká v jižních Čechách mimořádnou kvalitou.

s. 41.

Schodiště v síle zdi má pečlivě přitesané stupně. V severní stěně horního výklenku schodiště je jediný zachovaný dekorativní prvek starší části stavby, drobné kruhové okénko lemované provazcovým motivem. Okénko je vytesáno v kvádru, který se od šedé žuly okolního zdiva liší načervenalou barvou.

s. 42.

"Nedlouho po dokončení původního tribunového kostela či v důsledku změny prvotního programu byla loď prodloužena na západ. Nad západní částí přístavby pak zbudovali mohutnou hranolovou věž, jejíž blok zaujímal celou šíři lodi. V novém dílu severní zdi mezi spárou a věží je malý, půlkruhovým obloukem klenutý portálek do lodi, nad ním později zazděné podvojné okénko.

Vnitřní členění západní věže je mnohem složitější, než by se při pohledu zvenku zdálo. V přízemí a v patře byla na východě otevřena do lodi třemi arkádami. Dva sloupy této arkády, stojící vedle sebe v přízemku věže zbudované z pečlivě přitesávaných kvádříků, připomínají sloupoví v trojlodí milevské klášterní baziliky. V patře jsou na ně osazeny hranolové pilíře, a tak se tu setkáváme s překvapující kombinací geometricky nestejnorodých útvarů. Na oněch pilířích spočívají půlkruhové pásy, nesoucí tíhu horní části východní stěny věže, a pásy spojující pilíře se západní stěnou věže, zatížené svrchu vnitřními dělícími příčkami. Hmota sloupů, pilířů i nosných pásů je sice těžká, jejich tvar je nicméně vybroušený a dokonalý. První patro věže sloužilo jako tribuna, na níž se vstupovalo od jihu jednoduchým portálkem.

Druhé a třetí poschodí věže členily uvnitř dvě příčky ve tři navzájem nepropojené prostory, až v horním poschodí je interiér zcelen. Stavitel si tu pohrával s utvářením vnitřního prostoru sjednoceného v přízemku, v prvním a nejvyšším patře, a naopak rozděleného v poschodí druhém a třetím. Uspořádání této stavby vzbuzuje zdánlivou představu, že je vlastně tvořena dvěma samostatnými čtyřbokými věžemi (pozn. 91: V. Mencl 1965, s. 42, 47n.), které mají alespoň částečně vyvinuty všechny čtyři obvodní zdi a jsou spojovací zdí sepjaty tak, že navenek působí dojmem jediného pevného hranolu. Takový jednolitý blok v západním průčelí připomíná mohutné západní věžové stavby, jak je známe z německé románská architektury. (Pozn. 92: D. Líbal 1974 /rec. A. Merhautové/, s. 165 o slohové provenienci. Věže zbudované v šíři románské lodi jsou časté na sever od Magdeburgu.).

Zatím nevíme, jakou podobu měla tribuna po připojení západní části kostela ke starší stavbě, totiž zda pro tento účel sloužilo jak první patro věže, otevřené do lodi arkádou, popřípadě jestli byla empora rozsáhlejší a sahala dál na východ. Pokud tedy nezbourali prvotní tribunu, spojenou schodištěm v cíle zdiva s přízemkem lodi, jestliže byla ovšem vůbec dokončena, mohly být obě tribuny navzájem propojeny, jak předpokládal V. Mencl. (k tomu v pozn. 93: Podle A. Merhautové, 1971, s. 170, která předpokládá existenci rozsáhlé tribuny, byla tato nesena čtyřmi podporami. K této domněnce by bylo možné zaujmout stanovisko jen po provedení stavebně-archeologického průzkumu.) Opodstatněnost této domněnky mohl by však prokázat jen stavební průzkum; do té doby je nutné k zaujmout zdrženlivé stanovisko.

Huť, která budovala obě románské části kostela sv. Jiljí, vykonala svůj úkol s neobyčejnou pečlivostí a náročností. Zdivo je...

s. 45

...uvnitř i vně lícováno kvádry, kladenými v pravidelných řádcích. Byly vytesány povětšinou z žulového kamene odlišně barevně tónovaného. Tuto záměrnou barevnou hru pak zpestřují architektonické detaily, pro něž byl mnohdy volen kámen nažloutlý, popřípadě i bílý vápenec. Na sevřeném bloku stavby se tak rozehrála jemná mozaika, jaká je příznačná pro románskou architekturu vrcholného a pozdního období.

Užití precizně a hladce tesaných kvádrů není v jižních Čechách příliš časté, protože zde byl dostupný jen těžce opracovatelný materiál. Na kostele sv. Jiljí v Milevsku dosáhla tato neobyčejně náročná a výtvarně působivá stavební technika ve zdejším kraji svého vrcholu. Nikdy dříve ani později se tu nesetkáme s tak krásným utvářením nepromodelovaného bloku zdiva.

Mohutná západní věž u sv. Jiljí, která musela působit svou monolitickou sevřeností mnohem impozantněji, než ji zčásti zastínila velká gotická novostavba, byla ve dvou horních patrech prolomena na všech čtyřech stranách řadami sdružených okének, vykrojených z velkých ploch kvádrového zdiva a dodávajících svou jemností a subtilností celé stavbě na půvabu.

Úloha těchto galerií nespočívala bezpochyby jenom v tom, že se jimi rozléhal do okolí zvuk zvonů – jejich smysl tkvěl zajisté i ve výtvarném účinku, v odlehčení a obohacení jinak zcela kompaktního bloku stavby. Okenní ostění kolmá k průčelním stěnám, stejně tak jako vodorovné, v pravém úhlu k líci zdiva vyříznuté prahy, nebyly dotčeny jakýmkoliv členěním. Jen na jižní straně rozvlnila a obohatila hrany ostění profilace ve tvaru lesbické kymy, která sem vnesla trochu tektonické dynamiky. Znakem slohové pokročilosti je posunutí vlastních okének k vnější líci zdiva; tím za nimi vznikly vnitřní špalety překlenuté rovným překladem. Přesně vykroužené záklenky okének byly vytesány buď v jediném velkém kvádru kamene, či sestaveny z několika klenáků, osazených do půlkruhu. Jejich tíha spočívá na sedlech, nesených subtilními sloupky. Především na patkách a hlavicích, ale i ve ztvárnění sloupkových dříků si sedel nesoucích archivolty uplatnila se vytříbená zručnost kameníků, záliba v tvarové rozmanitosti a smysl pro dekorativní utváření drobného architektonického detailu. O hravém zaujetí svědčí i užití různých, barevně odlišných druhů kamene.

