evk > články > články 2007

stať | bibliografie || ilustrace: exteriéry | románská část | gotická loď | presbyterium | sakristie | krovy

Poznámky ke středověkým proměnám kostela sv. Jiljí v Milevsku na základě poznatků z první etapy předběžných průzkumů

Citace:
Jan SOMMER:
Poznámky ke středověkým proměnám kostela sv. Jiljí v Milevsku na základě poznatků z první etapy předběžných průzkumů
on-line: http://sweb.cz/evk/evkclanky/evkclanky2007/evkclanek070717milevskojilji/index.htm
od 17.7.2007 (1. verze)

(Pracovní verze 17.7.2007 - probíhají dílčí opravy.)

V následujících odstavcích jsou základní dosavadní názory odborné literatury konfrontovány s dílčími výsledky aktuálně provedeného průzkumu. Je zřejmé, že tento nový průzkum je do jisté míry předběžný, neboť by zůstal evidentně neúplný, kdyby nebyl následně doplňován v průběhu oprav. Některá zjištění totiž zatím nabízejí natolik širokou škálu výkladů nebo jsou natolik nedostatečně vyložitelná pomocí analogií, že variantní úvahy bude možné korigovat jen hloubkovými průzkumy a pozorováním při zásazích do povrchů omítek apod. Je pravděpodobné, že některé nejistoty budou takto zcela odstraněny, některé možná ne. Přesto je vysoce pravděpodobné, že bude možné s konečnou platností vyhodnotit tuto prozatím unikátní románskou stavbu z hlediska typologie a dynamiky změn stavebního a funkčního plánu v průběhu výstavby.

Doufám, že tento podklad k tomu poskytne racionální vodítko. Osobně zvažuji své naděje, nakolik jsem při novém vyhodnocení některých skutečností a úvahách o známých faktech mohl dojít k optimálnímu výsledku. Přiznávám, že počítám s možností v průběhu oprav ve výzkumu pokračovat a na základě získaných vědomostí spolupracovat na směřování průzkumu a zpřesňování hodnocení památky.

Poměrně méně problémů staví před zpracovatele průzkumu výstavba majestátního gotického kostela v 90. letech 14. století nebo kolem roku 1400, vybavená krovem až po roce 1440 Určité potíže ovšem souvisejí s nadregionálními souvislostmi stavební huti, které nebylo v rámci monografického stavebně-historického průzkumu možné analyzovat jinak, než na základě literatury. Přesto jsou nyní zřetelněji nastíněny souvislosti s architekturou v bavorském Podunají i s parléřovskou hutí v Praze. Nově shromážděná detailní dokumentace architektonických článků by však měla přispět k dalšímu srovnávacímu studiu; proto bude třeba tuto dokumentaci doplnit po zpřístupnění některých částí stavby ze stavebního lešení!

stať || ilustrace: exteriéry | románská část | gotická loď | presbyterium | sakristie | krovy

Románský kostel

Západní část lodi s věží

Tato část stavby zaslouženě přilákala velký zájem uměleckohistorické literatury. Nyní provedený průzkum mnohé skutečnosti osvětlil a některá hodnocení zřejmě upřesnil, bez prohloubení poznání dalším archeologickým výzkumem a sondováním v omítkách ovšem přinesl i některé nové otázky či nepomohl k zodpovězení těch, které již zazněly dříve.

Většina literatury považovala západní přístavbu s věží za více méně jednolitý útvar, vytvořený podle jedné celkem přehledné koncepce. Nebyl zcela sjednocen názor na to, zda západní část, oddělená od severní stěny lodi nepřehlédnutelnou spárou, byla postavena podle jednotné koncepce, takže by spára byla pouze technologickým oddělením dvou samostatných stavebních fází podle jednotného projektu, nebo jestli západní část je pozdější, pak snad nejspíše doplněná po předpokládaném požáru roku 1191. Po archeologickém výzkumu Antonína Hejny, který údajně doložil zcela průběžné zdění základového zdiva severní stěny lodi a severní stěny západní přístavby, vcelku zavládla shoda v názoru, že loď a západní přístavba s věží vznikly podle jednotného plánu.

Zejména Václav Mencl charakterizoval spodní část věže jako původně založené dvouvěží a zřejmě správně vyhodnotil přeměnu na šířkový "westwerk" jako dodatečnou změnu projektu během stavby. Dobroslava Menclová upozornila na to, že vnitřní půdorys západní přístavby je prakticky přesně čtvercový a logicky a nejspíše správně z toho vyvodila potřebu alespoň v diskusích zvažovat možnost, že přístavba byla původně založena jako centrála. Přesto však obě tato podstatná pozorování akceptovala pozdější literatura jen částečně nebo vůbec ne.

Možnost, že západní přístavba přímo souvisela s výstavbou románské lodi podle jednotného projektu, se jeví jako velmi pravděpodobná. Přesto lze mít za to, že by souvislost měla být ještě nějak doložena (např. revizní archeologický výzkum, archeologický výzkum na místě styku obou částí kostela na jižní straně, prověření situace západní stěny lodi – např. rozdíly úrovní podlah v lodi a v západní přístavbě, základy nebo základové zdi sloupů v podvěží, možné provázání základových zdí pod arkádami s obvodovými stěnami…).

Není snadné vysvětlit všechny základní varianty výkladu stavebního vývoje. Celá stavba působí natolik jednolitě, že vlastně je těžké vůbec o nějakých změnách plánu uvažovat. Hodnocení je komplikováno také gotickou přestavbou, která sice do hmoty věže prakticky vůbec nezasáhla, ale zejména pozice severní stěny gotické lodi, nastavěné na severní stěnu románské severní stěny lodi tak, že je posunuta k vnitřnímu líci mimořádně tlusté severní stěny románské lodi, vyvolává určité nejasnosti. Nenavazuje na severovýchodní nároží věže a je v úseku mezi severozápadním nárožím románské lodi a východní stěnou vynesena půlkruhově klenutým pasem (obdobným pasu nad horním výklenkem schodiště v síle severní zdi lodi). Tento výklenek je zřejmě mylně částí literatury považován za původní vnitřní niku románského severního okna patra západní přístavby (svědčí o tom to, že autoři o nějakém výklenku hovoří, přestože tento výklenek byl v neznámé době zazděn a nic nenasvědčuje tomu, že by mohl být v 19. nebo ve 20. století patrný).

Tyto určité nejasnosti, které mohou vzniknout při pozorování interiéru zachovaných částí románské západní přístavby, se projevují např. v tom, že autoři často mluví o západní přístavbě jako o westwerku či o věži. Zřejmě přitom činí určité potíže představit si některé prostorové a konstrukční souvislosti. Přispívá k tomu vestavba arkád a stropu novogotické kruchty a samozřejmě také schodiště na tuto kruchtu, probíhající celým přízemkem i patrem věže a v horní části vyústěným do výklenku pod západním úsekem gotické severní stěny lodi. Vzhledem k dané situaci není ani snadné představit si původní výškové poměry v románském kostele.

Za nynějšího stavu kostela není vůbec možné určit, jak vypadal interiér původní románské západní přístavby lodi po gotické přestavbě. Nedovedeme stanovit, zda se podvěží a patro věže otevíralo do gotického interiéru; alespoň nějaký čas během výstavby tomu tak muselo být. Vzhledem k tomu, že v gotické lodi nebyla ani dokončena klenba, je velmi pravděpodobné, že tento stav pak trval po dlouhou dobu. Nasvědčuje tomu fakt, že gotické zdivo je mezi vnitřní nároží mezivěžního koridoru vyzděno teprve nad improvizovaným záklenkem pod úrovní podlahy 4. patra věže, a to zjevně z toho důvodu, aby do tohoto zdiva byla zasazena klenební konzola gotické klenby (přitom k této úpravě zřejmě došlo až po výstavbě obvodového zdiva asi až s určitým odkladem, když byly dodatečně vkládány do zdiva nosné prvky gotické klenby). Není jasné, zda byla ve věžním prostoru po jeho otevření do gotické lodi ponechána podlaha a zda na ni navazovala nějaká vestavba v lodi (k zodpovězení takových otázek by snad mohlo napomoci zkoumání líců románského i gotického zdiva na severní straně lodi a případně i gotické západní stěny lodi).

Je možné, že gotický stav reagoval na původní románské uspořádání, takže by i jeho objasnění mohlo přispět k rozpoznání prvotní koncepce.

Nelze přehlédnout, že půdorys západní přístavby je v interiéru prakticky přesně čtvercový, jak na to poukázala D. Menclová. To vyvolává představu, že západní přístavba musela být založena jako centrála, jak to také D. Menclová jako hypotézu navrhla. Jistotu by v tomto bodu nejspíše opět mohl přinést jen archeologický výzkum. Ústupek v úrovni podlahy patra na jižní a západní stěně věže, pokračující ze severní stěny věže až ke koutu u severozápadního nároží románské lodi jasně svědčí o tom, že přízemek přístavby byl plochostropý. Ústupek je bohužel omítnutý, takže v současné době nemůžeme usoudit, zda jsou do něj zapuštěny kapsy pro vsazení stropních trámů přízemku, ale je to velmi pravděpodobné. Lze téměř s jistotou předpokládat, že na jižní straně ústupek z románské věže rovněž pokračoval až k západní stěně(?) lodi.