Sloupky mají klasickou trojdílnou skladbu, sestávající z patky, dříku a hlavice. Patky atického typu, tvořené dvěma tory a jedním trochilem mezi nimi, spočívají vesměs na čtvercových deskách, k jejichž rohům jsou přichyceny nárožními drápky. Podle toho, zda dříky jsou válcové či osmiboké – ony dvě formy se zde totiž střídají – je půdorys patek kruhový či polygonální. Tyto články se přes svůj shodný základní tvar liší v některých sotva...

s. 46.

...postřehnutelných drobnostech, jen jedna patka je mezi tory zdobena plastickým mřížkovitým dekorem. Typické krychlové hlavice jsou již rozmanitější. Jejich boky jsou buď prosté, nebo vyplněné půlkruhovou vpadlinou, setkáváme se tu i s rytými soustřednými půlkruhy a v jižních okénkách dokonce s tesanými palmetami kladenými vedle sebe, či rozvíjejícími se ze svazku na obě strany.

Náběžníková sedla vložená mezi hlavice sloupků a záklenky mají tvar na výšku postavených lichoběžníkových desek. Aby totiž byl vyrovnán rozdíl mezi malou plochou hlavice a šířkou záklenku, byla sedla vpředu i vzadu šikmo seříznuta tak, že jsou dole úzká a nahoře široká. Jejich horní okraje v některých případech lemuje obloun, nebo lehce naznačená krycí deska. K členícím prvkům na věži kostela sv. Jiljí patří konečně i profilované římsy mezi třetím a čtvrtým poschodím na severní a jižní straně a římsa v koruně zdiva, pod níž je na jihu plastický zubořez.

Bohatstvím architektonického členění byla na západní věži kostela sv. Jiljí akcentována jižní stěna. V ní se také dochoval již zmíněný portálek, kudy se dovnitř vstupovalo. Hlavní vchod do lodi byl také asi ve zbourané jižní zdi, protože drobný portálek na severu je až v mladší, západní části stavby – jinak tu žádný jiný vstup nebyl.

Architektura nejstarších částí kostela sv. Jiljí není tedy tak jednoduchá a strohá, jak se to stalo charakteristické pro stavebnictví na českém jihu. S tak bohatým a vytříbeným architektonickým členěním se již na žádné jiné románské stavbě v jižních Čechách nesetkáváme. Tím se kostel sv. Jiljí odlišuje i od sousední premonstrátské baziliky, jejíž stavba je prosta jakékoliv výzdoby. Nelze se nepovšimnout tohoto zde téměř symbolického kontrastu mezi tribunovým kostelem sv. Jiljí, založeným pro potřebu bohatého velmože, jehož ambicím odpovídá i ráz architektury, a strohým charakterem baziliky, budované řádem pre-...

s. 47.

...monstrátů s přísnými řeholními regulemi. Není vyloučeno, že i tento protiklad se zde odrazil ve výtvarném pojetí, ačkoliv obě stavby vznikly v přibližně stejné době.

S podobným tvaroslovím jako u sv. Jiljí v Milevsku se ve druhé polovině 12. století setkáváme i v jiných částech země, kdy se to objevily polygonální osmiboké sloupky. Některé motivy, jako palmetový dekor, zubořez, atické patky sloupků s nárožními drápky a především způsob členění oken známe z falce v Chebu, ležící tehdy mimo rámec českého státu, kde bylo navázáno na umění alsaské či hornorýnské, (pozn. 96, A. Merhautová, 1971, s. 130; E. Šamánková, Cheb, Praha 1974, s. 10) nejsou však vyloučeny ani podněty dolnosaské.

Četnými rysy připomenou kostel sv. Jiljí i stavby českého západu, kde se mnohdy užívalo kvádrové pečlivě tesané a různobarevné zdivo. Jihočeskému prostředí bylo tehdy velmi blízké umění oblasti řezenské, které zde především našlo ohlas. (Pozn. 97. K těmto vztahům např. V. Mencl, 1965, s. 47.) Na mnoha románských stavbách v Řezně a jeho okolí nalezneme shodné prvky architektonického členění – např. sloupky podobných proporcí s naprosto stejně členěnými hlavicemi a patkami jsou v křížové chodbě Niedermünsteru a v klášteře v Prüfeningu. Četné podobné detaily i rysy najdeme i na řezenském chrámu sv. Jakuba. (Pozn. 100. [Na základě odkazů na několik zahraničních publikací:] Sloupky v okenních galeriích věže jsou velmi blízké sloupkům přepážek v choru minor řezenského chrámu sv. Jakuba, kde se setkáváme s podobnými atickými patkami, polygonálními dříky a krychlovými hlavicemi s obdobně pojatým palmetovým dekorem, v Řezně ovšem bohatším. Ostění okna v severní zdi lodi chrámu svatého Jakuba v Řezně je členěno oblounem, který má formu provazce – "stejný motiv byl užit u sv. Jiljí v Milevsku. U obou staveb se objevuje v kameni tesaný zubořez a obě byly zbudovány z velkých a pečlivě opracovaných kvádrů z rozličně zbarveného kamene." Výskyt obdobných prvků "v úhrnu a zejména pak skutečnost, že i jiné stavby českého jihu (například kostel v Radomyšli, bazilika v Milevsku) byly poznamenány odezvou románského umění Horní Falce však přece jen naznačuje, že milevský kostel sv. Jiljí souvisí alespoň do jisté míry s architekturou této oblasti.")

s. 48.

"Ze dvou zpráv Jarlochova letopisu, vztahujících se k letům 1184 a 1185, bezpečně víme, že kostel sv. Jiljí v Milevsku tehdy stál. Ukázali jsme již při rozboru písemných zpráv, že údaje o požáru v roce 1191 k kronice Jarlochově, stejně tak jako o svěcení oltáře roku 1201, se patrně chrámu sv. Jiljí netýkají a nelze jich užít v úvahách o chronologii jeho jednotlivých partií.

Co dalo popud k rozšíření původní stavby či ke změně plánu, nevíme. Mohly to být větší nároky stavebníka, podnětem možná bylo i vyplenění kostela sv. Jiljí v roce 1184, kdy přes Milevsko protáhlo ničící vojsko salcburského arcibiskupa Vojtěcha.

Architektura kostela sv. Jiljí, tak vynikající v jihočeském prostředí, nemohla samozřejmě zůstat v širokém okolí bez ohlasu. U několika menších venkovských kostelů v jižních Čechách se setkáváme se zřetelnými reminiscencemi na tuto stavbu a snad dokonce přímo s dílem kameníků, kteří u sv. Jiljí v Milevsku pracovali."

s. 53.

"Některé společné rysy spojují milevskou baziliku s kostelem sv. Jiljí.... Shodná je stavební technika – zdění z kvádrů kladených v pravidelných řádcích – v jižních Čechách poměrně vzácná. Nápadné je zejména užití mohutných sloupů.... Konečně jak ve sdružených oknech věže kostela sv. Jiljí, tak v oknech obou věží klášterního chrámu byly osazeny polygonální sloupky. I z písemných pramenů vyplývá, že nejstarší část kostela sv. Jiljí vznikla...

s. 55.