Je otázkou, zda strop probíhal přes celou šířku přízemí. Je to velmi pravděpodobné (tak rekonstruoval tribunu v západní přístavbě zejména V. Mencl).

Oba sloupy, vynášející východní stěnu věže, jsou vyzděné z kvádrů se zaoblenými čely. Patrně právem proto literatura mluvila o možné souvislosti s rovněž kvádrovými sloupy v klášterní bazilice. Při archeologickém výzkumu zatím nebylo zjištěno, jak byly sloupy zakončeny na úrovni románské podlahy (která údajně ležela cca 70 cm pod nynější úrovní); pokud by bylo zjištěno, že tu byla prostá patka s okosenou vnitřní hranou, nejspíše by bylo možné tuto souvislost považovat za zcela nespornou. Jinak zatím u tak jednoduchého útvaru nelze posouzení považovat za spolehlivé. Je téměř jisté, že sloupy byly zakončeny pod již existujícím stropem přízemí přístavby, jak tomu s velkou pravděpodobností nasvědčuje fakt, že sloupy nemají žádnou hlavici, ale v jejich rovné horní ploše je vytvořena prostá pravoúhlá drážka severojižního směru, která je zjevně otiskem stropní trámu (resp. nosného trámu podlahy). Lze považovat za pravděpodobné, že v případě, že by nejprve byl postaven sloup, byl by trám postaven na jeho nějak upravenou horní plochu. Ovšem proti vystavění sloupů až pod stojící podlahou mluví to, že drážka po trámu probíhá přesně v ose sloupů (k tomu by při výstavbě sloupů pod stropem mohlo dojít jen velkou náhodou; pravděpodobněji by došlo k odchylce). Každopádně lze polohu drážky po severojižním trámu s velkou pravděpodobností považovat za důkaz toho, že případná věžní tribuna neměla jen rozsah půdorysu věže, neboť by navázání jejího parapetu na sloupy bylo neorganické (spíše bychom očekávali použití kratších trámů mezi sloupy a západní stěnou věže s tím, že by parapet byl nesen severojižním trámem osazeným na konce těchto kratších západovýchodních trámů).

O tom, že podlaha patra zaujímala půdorys celé západní přístavby, svědčí především ústupek probíhající po celé délce zachované severní stěny (průzkum v případě zásahů do omítek by mohl prověřit, jaká byla úprava ústupku např. pro uložení stropních trámů, případně rovněž v severovýchodním koutě, jak navazovala podlaha také na zachovaný malý úsek západní stěny původní románské lodi (vnější líc této stěny je prakticky bez pochyby zachován v severovýchodním koutu románské západní přístavby).

Proti představě pouze "věžní" tribuny mluví i poněkud nepravidelné rozmístění sloupů, i když symetrické vůči podélné ose přístavby. Jejich rozteče totiž nejsou rovnoměrné, ale vzájemný rozestup sloupů je nápadně malý, naopak vzdálenosti sloupů od severní a jižní stěny západní přístavby jsou podstatně větší. Tedy, nejen že nejsou mezery stejné, ale ani není zdůrazněn střední úsek. Vzdálenosti mezi sloupy trojdílných arkád a obvodovým zdivem (u dvoudílných arkád se střední podporou byly vzdálenosti zpravidla stejné, pokud se nejednalo o méně početné nesymetrické případy s tribunou kombinovanou s koutovou věží) pod románskými tribunami jsou zpravidla rovnoměrné (což mj. může souviset s technicky podmíněnou potřebou použít stejné ramenáty pro klenutí všech tří oblouků; resp. pěti, spolu s oblouky směřujícími k západní stěně lodi). Často však bývá mírně větší šířkou zdůrazněno střední pole. V četných případech byla nad vrchol středního oblouku vložena konzola s výstupkem pro horní oltář, což mohlo přispět k potřebě zdůraznit střední pole arkád tribuny.

Pokud nejsou pod tribunou zděné pilíře, jsou zpravidla použity monolitické kamenné sloupy, zpracované kamenicky. V literatuře není známý případ dřevěné tribuny na zděných či kamenných sloupech, i když je možné, že v tomto směru ještě budou získány nějaké poznatky např. archeologickými výzkumy.

Shoda vzdáleností sloupů od obvodového zdiva západní přístavby vede k vyslovení ještě jedné hypotézy, zatím ovšem zcela nedoložené. Již D. Menclová upozornila na možnost "centrálního" uspořádání interiéru západní přístavby. Nabízí se proto úvaha, zda do jisté míry nelogicky situované sloupy nejsou pozůstatkem původní (nebo možná jen původně zamýšlené) čtveřice sloupů. Sloupy by pak mohly vytvářet uprostřed drobný čtverec, který by dokonce – v čistě hypotetické rovině – mohl být otevřený do horního patra a navazovat tak na, u nás dosti vzácný, útvar patrové kaple (třeba vrcholící centrální věží jako v Záboří nad Labem, i když tam zřejmě bylo o výstavbě věže rozhodnuto až dodatečně).

K nadhození této možnosti vede ještě jedna úvaha. Stejně nerovnoměrné jako pozice sloupů v podvěží, jsou i rozměry arkád v patře věže. Pilíře těchto arkád sice stojí ve zcela stejných vzdálenostech od obvodových zdí a také zde je střední arkáda nápadně úzká, ale pokud bychom uvažovali nad těmito arkádami s výstavbou východní stěny široké věže, bylo by opět nepravidelné rozmístění pilířů ne zcela logické. Zde nám sice pomůže zřejmě správná úvaha V. Mencla o tom, že nynější šířkově situovaná věž byla původně založena jako dvojice samostatných věží (tomu se budeme ještě dále věnovat), ale přesto tím není vysvětleno, proč je střední arkáda tak úzká. Právě to totiž vedlo k tomu, že jsou obě předpokládané věže nadměrně hmotné a prázdný mezivěžní prostor je nadmíru úzký; je pravděpodobné, že právě jeho stísněnost vedla v průběhu stavby k rozhodnutí vytvořit horní patra jako jednolité šířkové těleso. Platnosti teze o dvouvěží mj. nasvědčuje i nestejný půdorysný rozsah "místností" od 2. patra věže výše, přičemž by rozdělení příčnými zdmi bylo nelogické (nemá ani známou obdobu), tím spíše, že v "příčkách" nejsou průchody a střední "prostora" je prakticky v plné výši otevřená východním směrem a neobsahuje ani žádné stopy po osazení stropů!

Vrátíme-li se do podvěží, měli bychom se pokusit alespoň ve stručnosti naznačit možné okolnosti původního záměru stavitele západní přístavby. Nadhozená možnost centrály by totiž vybízela k hledání paralel s patrovými sakrálními centrálními stavbami, z nichž u nás jsou zachovány a známy kostel v Záboří nad Labem a palácová kaple císařské falce v Chebu.

Z hlediska stavebního uspořádání v Milevsku nás zaujme i určitá nelogičnost v poměru podpor věže v přízemí a v patře. Z hlediska technicky i výtvarně racionální hierarchie bychom mohli předpokládat, že hmotnější pilíře budou uplatněny v přízemí, zatímco o něco subtilnější sloupy (i když přeci jenom nesou věž) v patře. Tím spíše, že je hornímu podlaží v takových svatyních obvykle přisuzován nějaký nadřazenější způsob využití. V Chebu jsou klenby přízemí neseny nápadně podsaditými sloupy, kdežto v patře (nad nímž není nástavba) se uplatňují neobyčejně štíhlé svazkové pilířky či kanelované sloupky, zjevně zasažené působením gotické inspirace (o které svědčí i užití žebrových kleneb v patře). V Záboří ovšem je situace do jisté míry podobná Milevsku, i když v Záboří je centrála realizována, kdežto pro Milevsko ji zatím nelze považovat za více než jen za hypotetickou variantu. V Záboří totiž jsou v přízemí sloupy, i když naopak jsou blíže ke stěnám a ponechávají rozlehlé střední pole. Sloupy ovšem zřejmě byly monolitické, i když byly později postupně vyměněny. Ovšem v patře jsou podstatně hmotnější pilíře, nesoucí vysokou patrovou nástavbu. Tato disproporce zřejmě souvisí s tím, že o nástavbě věže bylo rozhodnuto až dodatečně, kdy možná ani neexistovalo obvykle předpokládané původní spojení obou podlaží otvorem ve středním poli dispozice (to bude ještě muset být ověřeno při případných sondážních průzkumech). Případně mohla být věž po určité změně plánu dokončena v podobě odlišné od původního záměru. Prozatím jen jako hypotézu lze připojit názor, že patro v Záboří mohlo být původně zamýšleno jako plochostropé nebo otevřené do krovu.