...nedlouho před započetím výstavby baziliky, s níž je asi současná dodatečně zbudovaná západní věž u sv. Jiljí. Nelze proto vyloučit, že na obou dílech pracovali dokonce stejní lidé.

Přes tyto shodné rysy je však ve srovnání s klášterní bazilikou nápadné bohatší členění dochovaných částí kostela sv. Jiljí, zejména jižní stěny jeho západní věže."

s. 58.

"Jak architekturu kostela sv. Jiljí, tak především stavbu klášterní baziliky poznamenal v mnoha ohledech ohlas románského umění jihoněmeckého. Od té doby se úzký vztah k tvorbě bavorského, případně rakouského Podunají stal pro český jih naprosto příznačným. Je samozřejmé, že v tomto raném období, jímž se zde zabýváme, vznikala na půdě dosud jen řídce osídlené architektura, čerpající namnoze z cizích vzorů a podnětů. Z nich byly přejímány pochopitelně ty nejbližší a nejsrozumitelnější a přizpůsobovány tradicím a podmínkám místního prostředí. V tomto smyslu zde můžeme sledovat specifický rys zdejší výtvarné tvorby, poznamenané procesem redukce a zjednodušování.

Architektura milevské baziliky nepatří k dílům razícím v českém prostředí cestu slohovému vývoji; je spíše konzervativní a zahleděná do minulosti. Nicméně význam milevských památek – jak chrámu konventního, tak i tribunového kostela sv. Jiljí – tkví především v tom, že na tyto první, vpravdě monumentální stavby na půdě jižních Čech navázala regionální výtvarná tvorba, k jejímuž rozvoji přispěli bezpochyby i kamenící, soustředění k budování milevských staveb."

s. 59.

"Budování milevských staveb – kostela sv. Jiljí, baziliky a k ní přilehlých traktů premonstrátského kláštera – rozsahem neporovnatelně převyšovalo vše, co dosud v jižních Čechách vzniklo. I když o tom nejsme zpraveni písemnými prameny, musíme předpokládat, že k provedení tak náročných záměrů museli být do Milevska povoláni zkušení stavitelé a vyškolení kameníci, a to nejen z domácího prostředí, ale z velké části i odjinud, jak to ukazují výsledky slohového rozboru.

Dílo milevských stavitelů nemohlo na českém jihu zůstat bez odezvy. Milevsko se na konci 12. století stalo centrem, odkud se šířily impulsy do okolního kraje. Několik venkovských kostelů svou celkovou skladbou a dílčími rysy, jako je uplatnění kvádrového zdiva, týchž typů portálů, sloupků v okenních galeriích apod. prozrazuje, že se na jejich budování podíleli lidé, kteří působili v Milevsku, nebo alespoň tamní stavby znali. Zajímavým zjištěním je skutečnost, že některé drobné kostely se svou slohovou podobou přimykají k chrámu sv. Jiljí v Milevsku, zatímco jiné se zjevně váží ke klášterní bazilice."

Elegancí překvapují sloupky v okenních galeriích západní věže jinak prostého kostela v Boleticích. "Hlavice i patky sloupků v obou etážích jsou krychlové, v dolních pak jsou zdobeny tesaným dekorem. Objevují se tu stylizované lilie a dvojité závitnice podobného druhu, jako na hlavicích sloupků v jižní zdi západní věže kostela sv. Jiljí v Milevsku. Ráz kamenické...

s. 60.

...práce je však v Boleticích přeci jen o poznání hrubší a méně vytříbený. Stejně jako v Milevsku byla zde uplatněna náročná stavební technika, užívající v řádcích kladeného kvádříkového zdiva. Architektura kostela sv. Mikuláše v Boleticích převyšuje v mnoha ohledech úroveň, na níž jsme u jihočeských vesnickcýh staveb zvyklí.

Se stavbami milevskými je současný kostel v osadě Kondraci, ležící poblíž někdejšího kláštera premonstrátek v Louňovicích, s nímž měla milevská kanonie úzké styky.... Na západě se k lodi pojilo průčelní stavení půdorysně s lodí splývající, přesahující ji však svou výškou.... Věžovitý blok, tvořící západní průčelí kondracké stavby, je od nitra lodi oddělen plnou zdí, v níž byly v přízemku a v patře vykrojeny tři půlkruhově vyklenuté oblouky, spočívající na hranolových pilířích. První patro mělo bezpochyby funkci tribuny, na níž se nejspíše vcházelo od západu, protože na jižní a severní straně vstup být nemohl.

Nitro průčelního stavení je rozděleno do tří polí... oddělených od sebe v přízemí a v patře půlkruhově vyklenutými širokými pásy, spojujícími západní zeď lodi se zmíněnými hranolovými pilíři. Můžeme říci, že celý blok se vlastně skládá ze dvou hranolových věží, otevřených v přízemku a patře do lodi a do prostoru ležícího mezi nimi. Zevně jsou však tyto části sjednoceny v zdánlivě jednolitý hranolový kubus, který má složitou vnitřní strukturu. Nad severním a jižním bokem západního bloku zdvihají se dvě okrouhlé věžice, jimiž západní průčelí vrcholí. Na korunu dolního hranolového útvaru byla tedy v jakémsi kontrapostu osazena geometricky nestejnorodá tělesa, kontrastující se strohostí spodní části průčelního stavení bohatstvím podvojných oken...

Svébytným a originálním řešením, připomínajícím až na ony okrouhlé věžice milevský kostel sv. Jiljí, získala kondracká stavba pozoruhodnou členitost, ve vesnickém prostředí překvapující. Západní průčelí kostela v Kondraci vyvolává vzpomínku na dvouvěžové fasády velkých bazilik, obvyklé v Čechách především u staveb premonstrátských. Koncepce příznačné pro monumentální architekturu byly tedy v Kondraci aplikovány n stavbě venkovské."

s. 61.

Zdivo lodi je v Kondraci z jen hrubě přitesaných bloků, mezi nimiž jsou spáry vyznačeny jen ryskami v rozetřené maltě spár. "Jen nároží lodi armují velké, pečlivě otesané kvádry. Z menších kvádrů byly pak zbudovány obě okrouhlé věžice..."

"...Obě kruhová okénka, osvětlující tribunu, vytesaná v kvádru načervenalého pískovce, připomínají podobné okénko v severní stěně milevského kostela sv. Jiljí.... V dolním kvádru tympanonu /jednoduchého portálu/ je vytesána excentricky umístěná rozetka a na ostění síť obdélníků s vepsanými čtyřlistými hvězdicemi. (Pozn. 145. S tímto motivem se setkáváme i na stavbě kostela sv. Jiljí v Milevsku na patce jednoho okna západní věže.)

Hlavní pozornost se... v Kondraci soustředila na členění okenních partií, odlehčujících ve dvou etážích plášť obou válcových věžic. Atické patky sloupků s nárožními drápky, dnes bohužel nepřístupné, a krychlové hlavice, z nichž jedna je v bocích zdobena plastickými palmetkami, připomenou články okenních galerií milevského kostela sv. Jiljí."

"Kostel v Kondraci připomíná v mnohém milevského sv. Jiljí. V obou případech zaujímá celou šíři lodi mohutný západní blok, otevřený do lodi v přízemí a v patře arkádami a uvnitř rozdělený příčkami ve tři části. Na rozdíl od Kondrace je však v Milevsku v horním patře celý vnitřní prostor věže sjednocen. V Kondraci naopak vyznívá západní blok ve dvou válcových věžicích.

Přes tyto odlišnosti je však základní záměr – zbudování velkého průčelního stavení – stejný. Toto řešení je jinak v české architektuře velmi vzácné. Pozoruhodné jsou shody v rázu stavební techniky, užití různobarevných druhů kamene a zejména shodný ráz drobných detailů, jako jsou kruhová okénka tribuny, tvary sloupků sdružených oken aj.

s. 62.

Podobné články nalezneme samozřejmě i na mnoha jiných místech, ale úhrn těchto stejných rysů přeci jenom ukazuje na jistou vzájemnou souvislost.

Pro zkoumání těchto vztahů musíme vzít v potaz i styky milevských premonstrátů s louňovickým klášterem, v jehož blízkosti Kondrac leží. Nelze samozřejmě s jistotou tvrdit, že obě stavby zbudovala stejná družina kameníků, ale musíme je pokládat alespoň za současné. Kostel v Kondraci pravděpodobně patří k nejseverněji položeným stavbám, na nichž nalezlo ohlas jihočeské umění."

s. 73.

V Pomezí pod Landštejnem patrně zaujímala západní část lodi nějaká rozměrná stavba, snad v šíři lodi. "Vnitřní prostor osvětlovala dvě kruhová okénka v západním průčelí. V jednom z nich je osazena rozeta s loukotěmi. Obdobná stavební technika nasvědčuje pro možnost, "že kostel v Pomezí byl zbudován skupinou kameníků, povolaných ze stavby hradu Landštejna. Jeho vznik můžeme tedy položit do první poloviny 13. století, nejspíše do druhého či třetího desetiletí."

s. 105.

Podle autora ovšem nesouvisel s činností milevské huti kostel v Červené, ačkoliv fundátorkou kostela byla paní Zdislava (zemřela 1190), matka velmože Jiřího z Milevska. "Tím je vážně otřesen předpoklad, že stávající stavba vznikla v době před rokem 1190, kdy se již v Milevsku pracovalo."

s. 106.

Protogotické tvarosloví s užitím bobulí by spíše svědčilo pro vliv strakonické huti.

s. 187.

"Boletický kostel... můžeme zařadit mezi stavby milevské huti z konce 12. století."

Antonín HEJNA: Novější objevy románské sakrální architektury v Čechách, in: Archeologické rozhledy 32, 1981, s. 644-646.

S. 645.

Popis se v zásadě shoduje s podrobnější zprávou autora z roku 1987 (viz níže).

Autor vyjadřuje názor, že severní stěna románského presbyteria je obsažena ve východním poli severní stěny gotické lodi, nebylo to však nijak ověřeno.

Anežka MERHAUTOVÁ, Dušan TŘEŠTÍK: Románské umění v Čechách a na Moravě, Odeon, Praha 1984, s. 216.

"Jiří z Milevska vlastnil v sousedství kláštera podélný kostel sv. Jiljí, stojící již roku 1184. Neobvyklá byla jeho západní věž, zaujímající celou šířku lodi, dále její vnitřní uspořádání s tribunou v prvním patře a konečně i ztvárnění ostění sdružených oken ve věži, jejichž sloupky jsou oživeny plastickými motivy palmet. Profilace článků na věži svědčí o aplikaci prvků převzatých z chebské falce. Archeologickým výzkumem byl odhalen zbytek pravoúhlého východního závěru a na severní straně soudobé spojení lodi se západní věžovitou částí."

Anežka MERHAUTOVÁ: Románská architektura v Čechách, in: Dějiny českého výtvarného umění I/1, Academia, Praha 1984.

S. 62.

V poslední čtvrtině 12. století intenzita stavební činnosti v zemi poklesla. "Příčinou byly boje o trůn a z toho plynoucí nepokoje.... Chyběly také velké osobnosti jako by Vladislav II. a oba biskupové." Iniciativu přebírali přední velmožové.

S. 63.

"Klášter založil Jiří z Milevska v letech 1184-87; měl v místě svůj dvorec a v něm kostel sv. Jiljí. Tento kostel s mohutnou západní věží a s tribunou v jejím prvním patře, byl postaven před rokem 1185. Ve sdružených oknech věže, stejně široké jako byla loď, se výjimečně potkáváme s jemnou profilací okenních ostění a s plastickými motivy na hlavicích sloupků, podobajícími se některým prvkům v kapli chebské falce."

Dobroslav LÍBAL. Gotická architektura, in: Dějiny českého výtvarného umění I/1, Academia, Praha 1984.

s. 201.

"Důležitým rysem dalšího vývoje byla změna v celkovém výtvarném a technickém pojetí kleneb, jež v pozdním 14. století ztrácely svůj hloubkový rytmus. Vystřídala ho bezsměrovost a statičnost. Vyjádřila to názorně klenba třeboňského dvojlodí."

"...Nepoměrně větší důležitosti [než klenby hvězdové] nabyly již v době předhusitské klenby síťové, jež mohou zváti Čechy svou domovskou zemí. Rozšířily se záhy i mimo okruh Parléřovy dvorské huti. Do čela se řadí kostel sv. Jiljí při premonstrátském klášteře milevském. Jeho dlouhý, pětiboce ukončený chór, s trojdílnými okny uzavírá síťová klenba, jejíž vzorec, užitý prvně na Staroměstské mostecké věži v Praze, tvoří vzájemně se prostupující šestidílné hvězdy.

s. 202.

Později se rozšířil na nesčetných pozdně gotických klenbách celé střední Evropy. Širší obdélná loď měla být rozvržena jako dvoulodí. V sakristii po severní straně kněžiště se uplatnila s´ˇtová klenby svatovítského vzorce. Milevský kostel sv. Jiljí byl postaven někdy po roce 1390. Hustá klenební síť milevského vzorce s drobnými svorníčky byla užita hutí zlatokorunského kláštera v sakristiích, připojených na přelomu 14. a 15. století k presbytářům jihočeských kostelů v Boleticích a Černici.