V Milevsku není možné předpokládat, že by nad variantně pracovně zvažovanou čtveřicí sloupů v přízemí západní přístavby bylo na počátku předpokládáno patro se čtyřmi pilíři, pokud bychom navrhli doplnění dvojice, která v konečné podobě nese věž. Této představě brání hlavně skutečnost, že na severní straně patra by konzola pasu ve směru východní arkády zřejmě zasahovala do vnitřního výklenku sdruženého okna (situace tu však zatím nemohla být zkoumána kvůli novodobým omítkám – pokud by byl vnitřní překlad okenního výklenku vodorovný, možná by nad ním mohla konzola být vsazena; podobně chybí poznání situace na východním líci zdiva nad pilíři v patře věže, patrně však nelze uvažovat tak, že by nad nimi byly – odsekané – výběhy k hypotetickému východnímu páru pilířů).

Zdá se tedy, že k rozhodnutí o vestavbě dvou pilířů v patře, a tím i o záměru postavit západní dvouvěží došlo ještě před dokončením obvodového zdiva horního patra západní přístavby. Tak mohly být do obvodových zdí osazeny římsové konzoly arkád patra věže (zjevně nebyly do zdiva zapuštěny dodatečně, stejně jako jsou s obvodovým zdivem provázány vnitřní zdi věže nad arkádami). (Tento postup by zřejmě byl reálný i v případě, kdy by se původně počítalo s patrem plochostropým, nebo otevřeným do krovu.)

K nějakým změnám plánu tu téměř jistě docházelo, avšak stavební huť dokázala s velkou precizností pokračovat tak, že nedošlo k viditelným změnám v provedení kvádrového zdiva (neměnné je např. i provedení v interiéru ve velkém rozsahu zachovaných podřezávaných spár; zřetelné příznaky změn zjistíme až ve zvonicových patrech, jak si ještě ukážeme). Patrný rozdíl registrujeme mezi opracováním kvádrů sloupů v podvěží oproti pilířům v patře věže. Na vnějšku pozorujeme, že směr líců zdiva věže se oproti spodní části stavby mírně odlišuje. Není však jisté, že k tomu muselo dojít v důsledku nějaké výraznější změny stavebního plánu.

Na obvodovém zdivu západní přístavby je nápadné, že v místě věže není obvodové zdivo zesíleno (ale tak tomu zřejmě není ani např. v Kondraci, kde jsou místo dvou hranolových věží nad věžovitým tribunovým útvarem vztyčeny dvě válcové vížky v nárožích lodi).

S přesvědčením, že ke konečnému rozhodnutí o výstavbě západního dvouvěží/věže došlo až dodatečně a na základě konstatování čtvercového půdorysu interiéru západní přístavby, ale také s vědomím, že představa centrálního uspořádání interiéru je zatím zcela hypotetická, je třeba se ještě zabývat i otázkou funkční náplně západní přístavby. Literatura se již vcelku shodla v tom, že interiér obsahoval panskou tribunu, jejíž založení i užívání spojila s osobou pana Jiřího z Milevska. Setkáváme se často se značně nejasným výkladem souvislosti lodní tribuny, která je logicky předpokládána u západní stěny románské lodi s tím, že byla přístupná z výklenku v severní stěně lodi, dostupného schodištěm v severní zdi románské lodi. Někteří autoři ovšem připouštějí, že tribuna zaujímala jen interiér západní přístavby, nebo že se dokonce omezovala pouze na patro věže. V jistém smyslu tak připouštějí, že buďto byla dodatečně západní stěna lodi probourána, nebo snad (i když takto přímo to řečeno nebylo), že vzhledem k výstavbě podle jednotného plánu snad ani nemusela loď západní stěnu mít). K tomu by bylo dobré v případě nějakých sondáží ověřit stav jihozápadního "nároží" severní stěny románské lodi, aby bylo možné zjistit, jestli tu jsou zachované stopy po napojení odbourané západní stěny románské lodi.

Také s potvrzením těchto představ by bylo vhodné vyčkat na prohloubení archeologických výzkumů a na sondáže případného invazivního stavebně-historického průzkumu či zejména na výsledky průběžného sledování drobných zásahů např. při rekonstrukci elektroinstalací apod.).

Rovněž lze mít za to, že byly přehlédnuty ještě některé prvky západní přístavby, které by mohly poskytnout určité vodítko při pátrání po její prvotní funkci.

Zejména je do značné míry překvapivé, že v úrovni přízemí má přístavba na severní straně vlastní vnější vstup. Není mi známo, že v některém kostele pod západní tribunu směřoval samostatný vnější vstup. Pokud si vybavuji, mělo vlastní vnější vstup na jižní straně přízemí podkruchtí klášterní baziliky premonstrátek v Doksanech (zde však není zcela jisté, zda byl prostor v přízemí jižní lodi od počátku spojen s tzv. kryptou). U venkovských kostelů raného středověku byl interiér v úrovni přízemí vždy přístupný jen jediným portálem, směřujícím do lodi. Také např. v Kyjích, kde bylo přízemí věže oddělené od lodi plnou zdí, vedla do něj chodbička z lodi její jižní stěnou. Drobné portálky v boční stěně "westwerků" často měly raně gotické (po polovině 13. stol.) kolonizační venkovské kostely v Durynsku, Braniborsku, Pomořanech a dalších kolonizačních oblastech severního Německa, ale zde se obvykle jednalo o vstupy do schodiště v síle zdi, vedoucího do 1. patra; přízemí věže přitom většinou bylo spojeno s interiérem lodi, zatímco patro věže mívalo proti lodi plnou zeď (v naprosté většině se tam nejednalo o vlastnické kostely!, ale o více méně sériově stavěné kostely v kolonizačních vesnicích v rozsáhlých panských doménách; ne všude tam však bylo vybavení a funkce westwerků zcela totožné, ač se forma v zásadě shoduje – svědčí o tom to, že v některých oblastech se i tam vyskytují tribuny, o kterých literatura předpokládá, že sloužily vlastníkům). V tomto případě se podle všeho většinou jednalo o součást obranného systému věže, refugia (za ostěním portálku často jsou v bocích vnitřního výklenku kapsy pro zasouvací závoru, sloužící k uzavření zevnitř). Přesto jsem zatím v literatuře nenalezl vysvětlení důvodů, proč takový zajištěný vstup na věž nevedl z interiéru lodi, kde by byl lépe hájitelný. V této severoněmecké oblasti však byly zřejmě rovněž již od 13. století velmi časté v boční stěně presbyteria situované tzv. kněžské vstupy (Priesterpforte). Ty jsou u nás běžnější až v 16. století ve východních Čechách zřejmě pod vlivem Slezska, je však pravděpodobné, že mj. i podobnou funkci plnila např. tzv. královská předsíň kostela sv. Ducha v Hradci Králové asi těsně po polovině 14. století.

Další vstup do západní přístavby románského kostela v Milevsku se nachází v jižní stěně patra těsně u jihozápadního nároží. Tento zcela jednoduchý obdélný portálek s ostěním prostým jakékoliv výzdoby zjevně vedl do patra západní přístavby, takže je srovnáván s celkem běžnými horními vstupy na tribuny českých venkovských kostelů. Řada vstupů na tribuny byla zcela prostá, takže tím nemusí být vyloučena možnost využití vlastníkem. Ostatně i do patra kostela v Záboří vede podobně prostý portálek.

Kromě atypického samostatného vnějšího vstupu přízemí západní přístavby je tu ještě jedna závažná anomálie. Představují ji obě okna západní přístavby – okno přízemí v západní části jižní stěny a okno do patra v severní stěně, posunuté z osy stěny mírně k východu. V obou případech se jedná o sdružená podvojná okna, prakticky shodné formy. Obě mají okosenou vnější hranu ostění a postrádají střední podporu, odstraněnou zřejmě při zazdívání oken. Z uspořádání dílů lze vyvodit, že střední podpora byla situována ve vnějším líci zdi, s tím, že na podporu přecházelo i okosení hrany. Nešlo tedy o sloupek případně se sedlem, jak to vidíme v horních patrech věže, situovaný hlouběji na parapetu okna. Je velmi pravděpodobné, že tomu tak bylo proto, že za otvorem byl v síle zdi vnitřní výklenek (což ovšem bude možné – celkem snadno – prokázat jen případnou sondáží z interiéru, provedenou třeba i ve velmi malém rozsahu). Tyto vnitřní výklenky mohly být klenuté, ale hypoteticky lze považovat za pravděpodobnější, že byly přeložené rozměrnými žulovými deskami či "trámci" (podobně jako je tomu u obou portálků západní přístavby, u oken v horní části věže, ale také u většiny románských portálů v románské části kláštera). Úkolem pro případný budoucí sondážní výzkum je určit jednak horní ukončení okenních výklenků (klenbou, nebo rovným překladem?), ale také to, zda dole pokračovaly až k podlaze, nebo jestli měly průběžný vodorovný parapet; do jisté míry pravděpodobná je také zatím zcela hypotetická možnost, že po stranách výklenku byla sedátka.