Milevský presbytář vzbudil pozornost již záhy po svém dokončení. Dokládá to památná smlouva z roku 1407 mezi farářem Hostislavem a mistrem Janem, synovcem Staňkovým, o vystavění městského kostela v Českém Krumlově. Jeho presbytář měl být sklenut výslovně podle vzoru klenby milevského chóru. Krumlovský stavitel dodržel ustanovení smlouvy. Dlouhý chór, pětiboce uzavřený, obsahuje skutečně síťovou klenbu milevského vzorce, jehož varianta byla využita i v obdélné sakristii po jeho severní straně."

s. 208.

Klenební vzorec milevského presbyteria se uplatnil na konci 14. století v presbyteriu kaple Vlašského dvora v Kutné Hoře.

Jiřina HOŘEJŠÍ: Pozdně gotická architektura, in: Dějiny českého výtvarného umění I/2, Academia, Praha 1984.

s. 498.

"Na sklonku lucemburské éry ztratila však Praha své dosavadní postavení prvního města v Říši; nebylo velkých objednávek, a proto ani pracovních příležitostí. Došlo k rozpadu hradní huti, jejíž členové byli nuceni rozptýlit se a hledat nové možnosti uplatnění a existence. Důležitým místem, kam se přenesly progresívní slohotvorné myšlenky, bylo rožmberské dominium s centrem v rezidenčním městě krumlovské větve pánů z Růže – v Českém Krumlově. Tato skutečnost byla podmíněna dlouholetým předchozím vývojem, jehož klíčové dějství se odehrálo na půdě jižních Čech o několik desetiletí dříve. Do takového prostředí mohla být celkem snadno transplantována již v době kolem roku 1400 průbojně koncipovaná klenební schémata, která měla zásadní vliv na formování pozdně gotického prostoru a z nichž zřetelně promlouvá parléřovské poučení. Objevují se nejprve v presbytáři a v sakristii kostela sv. Jiljí v Milevsku, posléze v chóru a v hlavní lodi u sv. Víta v Českém Krumlově a konečně v trojlodí [?] děkanského kostela v Klatovech."

Antonín HEJNA: Původní půdorysná podoba kostela sv. Jiljí v Milevsku, in: Archeologické výzkumy v jižních Čechách 4, 1987, s. 55-65.

S. 55.

Autor předpokládá existenci "velmožského sídla fundátora kláštera, Jiřího z Milevska právě na tomto místě, v blízkosti kostela sv. Jiljí, který byl součástí stavebního komplexu předpokládaného, dnes zcela zaniklého sídla."

"Existenci sídla... musíme... předpokládat na ploše ležící severně od klášterního stavebního komplexu, využívané odedávna i v současné době jako hřbitov. Podle situace vstupu na tribunu kostela sv. Jiljí lze obytný komplex zaniklého sídla lokalizovat jižně, případně jihozápadně od západního závěru kostela. Existence hřbitova vylučuje jakoukoliv možnost ověření lokalizace."

"Pozoruhodný sakrální objekt, který měl ještě před založením kláštera pravděpodobně funkci vlastnického kostela v areálu velmožského sídla, zůstal dodnes uchován jen v torze původní výstavby, doloženém severní obvodovou zdí lodi a západním závěrem – mohutnou věžovitou stavbou na téměř čtvercovém půdorysu s tribunou v 1. patře, přístupnou jednak vstupním otvorem od jižní strany v 1. patře tzv. westwerku, jednak z lodi kostela schodištěm vloženým do zesílené severní obvodové zdi."

S. 56.

Podoba románského závěru byla neznámá až do roku 1978, kdy mohlo dojít a archeologickému výzkumu v souvislosti se záměrem upravit kostel na městskou obřadní síň.

Autor se zmiňuje o určitých potížích pro výzkum, které byly vyvolány tím, že Městské muzeum provedlo nějaké výkopy již před příchodem archeologa.

Situace umožnila ověřit jižní stěnu a jihovýchodní nároží románského presbyteria, sondami doložit jižní a západní stěnu románské lodi, Plošným výzkumem byla sledována situace "na vnitřní východní ploše lodi", u vchodu k severnímu schodišti na kruchtu a "ve střední části plochy".[?]

Následuje poměrně těžko srozumitelný popis situace, jak byla zjištěná při zahájení výzkumu po předchozích výkopech a popis vlastního výzkumu. [Pokouším se vybrat údaje, jež by byly významné pro posouzení stavebního vývoje. Sondy nejsou v připojeném plánku lokalizovány. Situování popisovaných stratigrafií není náležitě zřejmé. Když se mluví např. o jižní zdi, je skutečná potíž poznat, zda jde o jižní zeď gotické lodi nebo nějaké části románské stavby apod. Proto je tu většina popisu přepsána.]

"Úsek jih – sonda V – Z 1, její rameno J – S situované kolmo k průběhu jižní obvodové zdi gotické stavby – dl 2,4 m, š. 160 cm (obr. 4).

Průkop J – S ze sondy V – Z 1 zachytil vnitřní líc obvodové jižní zdi. Pod úrovní dlažby z cementových desek byla na vnitřním líci zdi zachycena omítka do max. hloubky 50 cm pod dlažbou. Omítka překrývala konstrukci zdi ze žulových kvádrů poměrně pravidelně kladených. Hlouběji byla konstrukce zdiva hrubá, lomová, dokládající základové zdivo, spojované maltou. Hloubky výkopu sahala 117 cm pod úroveň dlažby. V západní stěně tohoto příčného ramene sondy V – Z 1 byla zachycena tato vrstevná situace: 1. současná dlažba z cementových desek – 3 cm, 2. násyp pod dlažbou, obsahující maltovinu a úlomky tašek – 25 cm, 3. dlažba z pálených dlaždic čtvercového formátu – 4 cm, 4. tenká písčitá vrstva podkladu pod dlažbou – 2-3 cm, 5. tmavý hlinitý zásyp – 30 cm, 6. dlažba z pálených dlaždic čtvercového formátu, silně porušená – 5-7 cm, 7. stopy maltové kry – 1-2 cm, 8. tmavá hlinitá vrstva 40-45 cm.

Ve východní stěně příčného ramene sondy V – Z 1 byla zachycena tato vrstevná situace:

1. dlažba – 3 cm, 2. vrstva zásypu – 20 cm, 3. cihlové dlaždice – 4 cm, 4. podkladová vrstva – 3 cm, 5. hlinitá navážka – 30 cm, 6. maltová vrstva – 5-7 cm, 7. tmavá hlinitá vrstva – 38 cm.

Bylo zjištěno, že spodní cihlová dlažba spolu s maltovou krou odpovídá svým uložením úrovni předělu mezi omítnutým zdivem vnitřního líce a zdivem základovým...."

S. 57.

"...Ve vzdálenosti 140 cm od vnitřního líce jižní obvodové zdi stojícího kostela bylo zachyceno ve J – S výběžku sondy V – Z 1 těleso zdi s lomovou konstrukcí na maltu, široké 130 cm. Koruna tohoto zdiva odpovídá úrovni spodní cihlové dlažby a tedy i úrovni předělu mezi základovým a obvodovým zdivem stojící stavby. Těleso probíhá ve směru V – Z, v plné šíři bylo zachyceno pouze v J – S výběžku sondy V – Z 1, směrem k východu pokračovalo do stěny výkopu, směrem k západu bylo možno sledovat průběh jeho severního-vnitřního líce v jižní stěně sondy V – Z 1 v délce 3,75 m.

Sonda V – Z 1 – východní úsek, š. 180 cm, dl 2,9 m (obr. 1, 3, 4).

Ve východní a severní stěně výkopu byla vrstevná situace shodná jako ve výběžku J – S. Pod novou dlažbou ležela vrstva podkladu, pod ní vrstva cihlové dlažby s podkladem, který překrýval spodní hlinitou překopávanou vrstvu. Hloubka výkopu dosahovala na tomto úseku 100 cm. V severovýchodním rohu sondy byla ve spodní hlinité vrstvě zachycena popelovitá izolovaná vrstva s plochými cihlami v druhotném uložení. V ose východního výběžku sondy byl ve spodní hlinité vrstvě zjištěn hrob, orientovaný hlavou k západu. Je nepochybně dokladem pohřbu uvnitř gotického kostela.

V jižní stěně sondy, západně od příčného průkopu J – S, bal zachycena tato vrstevná situace: 1. nová dlažba, 2. zásyp pod dlažbou, 3. vrstva cihlové dlažby, 4. vrstva podkladu, 5. tmavý hlinitý násyp, 6. vrstva maltoviny s ojedinělými dlaždicemi, na povrchu spíše hnědavá, na spodu světlejší, 7. těleso zdi s lomovou konstrukcí.

Na ploše západní části východního úseku sondy V – Z 1 ležely v úrovni spodní hlinité vrstvy četné kameny, spíše lomové, v nepravidelné řadě směřující k západu. Kameny ležely i u vnitřního líce tělesa zdi, dílem ve vrstvě s obsahem malty a úlomků dlaždic, dílem ve spodní hlinité vrstvě. Po začištění jižní stěny sondy V – Z 1 bylo těleso zdi s lomovou konstrukcí – jeho vnitřní líc – zachyceno v délce 4,6 m. Svým západním úsekem zasahovalo do středního úseku sondy V – Z 1.

Sonda V – Z 1 – střední a západní úsek (obr. 2).

Jižní stěna sondy dokládala vrstevnou situaci shodnou s výše uvedenou. Na západním konci byla severní stěna sondy prolomena příčným průkopem směrem k severu v délce 150 cm a v šíři 50 cm, jímž by zachycen vnější líc tělesa zdi s kvádříkovou konstrukcí, pravděpodobně doklad obvodového zdiva lodi původní stavby. Na celé ploše ležely v hloubce 70 cm pod dlažbou kameny a v téže hloubce, pod úrovní spodní cihlové dlažby, byl zjištěn i relikt zdiva s kvádříkovou konstrukcí.

Úsek sever – Sonda V – Z 2, š. 1,6 m, dl. 5 m (obr. 5).

Sonda byla založena ve vzdálenosti 2,4 m od vnitřního líce severní obvodové zdi kostela. Vrstevná situace v odkrytém výkopu byla vcelku shodná se situací na jižním úseku. Pod současnou dlažbou vrstvou podkladu ležela dlažba v cihlových desek a pod ní tmavší hlinitokamenná vrstva s úlomky cihel a dlaždic, která překrývala vrstvu se stopami starší cihlové dlažby. Pod ní ležela tmavší hlinitá vrstva a na spodu se místy objevovala maltová kra, jevící se jako vrstva malty s nerovným, zborceným povrchem, dokládající patrně úroveň nejstaršího podlaží. Hlouběji byla uložena vrstva žlutavého jílu a nejspodněji sytě tmavá humózní vrstva.

Spodní část souvrství, počínaje spodní vrstvou cihlové dlažby, byla výrazně porušena vkopy četných hrobů, jejichž dna ležela pod úrovní maltové podlahy. Hloubky výkopu na úroveň maltové podlahy byla 100 cm. Mladší dlažba z cihlových dlaždic ležela v úrovni 30 cm pod povrchem, starší cihlová dlažba byla zjištěna v hloubce 70 cm pod povrchem.

Celková situace na ploše sondy Z – V 2 se jevila takto:

V západní části plochy byly uchovány četnější stopy nejstarší maltové podlahy. Střední část sondy byla vymezená kameny na jižní a východní straně. Zvláště na východní straně výkopu byly kameny výraznější a tvořily těleso orientované ve směru J – S, do něhož byl od západu zahlouben pravoúhlý výklenek. Při severní straně středního úseku sondy ležel v úrovni maltové podlahy a zčásti na kamenech fragment skeletu – pánev s ohnutými spodními končetinami. Zbytek skeletu nebyl zjištěn. Východní plochu sondy vyplňovaly na dně výkopu četné kameny."

Popis archeologického výzkumu

"Po začištění ploch dosavadních výkopů, odvozu vykopaného materiálu a přípravě ploch k výzkumu byla založena zkušební sonda Z – V v šíři 80 cm a v délce 3,6 m v prodloužení jižní strany sondy Z – V 2. Průkopem bylo zachyceno překopané zdivo předpokládaného východního závěru původního kostela.

Také další výkopové práce musely být přizpůsobeny dané situaci:

Především bylo nutno propojit vhodným způsobem oba výkopy v sondách V – Z 1 a V – Z 2 průkopem orientovaným ve směru J – S, obě starší sondy bylo nutno rozšířit a vytvořit předpoklad k získání přehlednější situace i k zachycení stavebních reliktů zaniklá části románské stavby.

Výkopem vedeným ze severního boku sondy V – Z 1 v šíři 2,7 m směrem k severu se podařilo v hloubce 70 cm pod úrovní recentní dlažby zachytit korunu kvádříkového románského zdiva, jež bylo možno předběžně označit jako jižní obvodové zdivo románské sakrální stavby. Byl zachycen vnější líc této zdi v délce 100 cm a jeho pravoúhlé zalomení směrem k severu, rovněž v délce 100 cm, což bylo možno označit jako předěl mezi lodí a závěrem stavby. Postupující výzkum tento předpoklad plně prokázal.

Postupně bylo zachyceno těleso jižního zdiva východního závěru, zatím v neúplné délce 4,6 m, široké 105 cm, zesílené v hloubce 110 cm stupněm předzákladu na 155 cm.

Další výzkum zachytil pravoúhlé zalomení jižní obvodové zdi závěru a průběh jeho východní zdi..."