V každém případě však již dnes lze upozornit, že tvar obou oken západní přístavby vyvolává vážné pochybnosti o původně zamýšlené sakrální funkci přístavby. V zásadě není známo, že by v sakrální prostoře bylo obdobné podvojné okno použito. S rozhodující převahou se uplatňovala úzká – štěrbinovitá – půlkruhově zaklenutá okénka s výrazně rozevřenými vnějšími a vnitřními špaletami, v určitých situacích – např. na tribunách či pod tribunami, ve věžích apod. – se vyskytují okénka kruhová nebo jiného tvaru. Taková drobná okénka, často ve vnějším líci zdi, mnohde osvětlují těsné prostory schodišť v síle zdi apod. (obvykle poskytovala jen sporé osvětlení pro základní orientaci v prostoru; vesměs nebyla použitelná k vyhlížení do okolí stavby). Sdružená okna se vyskytují ve specifických situacích – zejména v horních patrech věží. V našich podmínkách ojedinělá jsou sdružená okna k vyhlížení z empor nad bočními loděmi v kostele sv. Jiří na Pražském hradě, směřující do hlavní lodi. Sdruženými okny je spojen prostor empory kostela ve Vinci s lodí (je možné, že v podobných situacích se vyskytovala sdružená okna i u jiných staveb, ovšem nezachovala se, takže by důkazem mohly být jen nálezy reliktů na stavbě samé nebo objev druhotně užitých fragmentů – např. v Potvorově).

Sdružená okna v horních patrech věží patří k základním znakům románského stavitelství. Počátky jejich geneze jsou patrně právem hledány v architektuře předrománské Itálie, ovšem naše věže se sdruženými okénky z 11. a 12. století souvisely s bližšími vzory.

Sdružená okna profánních prostor jsou v románské architektuře také běžná, ovšem v našich podmínkách jsou zachována jen v několika málo příkladech. Na našem území lze zmínit především zřejmý produkt císařské huti, chebskou falc, jejíž působení v našem prostředí bylo již předmětem výzkumu, ale ani tam nebyla použita sdružená okna v přízemí. Pro Prahu jsou u románských domů předpokládána sdružená okna jen hypoteticky, protože se žádné nezachovalo, i když nepochybně byla užita. Rovněž jsou předpokládána v románském paláci Pražského hradu či na hradě biskupů v Roudnici. Na Pražském hradě se zachovalo jedno románské podvojné okno se středním sloupkem ve východní stěně 1. patra biskupského paláce.

Zcela jednoduchou formu má podvojné okénko ve 2. patře donjonu na Přimdě – jde pouze o dva drobné otvory s nezdobeným kamenným ostěním, oddělené tesaným hranolem, ovšem na vnitřní straně se společným půlkruhem zaklenutým výklenkem.

Ze zahraničí je známo mnoho příkladů městských domů i jiných profánních staveb se sdruženými okny, často mnohadílnými, zejména v celé rozsáhlé oblasti od Dalmácie přes Itálii po Španělsko a Francii (pro příklad uveďme např. městské domy ve Vézelay nebo v Cluny). Řada příkladů pochází i z jihoněmecké oblasti (Basilej).

Sdružená okna dělená sloupky jsou běžnější v klášterech. Zejména se jedná o okenní stěny ambitů, případně o okna po stranách vstupů kapitulních síní – tak tomu nejspíše bylo i u oken po stranách vstupu kapitulní síně kláštera v Milevsku (dále např. Strahov). V těchto případech ovšem jde prakticky vždy o okna se sloupky přibližně v ose zdi, nahoře opatřenými sedly, tvořícími přechod mezi štíhlým sloupkem a patou okenních záklenků.

Právě okna se štíhlým pilířkem ve vnějším líci zdi, přejímající profilaci ostění, jsou u nás velmi vzácná. V prvé řadě je třeba zmínit příklad jižního okna tribuny ve Vroutku (zde bylo okno nedávnou opravou drasticky deformováno). Zdá se však, že zde by mohla být souvislost spíše povšechně obecná, neboť okno ve Vroutku má parapet asi 2 m vysoko nad podlahou tribuny, takže z funkčního hlediska se nejednalo o analogii. Přesto nelze přehlédnout určité paralely v detailních formách některých prvků ve Vroutku s profilací jižních oken a říms na věži v Milevsku. V této souvislosti bylo již zmíněno možné převzetí milevských forem z kaple falce v Chebu. Tuto možnost v zásadě není možné vyloučit, ale jak se ještě zmíníme, vztah těchto plastických prvků k okolnímu zdivu na věži v Milevsku zatím vyvolává některé nové otázky.

Konečné posouzení oken přízemí a patra západní přístavby musíme ponechat na průzkum v místech zazdívek, překrytých vnitřními omítkami. Zatím je nutné konstatovat, že forma oken, stejně jako skutečnost, že velké sdružené okno je užito i v přízemí, jakož i fakt, že okna byla nízko nad podlahou, nikoliv tedy blíže stropu či koruně zdiva, jak je u sakrálních prostor v našich končinách běžné, že tedy toto vše svědčí pro hypotézu, že západní přístavba alespoň zpočátku nebyla plánována pro sakrální funkci.

Uvedením těchto pozorování v souvislosti s okny západní přístavby se však značně znejasňují hypotézy původního (nebo původně plánovaného) využití západní přístavby. Musíme jen doufat, že další průzkumy v průběhu budoucích oprav nám přispějí jednoznačnými podklady.

Pro úplnost v této souvislosti ještě připomeňme, že v některých případech byly archeologicky zjištěny v poměrně těsné blízkosti některých tribunových kostelů stavby čtvercového půdorysu, pracovně spojované se sídlem vlastníka. Má se za to, že z patra těchto "věžových" staveb bylo možné po můstku přejít přímo na tribunu v lodi kostela (Dolní Chabry hypoteticky, Radomyšl, Bedřichův Světec). Přesto dosud zkoumané příklady vedly badatele spíše k představě nízkých staveb s dřevěnou nástavbou, někdy ovšem i zděných. Každopádně tyto stavby nebylo možné spojovat s představou nějaké "zemanské" tvrze s hospodářským zázemím. Často jsou dislokovány z tohoto hlediska nevýhodně, na hraně návrší, jež zaujímají příslušné kostely. Snad tedy mohly být výhodné spíše ze strategického hlediska nebo pro potřebu zaujmutí dominantní polohy reprezentačního objektu.

Z pozice patrového kostela v Záboří také plyne, že k vysoko položenému portálku patra (které se nachází podstatně výš než úroveň běžné tribuny) se mohlo stoupat buďto po schodišti, nebo po můstku z nějaké nezachované sousední budovy. Taková budova by ovšem rovněž musela stát na hraně návrší, s minimální možností nějakého dispozičního rozvinutí (je pravděpodobné, že objekt mohl stát v místě nynější zvonice).

Jen v několika případech byly dosud zjištěny rozlehlejší stavby v sousedství románských kostelů. Před průčelím kostela (vybaveného později upravovaným westwerkem) na Chvojenu byl archeologicky doložen obdélný palác, u něhož se podle malé síly základů předpokládá dřevěné patro, z něhož by měl být přístup po můstku do patra westwerku.

Obdélná palácová stavba byla situována pod rotundou v Týnci nad Sázavou. Vzhledem k mohutnosti objektu a jeho kvádrovému zdivu se v literatuře často předpokládá souvislost s potřebami knížecí správy. V Týnci se navíc nedávno prokázalo, že mohutná věž rotundy obsahovala v horní části patro se sdruženými okny, jež zřejmě sloužila k osvětlení obytné prostory, nesouvisela tak s umístěním zvonů.

Lze tedy zřejmě říci, že komunikační schéma západní přístavby lodi se odlišovalo od dosud známých venkovských kostelů v českých podmínkách. Kromě možné pomoci v podobě dohledání analogií by k přesnému vysvětlení mohly přispět zejména prohloubené výzkumy stavby (sondáže stavebně-historického průzkumu, restaurátorský průzkum, archeologický výzkum) a archeologický výzkum v okolí, který by objasnil souvislosti s okolní zástavbou.

(Zatím jsem se nezabýval dalším srovnáváním s přístavbami/tribunami některých možná příbuzných formálních a funkčních řešení. Mohlo by jít např. o kostely v Řeznovicích, Řeporyjích, sv. Jana na Zábradlí v Praze. Dále o výbavu věžních interiérů např. v Čelákovicích, ve Svojšíně, ve Vroutku, z westwerků např. o pozdější Kounice. V samotném Milevsku by pak mohla být analogií patrová přístavba před západní stěnou opatské kaple.)

Bylo již nastíněno, jaké argumenty svědčí proti tomu, že by se od počátku výstavby západní přístavby počítalo s vložením nynější široké věže do její západní části. Přestože nepůvodnost konceptu s věží je velmi pravděpodobná, je třeba při posuzování velké opatrnosti, a rovněž je nutné s konečným vyhodnocením počkat na výsledky dalších výzkumů.

Např. absence stop po západním štítu případné sedlové střechy by mohla naznačovat, že skutečně nad západní stěnou mohla stavba vzhůru pokračovat. Rovněž tak ovšem mohla být střecha zamýšlena jako zakončená valbou, kdyby interiér byl centrální (a případně by vrcholil střední věžicí či lucernou).

Konzoly a konstrukce pasů v 1. patře věže prakticky nepochybně přesvědčují, že byly zděny současně s obvodovým zdivem západní přístavby, že tedy nebyly vloženy do zdiva dodatečně, jak by tomu mohlo být, pokud by o výstavbě věže bylo rozhodnuto až po dokončení obvodového zdiva patra. Přesto však došlo při zahájení výstavby obvodového zdiva dvouvěží/věže k určitým drobným problémům při vyměřování na koruně obvodového zdiva západní přístavby, jak o tom svědčí mírná směrová odchylka mezi zdivem západní přístavby a dvouvěží/věže zejména na severní straně. Zdroj kamene však zůstával stejný a zřejmě ani při opracování kamene a ani ve způsobu zdění nedošlo k žádným změnám. Např. není patrný žádný rozdíl v úpravě lícních ploch kvádrů nebo v provedení podřezávaných spár (na rozdíl od názorů vyslovených v literatuře zachovaných ve velkém rozsahu!). Navíc není vyloučeno, že kámen byl připravován v huti v předstihu. To se s velkou pravděpodobností týká i architektonických článků v obou horních patrech věže.

V. Mencl zřejmě správně vyhodnotil konstrukce 2. a 3. patra věže a stanovil, že věž byla rozestavěna jako dvouvěží. Svědčí o tom několik skutečností. Zejména jde o to, že vnitřek westwerku je rozdělen příčkami na tři oddíly, z nichž střední je užší, kdežto krajní jsou čtvercové, přičemž v příčkách nejsou žádné průchody! Střední prostor navíc postrádá východní stěnu a je v plné šíří otevřen východním směrem v celé výšce 2. a 3. patra. To znamená, že "mezivěžní" prostor měl být otevřen na východ, nejspíše tedy do podkroví západní přístavby. K zazdění otvoru na východní straně mezivěží došlo v několika etapách, přičemž tenká příčka v rozsahu 2. patra pochází až gotické přestavby kostela. Na západě však byl uzavřen plnou zdí, nejspíše dosahující do úrovně nynějšího parapetu sdružených oken 3. patra. Je pravděpodobné, že mezivěžní prostor měl být podle původního záměru zastřešen krátkou sedlovou střechou s hřebenem severojižního směru, případně pultovou střechou, která mohla být sklopena západním směrem. Podobný západní blok se někdy předpokládá i nad mezivěžím klášterní baziliky, ale patrně to zatím nebylo nijak doloženo. Uplatnil se však u premonstrátské baziliky v Teplé (interiér horní části tamního westwerku mi není znám a nejsou přístupné žádné informace o funkci těchto partií stavby). Příčný blok se zvedá nad západní tribunou v Kondraci, kde nad krajními prostorami v nárožích lodi stojí válcové věže. Ty jsou ovšem mnohem subtilnější, než nedokončené věže u sv. Jiljí v Milevsku. O východní stěnu westwerku v Kondraci se zřejmě rovněž opírala sedlová střecha lodi, která byla původně nižší. (Obdobná dvouvěží nad hmotou westwerku se vyskytují v některých oblastech severního Německa u vesnických i městských kostelů /Gelnhausen/).

Šachtovitá prostora mezivěží nemá na stěnách žádné ústupky, ani otvory, které by mohly tvořit oporu stropních konstrukcí.

Souvislost předpokládaného dvouvěžového konceptu u sv. Jiljí v Milevsku s kostelem v Kondraci se jeví jako velmi nápadná. Je sice možné, že unikátní řešení v Kondraci je zdrobnělinou zaniklého klášterního kostela v Louňovicích, ale o tom se do případného archeologického výzkumu v Louňovicích nemůžeme ani dohadovat (i když by to bylo logické). Část literatury uvažuje pro Kondrac i o zahraničních vzorech, např. u westwerku kostela premonstrátek v Magdeburgu. Je však možné, že částečně kondrackou tribunu s westwerkem ovlivnil i dvouvěžový koncept westwerku u sv. Jiljí v Milevsku. To by se však zřejmě mohlo stát jedině v době, kdy v Milevsku bylo rozestavěno dvouvěží. Pokud by se dalšími rozbory podařilo souvislost (též časovou, pokud by bylo možné využít např. dendrochronologii) mezi Milevskem a Kondrací doložit, zřejmě by to mohlo sloužit jako další argument pro těsný chronologický vztah obou staveb.

Úkolem pro další výzkumy bude ještě stanovení vztahu konceptu dvouvěží k dispozici původního prakticky čtvercového půdorysu západní přístavby. Proti možnosti, že by mohutné dvouvěží bylo původním záměrem, svědčí poloha obou volných podpor věží i relativně velmi stísněná prostora mezi nimi. Lze předpokládat, že poloha sloupů byla stanovena dříve, než vznikl záměr na výstavbu dvouvěží/věže. Jak již bylo zmíněno, je vysoce nepravděpodobné, že by podle původního záměru – hypoteticky předpokládané – šířkové věže byla její patra rozdělena nerovnoměrně rozmístěnými příčkami, navíc bez průchodů, přičemž by východní stěna středního pole westwerku zcela chyběla.

Na horní části věže nacházíme některé doklady změn, k nimž docházelo v průběhu výstavby. Uveďme ty nejnápadnější. Některá sdružená okna ve 3. patře mají na vnější straně neorganicky vyplněné líce "parapetního" zdiva. Zdá se to s velkou dávkou věrohodnosti nasvědčovat tomu, že parapet oken byl původně zděn v menší výšce (nelze ovšem teoreticky vyloučit např. možnost, že parapet byl na vnějšku rekonstruován po destrukci vlivem povětrnosti, ale to se nejeví jako příliš pravděpodobné). Zřejmě by to odpovídalo i poloze ústupku na vnitřním líci zdiva krajních místností pod podlahou 3. patra pod úrovní parapetu.

Parapety oken 3. patra nejsou v jednotné výšce, což zřejmě nasvědčuje tomu, že nebyl celý půdorys westwerku zděn jednotně. Ani polohy záklenků nejsou ve zcela shodné výšce. Poněkud zarážející je, že nejsou všechny záklenky sdružných okének provedeny stejným způsobem. Některé záklenky jsou pouze vytesány v bloku kamene, jiné jsou vyklenuty z prefabrikovaných segmentů.

Závažné nejasnosti zatím souvisejí s úvahou o výšce, které stavba westwerku dosáhla v momentě, kdy bylo rozhodnuto o výstavbě jednotné šířkově obdélné horní části věže.

Bylo by možné uvažovat o tom, že k tomu mohlo dojít na úrovni parapetu oken 3. patra, jelikož do západní stěny mezivěží bylo rovněž vloženo sdružené okno. Jenže toto okno by podle některých příznaků mohlo být mezi přilehlá nároží samostatných věží z původního konceptu vloženo dodatečně, jak by tomu mohly nasvědčovat některé anomálie ve vztahu překladu k nárožím "věží". Nad překladem ovšem probíhá nápadně souvislá řada drobnějších kvádrů v celé šířce vnějšího líce západní stěny široké věže. Bylo by tedy možné uvažovat o tom, že v této úrovni mohla být založena výstavba věže jednotně v celé šíři.

S tím by mohla souviset i existence nízkých obdélných oken, jež směřují z prostor 3. patra obou "věží" do mezivěží, vysvětlitelná nejspíše tak, že v této úrovni byly ještě stavěny dvě samostatné věže, takže by tato okna směřovala nad střechu mezivěží. V interiéru jednotně budovaného 3. patra by takové uspořádání bylo zcela nelogické, pokud to posuzujeme na základě dosavadních vědomostí (v zásadě by bylo méně logické, než kdyby i zde byla plná zeď jako o patro níže).

Je tu však ještě jeden problém, který souvisí s otázkou, proč by šachtovitý prostor mezivěží nebyl oddělen od podkroví západní přístavby plnou zdí s tím, že by teprve následně byla nároží věží vyvedena nad střechu. Situace, kdy byly věže založeny už od úrovně stropu západní přístavby vyvolává určité nejasnosti. Je však značně pravděpodobné, že v době výstavby věží byla již zbylá část stavby zastřešena, což mohlo být příčinou vynechání východní stěny mezivěží. Nad hřebenem střechy však bylo třeba nějak situaci řešit. Na východní straně mezivěží v úrovni 3. patra byla přilehlá východní nároží věží spojena mohutnými žulovými překlady. Vzniká otázka, zda takové umístění překladu bylo vyvoláno potřebou vytvořit mezi věžemi svislou plochu, ke které by přiléhala horní část střechy západní přístavby, nebo jestli byla nároží věží překladem spojena proto, aby mezi ně mohlo být vloženo střední sdružené okno ve východní straně 4. patra věže.

Tyto a některé další související otázky snad bude možné časem řešit, zejména pokud by bylo pro průzkum zpřístupněno zdivo východní strany věží, které je ze strany gotické lodi zakryto pouze vrstvou omítky.

Situace ve 4. patře obsahuje určité stopy, které patrně vysvětlit jen tak, že až do této výšky dosahuje zdivo původně samostatné jižní věže. Jde zejména o to, že mezi prostorem jižní "věže" a zbylou částí patra na západní i na východní straně vystupují hranolovité pilíře (vlastně tvořící příčku s širokým otvorem), jejichž vzájemný odstup se prakticky přesně shoduje se šířkou sdružených oken ve vnějších stěnách věže, což by mohlo svědčit pro hypotézu, že tu rovněž původně mělo být situováno sdružené okno. Koruna zdiva pilířů ovšem přesahuje výše, než aby na ně mohly být osazeny záklenky tvarově odpovídajících sdružených oken. Pilíře však mohly být vyzděny do větší výšky proto, že po změně plánu na ně již záklenky nebylo třeba položit; jinak zde pilíře nemají žádnou funkci. Zejména na východní straně je vnitřní líc obvodového zdiva nad polopilířem mírně zalomený, což zřejmě souvisí s tím, že východní stěna zde nebyla zděna jednotně, protože vyzdívka nad východním oknem mezivěží byla založena až dodatečně spolu se zdivem severně od polopilíře. Z tohoto pozorování tedy plyne, že v době rozhodnutí o výstavbě horní části věže nad jednotným obdélným půdorysem s největší pravděpodobností stála část obvodového zdiva samostatného 4. patra jižní věže.

Lze předpokládat, že severní věž v této fázi dosáhla jen výšky 3. patra; pokud by bylo stavěno výše, muselo by zde být zdivo "příčky" rozebráno.

Z uvedeného tedy plyne s vysokou mírou pravděpodobnosti názor, že ke sloučení rozestavěné dvojice věží došlo až v době, kdy byla postavena 3. patra obou věží nejspíše včetně osazení sdružených oken. Téměř dokončeno bylo i 4. patro jižní věže.

V úrovni 3. patra věží bylo mezi přilehlá nároží věží osazeno sdružené okno, o jehož dodatečnosti zřejmě svědčí to, že konce překladu záklenků zasahují jen minimálně do nároží. (Zvláštní skutečností ovšem je, že šířka sdružených oken "věží" je téměř shodná se šířkou "mezivěží", do jehož západní stěny pak bylo osazeno stejně široké okno. Tento jev lze vysvětlit jako náhodu, avšak je třeba být na tuto skutečnost opatrný při dalších výzkumech, neboť by mohla vést k přehodnocení některých zde předkládaných hypotéz!)

Na to byla nad záklenky oken 3. patra provedena vyrovnávací vrstva drobnějších kvádrů, zřejmě navazující na vrstvu v západním líci jižní věže. Poloha a výška této vrstvy zřejmě odpovídá místům osazení profilovaných římsových dílů na severní a jižní straně věže, mezi okny 3. a 4. patra. Je tedy otázkou, zda se v tomto místě nepočítalo s provedením profilované římsy po celém obvodu věže (případně mohla být také později římsa odstraněna, i když to není příliš pravděpodobné). Není však jasné, z jakého důvodu by byl tento záměr redukován jen na osazení dochovaných izolovaných dílů.

Lze doufat, že některé dosavadní nejasnosti k vývoji konceptu dvouvěží/westwerku mohou být vysvětleny při případném průzkumu východní stěny z prostoru gotické lodi, pokud by při opravách došlo k nějakým zásahům do omítek.

Koruna zdiva westwerku byla zčásti upravována (v 18. století, ale možná i dříve) při vkládání robustních opěr zvonové stolice, přičemž však zřejmě byla měněna hlavně vnitřní hrana koruny. Proto se na jižní straně koruny zachovala výtvarně náročně koncipovaná a technicky výtečně zpracovaná profilovaná korunní římsa se zubořezem.

Bohaté výtvarné rozvinutí jižního průčelí 3. a 4. patra westwerku a tvarování patek a hlavic sloupků sdružených oken se nápadně odlišuje od nepochybně záměrně vystupňované strohosti ostatních zachovaných částí románského kostela.

Bohatství profilací oken a říms na jižní straně věže, vyspělé formy atických patek, krychlové hlavice s palmetami a různě lemovanými vpadlými poli, jakož i místy profilované římsy sedel vedly v literatuře – jeden ze sloupků má dokonce osmiboký dřík i patku, v níž jsou do výžlabku vloženy "diamantové" motivy hvězdic – tedy toto bohatství vedlo k hledání vzorů především na stavbě kaple císařské falce v Chebu. Lze však připomenout, že podobné náročně komponované římsy se zubořezem jsou příznačné i pro další stavby zejména ze západních a severozápadních Čech, jejichž původ bývá odvozován spíše od stavby městského kostela sv. Mikuláše v Chebu (spojovaného především s vlivy z Bambergu). Podotkněme, že pro tyto stavby dosud nebylo stanoveno exaktní datování např. dendrochronologickou metodou, avšak literatura se postupně sjednotila na pozdějším zařazení především do první čtvrtiny 13. století. Velmi příbuzné formy baziliky benediktinů v Kladrubech bývají kladeny do druhé poloviny 12. století, ale častěji se spojují se svěcením roku 1233.

Prozatím tedy setrváváme pouze v rovině hypotéz. Je pravdou, že se některé obdobné formy objevují v chebské kapli již v 80. letech 12. století. Honosně a malebně působící formální aparát se rozvinul zejména na stavbě věží kostela sv. Mikuláše v Chebu, dále na bazilice v Kladrubech a prakticky současně i na venkovských kostelech tzv. vinecké skupiny (Vinec, Vroutek, Potvorov...). Je pravděpodobné, že v Milevsku při volbě těchto forem sehrál hlavní roli vliv z okruhu Bambergu.

Proč se tak honosné formy v Milevsku objevily, proč jsou rozvinuty především na jižní straně westwerku? Takové a podobné otázky zatím rovněž nejsou s konečnou platností řešitelné.

Prohlídka okenních sloupků zjevně svědčí o určitých odchylkách v provedení i materiálu. Většina sloupků je vytesána z jednoho kusu kamene i s hlavicí a patkou. Některé jsou však ze tří samostatně vypracovaných dílů (patka – dřík – hlavice). Část sloupků je vypracována z kompaktní tmavě šedé žuly jen s malými bílými zrny. Část sloupků spolu s profilovanými ostěními jižních oken je z měkčí červenohnědé žuly. Nápadnou zvláštností je výskyt dvou sloupků na západní straně z bílého materiálu (i když na povrchu zčernalého vlivem prašných depozit, a proto někdy nesprávně rovněž považovaných za žulové) s krystalickou strukturou – zřejmě jde o mramor. (Mramor se v Milevsku uplatnil ještě na jedné gotické oltářní menze s profilovanou římsou, deponované v lapidáriu, a patrně i na některých náhrobcích. Dle sdělení geologa se ve vyřelinovém masivu v okolí Milevska objevují drobná ložiska mramoru.) Je otázkou, zda tyto odlišnosti mohou souviset s rozdílným školením kameníků.

Nelze přehlédnout jednak rozdíly ve skladbě záklenků sdružených oken (zčásti skládaných zpravidla ze tří segmentů, zčásti vytesaných z jednoho kusu kamene), jednak nápadně neorganický vztah konstrukce oken k vnitřnímu líci zdiva westwerku. Pečlivě zpracované díly záklenků a sedla jsou totiž prakticky ve všech případech na zadní straně zcela hrubě nepravidelně odtesány (spíše omláceny). K tomu zřejmě došlo až při osazování, neboť tak byly získány prohlubně pro vložení překladů na vnitřní hraně oken. Ukazuje se totiž, že sedla i záklenky byly vytesány pro tenčí zeď. V podobných případech obvykle sedla roznášejí plochu drobné hlavice na celou hloubku záklenků, zpravidla prizmaticky procházejících celou tloušťkou zdiva. Protože však bylo zdivo provedeno silnější, než se předpokládalo při tesání prvků, musela být za oknem vytvořena mělká špaleta, jejíž hloubku by však neumožnila provést překlad v přiměřené mohutnosti. Proto byly zadní strany záklenků i části sedel hrubě odsekány. K tomu zřejmě došlo až po sesazení oken, v závislosti na mohutnosti konkrétního překladu. Stejný způsob osazení a úprav oken byl použit jak v jižní "věži", tak i ve zbylých částech westwerku, což zřejmě lze použít jako jeden z dokladů, že při změně koncepce z dvouvěží na westwerk nedošlo k výměně stavební huti.