S. 58.

"...nejprve na vnitřní, později i na vnější straně. Ačkoliv nebylo možno východní zdivo závěru odkrýt v celé délce a na celé ploše, prokázal výsledek výzkumu jednoznačně, že kostel sv. Jiljí měl pravoúhlý východní závěr o síle obvodové zdi 110 cm, kladené z pečlivě opracovaných kvádříků, spočívající na zesílené základové zdi budované z hrubě opracovaných kvádrů.

Skrývka jižní poloviny plochy východního závěru zachytila v hloubce 70 cm pod povrchem i příslušnou část zbytku původní menzy široké 1,35 m, dochovaného do výšky 50-60 cm a v hloubce 90 cm substrukci schodiště před západním čelem menzy (obr. 5, 6).

V místě předělu mezi lodí a východním závěrem bylo v hloubce 100 cm zachyceno kamenné těleso pasu pod tzv. vítězným obloukem, široké 130 cm, budované z neopracovaných kamenů.

V příčném výkopu navazujícím na sondu V – Z 2 a směřujícím k severní obvodové zdi románského kostela, pojaté do výstavby gotického kostela, se podařilo v hloubce 75-85 cm zachytit úroveň prahu vchodu ke schodišti na tribunu, vloženému do zesíleného tělesa obvodové zdi. Byla zachycena i šířka tohoto později zazděného portálku s vnitřní světlostí 100 cm a s ostěním na vnější i vnitřní straně o rozměru 120 cm. Při západní straně vnitřního ostění byl v hloubce 60 cm odkryt velký kamenný blok, odpovídající svou polohou úrovni starší dlažby gotického kostela a při východním ostění zůstal uchován zbytek starší gotické dlažby z cihlových desek.

V obou profilech tohoto příčného průkopu byla zjištěna stratigrafická situace odpovídající dříve zjištěným poznatkům, v terénu značně překopaném se však nepodařilo zachytit stopy podlahy původního románského kostela. Ty se objevily ve fragmentárním stavu jednak na ploše lodi původní románské stavby, jednak na ploše východního závěru, v průměrné hloubce 100 cm pod povrchem.

Po zachycení a ověření zdiva jižní a jihovýchodní části východního závěru románské stavby byl podniknut zkušební výzkum k zachycení průběhu jižní obvodové zdi a západní obvodové zdi lodi románského kostela. V rozšířeném příčném průkopu, vedeném ve směru J – S z prodloužené sondy V – Z 1, bylo zachyceno na straně vnějšího líce jižní obvodové zdivo lodi. Právě na tomto místě se podařilo zachytit situaci uložení i konstrukce obvodového zdiva kostela až na úroveň základové spáry. Pod souvrstvím dlažeb a podkladů byla koruna obvodového zdiva zjištěna v hloubce 65 cm pod povrchem, těsně pod úrovní starší cihlové dlažby. Těleso zdi z lícovaných kvádříků zůstalo uchováno do výšky 40 cm, odsazené v hloubce 110 cm od tělesa základového zdiva, zesíleného na straně vnějšího líce o 10 cm. Základová spára byla zachycena pod úrovní spodní vody v hloubce 205 cm pod povrchem. Těleso základového zdiva vysoké 80 cm uloženo do tmavé hlinité překopávané vrstvy (obr. 1, 2).

Další průběh jižní obvodové zdi lodi směrem k západu byl ověřen zkušební sondou J – S o rozměrech 3,5 x 1,5 m. Touto sondou se podařilo zachytit těleso obvodové zdi v plné šíři, odpovídající šířce zdiva východního závěru. Těleso zdi budované z opracovaných, pečlivě kladených kvádříků, spočívalo na základovém zdivu budovaném z hrubě opracovaných kamenů.

Poslední zkušební sonda byla položena ve směru V – Z v místě předpokládané původní západní závěrové zdi kostela. Sonda založená v délce 4 m a v šíři 150 cm zachytila předpokládané těleso zdi závěru, na nějž navazovala spárou bezprostředně věžovitá stavba 'westwerku' s tribunou v 1. patře."

Výzkumem bylo zachyceno také 6 hrobů.

S. 59.

Z toho většina časově souvisí s existencí gotického kostela, u některých nebylo rozhodnuto.

Archeologický výzkum zachytil nápadně malé množství keramického materiálu.

"Jak bylo konstatováno, zachytil výzkum pod recentní dlažbou dva horizonty cihlových pálených dlaždic. Dlaždice mladší cihlové dlažby měly rozdílný formát s rozměry 17 x 17 cm, 18 x 18 cm, 20 x 20 cm a 25 x 25 cm. Dlaždice starší cihlové dlažby měly rozměr 18 x 18 cm a 20 x 20 cm."

"Jak vyplývá ze zprávy o průběhu zjišťovacího výzkumu kostela sv. Jiljí v Milevsku, byl zkušebními sondami zachycen průběh západní a jižní obvodové..."

S. 60.

"...zdi původního kostela a částečnou plošnou skrývkou byla zachycena dosud neznámá situace jižní poloviny východního závěru v míře dostačující k rekonstrukci původního stavu. Podle poznatků získaných výzkumem měla loď románského kostela vnější rozměr 14,5 x 9 cm a její vnitřní plocha měla rozměr 12,5 x 5,8 m, odpovídající zesílené severní obvodové zdi s vloženým schodištěm z lodi na emporu, jejíž šířka byla 4 m, zatímco normální šířka obvodového zdiva byla 110 cm. Na východní straně navazoval na loď pravoúhlým oboustranným ústupkem, patrným na vnější straně, na vnitřní strany patrným pouze na jižním obvodu, zúžený čtyřboký závěr kněžiště, jehož obvodové zdivo bylo široké 110 cm a jehož vnější rozměr byl 5 x 6,5 m s delší východozápadní osou. Na vnitřní ploše východního závěru o rozměrech 5 x 4,5 m byla ve vzdálenosti 45 cm od vnitřního líce východní obvodové zdi zachycena substrukce oltářní menzy s rozměry 2,25 x 1,35 m, před jejímž západním čelem byla zjištěna substrukce stupňů vedoucích k menze, sledovatelná v délce 100 cm."

Vzhledem k vložení schodiště do severní stěny lodi navazuje jižní líc zdi se schodištěm plynule na vnitřní líc severní stěny presbyteria. "Na objekt vlastního kostela navazovala na západní straně spárou věžovitá stavba v plné šíři lodi s vnějším půdorysným rozměrem 7,5 x 9 m a s vnitřním rozsahem 6,5 x 6,75 m s emporou v 1. patře, otevřenou do lodi kostela, přístupnou jednak zmíněným schodištěm ve zdivu lodi, jednak portálkem prolomeným v úrovni 1. patra v jižní stěně věže. Podle zjištěných poznatků lze západní věž s emporou považovat za původní součást výstavby kostela z poslední třetiny 12. věku, ačkoliv nelze zcela vyloučit ani možnost dvou fází výstavby stavebního celku, bezprostředně na sebe navazujících v krátkém časovém odstupu. V tomto případě bychom museli předpokládat existenci starší empory-tribuny, přístupné schodištěm z lodi kostela.