Z uvedeného však zřetelně plyne, že prvky byly vytesány pro tenčí zeď, než do které byly osazeny. Nemáme tedy jistotu, zda v huti vznikly pro kostel sv. Jiljí, nebo zda v průběhu stavby došlo k rozhodnutí o provedení zdiva ve větší tloušťce, ovšem po té, co byly prvky oken v huti již deponované. S otázkou prefabrikace souvisí i počet oken. Oken je totiž o jedno více, než by bylo potřebné pro hypoteticky původně plánované dvouvěží v nynější výšce. Také zde tedy stojíme před otázkou, kterou zatím můžeme zodpovídat jen hypoteticky, neboť alespoň v jižní věži rozestavěného dvouvěží musela být okna osazována již před rozhodnutím o přechodu na koncepci westwerku, přitom již v této fázi mělo zdivo větší tloušťku.

Zatím tedy zbývá prostor pro další kombinace hypotéz. Je možné, že alespoň část prvků byla původně určena pro zcela jinou stavbu nebo koncepci výstavby kostela sv. Jiljí. S výraznější změnou plánu mohlo souviset i to, jak byly použity bohatě členěné díly jižního průčelí věže. Jejich konstrukční vazba na okolní zdivo se jeví zcela organická, což je zřejmě v dosti ostrém protikladu s tím, co bylo právě řečeno.

Odpovědi můžeme očekávat jen od případných zjištění na východní straně věže (pod omítkami v interiéru vysoké gotické lodi) a od detailního zkoumání prvků ve věži za pomoci přesného proměření.

Rozdílnost materiálu oproti klášteru není nijak nápadná. Na kostele sv. Jiljí jsou velmi pečlivě opracované běžné zdicí kvádry. Ty jsou na klášterním kostele spíše jen otloukané; někdy však mají nápadně rovné některé plochy či hrany – to pak ale většinou souvisí s využitím odlučnosti horniny. Avšak podobné je pečlivé opracování ostění, byť jsou jen zcela prostá. Kruhové okénko schodiště u sv. Jiljí nemá (podle dosavadních znalostí) v klášteru obdobu. V horních patrech věže jsou však zejména v interiéru kvádry, jejichž hrubší opracování připomíná klášterní kostel – sotva z toho však lze vyvodit nějaké konečné rozhodnutí ke vzájemné souvislosti výstavby.

Spíše než na samotné klášterní bazilice se s pečlivě opracovaným lícem kvádrů setkáváme na některých částech konventu. Zejména to platí pro apsidu sakristie a části zdiva přízemí jižního křídla. Podle nového pozorování byly zřejmě podobně pečlivě opracovány kvádry apsid baziliky, i když není jasné, ze které fáze složitého vývoje baziliky mohou nově zjištěné kvádry pocházet (obecně lze říci, že v Milevsku bylo již od středověku zjištěno několik zajímavých případů přestaveb a druhotného užití staviva, takže je třeba úvahu o vztahu materiálu k některé části stavby vždy velmi dobře prověřit).

Z toho, co bylo takto s rezervou naznačeno, plyne jako nejpravděpodobnější možnost to, že pečlivě opracované kvádry z lodi, západní přístavby a z věže kostela sv. Jiljí nacházejí obdoby na některých částech konventu, stejně jako méně pečlivé opracování kvádrů uvnitř horní části věže, aniž by nám dosavadní znalosti dovolily zejména nějak přispět k otázce datování výstavby kostela sv. Jiljí či částí kláštera. Obecně ovšem není třeba pochybovat o původu materiálu ve stejných lomech a o opracování ve stejné huti.

Dřevěné prvky ve zdivu věže

K datování výstavby dvouvěží/westwerku by mohly napomoci dřevěné konstrukční prvky ojediněle zachované ve zdivu. Pohled do některých kapes po nosných trámech stropů (nad 2. patrem jižní věže v její severní stěně) ukazuje na existenci dřevěného výztužného věnce v obvodovém zdivu, přičemž stropní trámy byly s tímto věncem svázány. V dostupném místě jsou však patrné jen relikty dřevní hmoty. Nelze však vyloučit, že v některých dosud nepřístupných místech (např. v nepřístupných částech interiéru severní věže) bude možné získat zachované trámy pro odběr dendrochronologicky datovatelných vzorků. V jižní věži sice byly stropní trámy měněny, ale souvislost s okolním kvádrovým zdivem naznačuje, že některé zachované stropní trámy by mohly být původní.

Tuto z obecnějšího srovnání spíše vzácnou možnost lze zvažovat proto, že v nízkých širokých oknech ve 3. patře, otevřených v příčných zdech z věží do mezivěží, jsou skuliny mezi překlady, vyplněné drobným kamenivem, zespodu překryty tenkým zběžně provedeným dlouhým odštěpkem dřeva, zřetelně použitým jen ve snaze při stavbě zabránit propadání kamenů nepravidelnou skulinou mezi hrubě opracovanými zadními stranami překladů. (Překlady jsou vždy dva, přiložené k lícům zdiva, přičemž mezi nimi vybývá nepravidelná skulina.) Tato dřeva jsou však velmi štíhlá, takže nepochybně nejsou použitelná pro pokus o dendrochronologickou dataci. (Je však třeba je chránit jako ojediněle zachovaný vzácný doklad stavebního postupu).

stať || ilustrace: exteriéry | románská část | gotická loď | presbyterium | sakristie | krovy

Ke vztahu gotického kostela sv. Jiljí a kostela sv. Víta v Českém Krumlově

O bezprostřední souvislosti obou staveb není v zásadě pochyb hlavně díky vzácně zachované smlouvě o dostavbě krumlovského kostela z roku 1407. Z toho, jak se smluvní strany vyjadřují o milevském kostele sv. Jiljí, je zřejmé, že alespoň část z nich znala milevskou stavbu podrobně, krumlovský farář Hostislav ji snad alespoň prohlédl tak, aby si o její hodnotě mohl udělat vlastní obrázek. Je ovšem také možné, že si opatřil reference od nějaké jiné věci znalé osoby.

Z toho, jak se o milevském vzoru ve smlouvě jedná, vyvozuje většina badatelů, že kostel v Milevsku musel již být známý a všeobecně uznávaný vzor. Nejspíše proto se většinou předpokládá vznik klenby presbyteria v Milevsku v 90. letech 14. století. Navíc to dobře odpovídá představě, že vzorec klenby je vyvozován z výtvarného rejstříku Parléřovské huti. Většinou se má za to, že schéma klenby milevského presbyteria opakuje klenební vzorec z průjezdu Staroměstské mostecké věže v Praze. Hypoteticky se někdy mluví o možném převzetí nedochované klenby kostela Všech svatých na Pražském hradě.

Naopak vzorové působení klenby milevského presbyteria je předpokládáno především pro jižní Čechy, ale byla uvedena i možnost, že vzorec z Milevska byl opakován v presbyteriu kaple Vlašského dvora. Přesto nelze jednoznačně prokázat nějaké úzké vymezení doby vzniku kostela sv. Jiljí.

Ze smlouvy pro kostel v Českém Krumlově bývá vyvozováno, že se při jejím uzavírání mohl změnit původní plán, který by snad nemusel při stavbě obvodového zdiva presbyteria ještě odpovídat provedené klenbě. Pokud můžeme věřit prezentovaným zaměřením, musíme však počítat s tím, že již v době zakládání presbyteria se počítalo s nakonec použitým klenebním obrazcem. Pokud tedy mohlo být presbyterium v Českém Krumlově založeno v souvislosti s povoleným shromažďováním prostředků na stavbu v roce 1402, muselo již tehdy být jasné, jaký bude použit klenební obrazec. Plyne to z podoby půdorysu, kde jsou rozteče přípor na podélných stěnách prakticky shodné s šířkou boků polygonálního závěru. Tento půdorysný rozvrh lze téměř jistě spojit s hvězdovým obrazcem, skutečně použitým podle smlouvy z roku 1407.

Ze stejného důvodu lze předpokládat, že také v kostele sv. Jiljí v Milevsku se počítalo od počátku se stejnou klenbou. Ze smlouvy tedy v zásadě plyne, že v roce 1407 byla milevská klenba hotova. Ale je jasné, že i půdorys presbyteria v Českém Krumlově již od počátku měl stejný rozvrh, pro tuto klenbu připravený. Běžná křížová klenba nemá u žádné známé srovnatelné stavby tak rychlý sled polí. Jeho rytmus je dán právě od počátku plánovaným klenebním obrazcem, kdy se z půdorysných trojpaprsků poloviční hvězdice v polygonálním závěru odvozují shodné úhly v trojpaprscích a kosočtvercích nepravidelných šesticípých hvězdic podélné části presbyteria.

Zatím není k dispozici zcela precizní zaměření tvarů kleneb v presbyteriích v Milevsku a v Českém Krumlově, ale podrobným pozorováním lze dojít jedině k názoru, že tvar kleneb je nápadně podobný. Týká se to jak tvarů žebrových výběhů, tak i vzájemného natočení jednotlivých klenebních ploch nad patkou. Vzhledem k tomu, jak složité muselo být projektování takové klenby včetně geometrické konstrukce tvarových proniků žeber ve stoupavé části klenby i tvarování všech pomocných konstrukcí (např. ramenátů), a to na samém předpokládaném počátku vývoje těchto kleneb, lze předpokládat, že vazba mezi těmito stavbami byla maximálně těsná.

Zmiňuji se o tom proto, že nejčastěji zmiňovaná vzorová klenba v průjezdu Staroměstské mostecké věže v Praze se podobá jen příbuzným vedením linií žeber. Samozřejmě je možné, že byla použita jako vzor, avšak toto odvození by bylo jen zcela volné. Našemu srovnávání navíc stojí v cestě určité potíže při vykreslování klenebních obrazců. Jen pro ilustraci uvedu několik příkladů. Vzhledem k tomu, že půdorys kosočtverečných polí nad výběhy v Milevsku (i v Českém Krumlově) je shodný s tvarem polí v polygonálním závěru, svírají žebra v ostroúhlých koutech kosočtverce úhel 45°. Z toho plyne, že pole v ose klenby jsou čtvercová (ale např. na půdorysu v knize V. Mencla z roku 1948 je nakreslena hvězdice v polygonu nesprávně jako deformovaná a pole v ose dostávají podobu podélně protáhlých kosočtverců). Naproti tomu klenba v průjezdu Staroměstské mostecké věže má zřejmě mírně odlišné proporce polí, což by ale bylo možné prověřit jen na místě nebo podle exaktního zaměření (reálně proveditelného prakticky jen na základě 3D scanování). Na publikovaných půdorysech je střední pole kresleno jako čtvercové, ve skutečnosti má však tvar příčně protáhlého kosočtverce. Klenba průjezdu je navíc valená, neboť kápě mezi výběhy žeber nejsou samostatně zaklenuté a nemají vrcholnici kolmou ke zdivu. Osová vrcholnice je zřejmě prakticky vodorovná. Toho se mj. dosáhlo originálním tvarováním klenebních výběhů, což je právem předmětem obdivu odborné literatury. "Dělicí" žebra, vybíhající kolmo ke stěně, mají patku vysunutou nápadně výše než šikmé výběhy, které jsou navíc vysunuty za hranice svého pole, tedy do pole sousedního. Výběh klenby tím získal neobyčejně invenční tvar. Zřejmě jde o výrazně artistní prvek (ovšem svědčící o brilantním zvládání cesty mezi projektem a prostorovým modelováním kamenických prvků klenby), který do jisté míry sloužil jako průkaz schopností projektanta i stavební huti (která proto mohla po projektantovi takové výkony sama požadovat). V tomto smyslu jde o podobné zdůraznění geometrické "operace", ovšem provedené spíše řekněme sochařským způsobem, jako např. ve Sloupové síni Pražského hradu nebo na Krakovci. Tyto nepravidelnosti jsou ovšem velmi důležité jako doklad konstrukční bravury gotických projektantů doby lucemburské, protože stavební plány, svědčící o detailním rozkreslování formy výběhů žeber a jiných prvků známe v zásadě až z pozdější doby (ve velkém počtu jsou zachovány pozdně gotické projekty i jejich pozdější napodobeniny prováděné zejména jako výuční práce stavitelů a kameníků v 16. a 17. století).

Naproti tomu výběhy kleneb v Milevsku i v Českém Krumlově jsou zcela pravidelné. Všechna tři vybíhající žebra jsou shodně zakřivená a mají patky ve stejné výši. Proto také klenební plochy mezi "dělicími" žebry stoupají a tvoří jednotlivá vzdutá hvězdová pole. Valenou plochu, spojující ústřední svorníky, tvoří vlastně jen vrcholová čtvercová pole. Nebýt tohoto způsobu, nemohla by být návaznost na hvězdici v závěrovém polygonu tak dokonale organická. (Proto má v zásadě stejnou formu výběhů i celé klenby drobný závěr kaple Vlašského dvora v Kutné Hoře.)

Všechna tři vybíhající žebra (resp. v polygonu dvě) spočívají na horní ploše konzoly v pravidelných odklonech a jsou zcela shodně vysunuta před geometrický průnik všech tří profilů. Také v tom se projevuje dokonalá harmonie celého geometrického principu této klenby, jehož nalezení muselo být pozitivně hodnoceno samotnými staviteli. Výsledný útvar s jeho formální vybroušeností a tvarovou bohatostí nepochybně příznivě přijímali i stavebníci a potom i návštěvníci staveb.

Klenby presbyterií v Milevsku a v Českém Krumlově tedy nejsou přímo odvozeny z klenby průjezdu Staroměstské mostecké věže. Nelze však vyloučit, že by mohlo jít o nějaké volné převzetí tohoto motivu a jeho určité konstrukční zjednodušení. Na druhé straně je však prakticky jisté, že celá kompozice vyplynula z geometrických operací nad centrálním hvězdicovým útvarem v polygonu, více méně "mechanicky" (i když vysoce tvůrčím způsobem) rozvinutým do podélné části presbyteria. Vznikl tak zcela pravidelný, organický a staticky vyvážený útvar. Jeho výhodou pro stavitele byla možnost uplatnit výrazně jednoduché opakovatelné konstrukce, přičemž dosažený výsledek překvapoval artistní formou.

Obě klenby mají příbuzné i umístění velkého dutého svorníku ve vrcholu západního pole klenby. V dalších polích v Krumlově sice svorníky nejsou, avšak výrazně vystupující čučky na svornících v Milevsku sotva jsou gotického původu – nejspíše souvisejí s renesančními úpravami stavby. Zatím se zdá, že pod nimi jsou nevelké terčové svorníky, ale to bude nejspíše možné s konečnou platností posoudit až po případném průzkumu z lešení.

Závěrový hvězdicový útvar klenby je nepochybně jednou z variant, které přijdou staviteli na mysl již při zběžném načrtávání možných geometrických obrazců v půdorysu. Přesto je celá koncepce klenby v Milevsku natolik brilantně zvládnutá, že vylučuje nějaké "novátorské" experimentování. Je vysoce nepravděpodobné, že projektující architekt realizoval tuto klenbu jako první svou práci tohoto druhu. Celkové řešení zjevně je méně komplikované, než pražské realizace Parléřovců. Zatím však zřejmě nebude možné označit nějakou stavbu jako přímého předchůdce milevského presbyteria. Nejspíše platí to, co naznačil Václav Mencl pro kostel v Českém Krumlově, že totiž stavba kombinuje několik zdrojů a velkorysým způsobem je přetavuje do nové syntézy.

Přestože se v případě stavitelů z krumlovské smlouvy z roku 1407 uvádějí jejich zjevně česká jména, nemusí to znamenat, že se s jistotou jedná o "domácí" stavitele. Obě stavby spíše nasvědčují jejich širšímu rozhledu, zasahujícímu nejen Prahu, ale i bavorské Podunají. Detailnímu studiu tamních staveb ještě zůstáváme dlužní, neboť takové podrobné dokumentace architektonických článků, jaké bychom pro srovnávání potřebovali, nejsou obsaženy ani v dostupné odborné literatuře. Přesto srovnání s celkovým uspořádáním a klenebními řešeními nasvědčuje souvislostem se stavbami v Landshutu nebo Straubingu. Těchto podobností si již samozřejmě všimla literatura, takže nakonec Jakub Vítovský mohl po doplnění slohového rozboru o archivní zprávy spojit osobu mistra Jana z krumlovské smlouvy s Hansem Krummenauerem, který patřil k výrazným postavám bavorské gotické architektury počátku 15. století a byl příslušníkem rodiny, jejíž členové působili v širším Podunají ještě po polovině 15. století. Z toho, co jsme naznačili výše, plyne velmi pravděpodobná možnost, že tvarosloví v Milevsku a v Krumlově nemuselo být vytvořeno zjednodušením pražských forem, ale mohlo navazovat na prakticky současně zakládané velké cihlové chrámy v Bavorsku. Avšak vzhledem k tomu, jak málo přehledný se zatím jeví velmi dynamických slohový vývoj té doby, lze bez dalších přímých důkazů vzájemné vztahy a relativní chronologii těchto vynikajících staveb detailněji posuzovat.

Zde je snad vhodné zmínit v jistém smyslu příbuzné, i když zřejmě o něco pozdější stavby anonymních mistrů z alpské oblasti (Slazbursko, horní Poinní), zřejmě vycházející ze slohu landshutských mistrů. Často se jedná o dvoulodí, v jejichž polygonálně zakončeném presbyteriu je využita "milevská" klenba, přičemž pod presbyteriem je v několika případech "krypta", či spíše kostnice, stejné dispozice, zaklenutá na střední podporu, ovšem se stejným půdorysem klenebního obrazce; závěrová část krypty tak má zpravidla stejné uspořádání klenby jako centrální krypta pod závěrem kostela sv. Štěpána v Kouřimi (kolem 1260). Nepochybně tu nelze počítat prakticky se žádnou možností souvislosti, ale jde o zajímavý doklad toho, že totožné půdorysné "