Zjištění pravoúhlého východního závěru lze podle D. Líbala považovat za doklad vlivu dolnobavorské, případně hornofalcké románské sakrální architektury, ačkoliv nelze vyloučit ani možnost přetrvávání domácí tradice stavby kostelů s pravoúhlými závěry, jejíž počátky můžeme sledovat již v prostředí velkomoravském."

Dobroslav LÍBAL: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek, Unicornis, Praha 2001, s. 257.

Sklonek 14. stol.

Ve stručném popisu s věcným výčtem se [nepřesně] uvádí, že stříšky vnějších opěráků vrcholí kytkou. Obnovené okenní kružby zcela postrádají plaménkové motivy, "což značně zpochybňuje pravděpodobnost jejich provedení podle originálu...". Jižní portál lodi se považuje za původní. Východní štít lodi s panelováním je považován za cihlový.

Přípory v presbyteriu na patičkách a kanelovaných soklících [nezmiňuje se tedy fakt, že přípory sbíhají k podlaze jen v polygonu], vrcholí římsovými hlavicemi. Síťová klenba "se základním motivem čtyřcípých a navzájem se prostupujících šesticípých hvězd, tvořených systémem trojpaprsků. V hlavních průnicích žebrových úseků ve vrcholu klenby jsou celkem čtyři svorníky." [Není tedy zmíněn západní dutý svorník, ani to, že ostatní svorníky jsou překryty zřejmě renesančními čučky.]

"...čtyřdílné sedile v profilovaném pravoúhlém rámu. Naň navazuje i profilované zarámování jednotlivých lomených obloučků s kružbou ve tvaru otevřeného trojlistu. Jsou podepřeny krakorci."

Ve sakristii klenba "svatovítského typu". "Žebra stejné profilace jako v chóru vyrůstají na jehlancových konzolách s tupou hranou v ose, bez svorníků."

Triumfální oblouk má profilaci "zploštělého arrasovského hruškovce, provázeného výžlabky mezi dvěma pásky.

Klenební konzoly v lodi "ve tvaru převahou groteskních masek lidských i zvířecích. Rozvrh klenby trojlodí bezprostředně navazoval "na řešení třeboňské".

Gotické krovy.

"Klenební uspořádání lodi působí ve srovnání s presbytářem rozhodně jako méně pokročilé. Gotický stavební vývoj kostela byl patrně složitější než se dosud předpokládalo. Neznáme jméno architekta presbytáře a sakristie. Velmi pravděpodobně jím byl Jan, synovec Staňkův, nebo samotný Staněk, zmiňovaní v českokrumovské smlouvě z r. 1407. Milevský kostel sv. Jiljí byl postaven na sklonku 14. století."

JV (Jakub VÍTOVSKÝ): Jan KRUMMENAUER, in: Pavel VLČEK (ed.): Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Academia, Praha 2004, s. 270-271.

"Jako 'Jan synovec Staňkův' či 'Johannes' je doložen v Českém Krumlově... Pod jménem Hanns Krummenauer byl ale činný hlavně v Dolním Bavorsku. Jako vedoucí mistr krumlovské, landshutské a pasovské hutě byl hl. představitelem jihočeského a bavorského stavitelství v období krásného slohu. V této oblasti zaváděl poparléřovské síťové a hvězdové klenby... Jana nelze v pramenech z doby před pobytem v již. Čechách a Bavorsku rozlišit od jmenovců. Jisté ale je, že se na počátku své dráhy školil v Praze, kde poznal tvorbu Petra Parléře. Odtud zřejmě odešel již kol. r. 1385 na jih a zdržoval se střídavě v Bavorsku a na panství Jindřicha z Rožmberka v Krumlově. V Bavorsku působil zprvu v Landshutu a Straubingu, sídelních městech dolnobavorských vévodů (tj. rodičů českých královen Jany a Žofie). Nazýval se tu již na konci století podle Krumlova (kudy dříve prošel a kam se později vrátil). V Landshutu se stal městským architektem pověřeným stavbou chóru farního kostela sv. Martina (1389 meister Hanns pawmeister). Landshutský chór, který slohově koresponduje s chrámem v Krumlově, zaklenul r. 1398 síťovou klenbou... Ve Straubingu bývá J. považován za autora dalšího slohově příbuzného chóru, kostela karmelitánů, který byl pohřebištěm vévodské rodiny... Doba, kdy J. řídil huť pasovského dómu, se časově kryje se založením nového chóru r. 1407... Pokud jde o Janovu činnost v Krumlově v době jeho tamějšího prvního pobytu před r. 1400, lze za její výsledek považovat jednak reprezentační přestavbu krumlovského hradu, zahrnující síň sklenutou obkročnou hvězdou na střední sloup a hvězdově klenutou sakristii hradní kaple (v kapli byla v jubilejním r. 1400 slavnostně instalována nová mariánská socha pro urozené poutníky). Zároveň byl rozestavěn i chór kostela sv. Víta. Dokončení kostela pak J. dohodl r. 1407 na krumlovském hradě s farářem Hostislavem pod jménem 'Jan mistruow Staňkuow synowec', a to za přímé účasti svého bratra Kříže. Na základě precizně formulované smlouvy o dokončovacích pracích, doplněné výkresem (dnes ztraceným), měl sklenout chór na 23 svorníků 'týmž obycžegem jako w Milewsstie kuor gest sklenut' (tedy síťovou klenbou podle vzoru Milevska). Klenby sakristie měly mít v přízemí 15 svorníků (2 hvězdové klenby) a v patře 2 svorníky... Velkých oken měl zřídit na jedné straně 5 a na druhé jen 4, kvůli podstřešní kapli nad dveřmi. Při ní měl být vchod na zvonici a vedle 'sklípek' pro varhany a kazatelnu. Kromě kamenných detailů měl provést i omítky. Na vlastní náklad si měl nalámat tesaný kámen, ale kámen do zdí, vápno, písek a bednění s příslušenstvím (pokstelle vssechny, rykle, dsky) mu měl poskytnout stavebník... Sjednané dílo měl provést během tří let za 310 kop grošů. V případě úmrtí měl práci dokončit jeho bratr Kříž 'mistr Patryarchův' (stavitel titulárního antiochijského patriarchy Václava Králíka z Buřenic). Dohodu potvrdili oba bratři svými vlastními pečetěmi (nezachovanými). Krumlovský chrám byl dokončen až na malé odchylky podle Janova projektu. Také předpokládaný termín dokončení 22. dubna 1410 byl zhruba dodržen. Poslední odpustky na stavbu kostela byly vypsány dva měsíce před uplynutím sjednané doby... V pozdním období byl Jan asi ovlivněn činností svého bratra Kříže na Novém Městě pražském a na kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě."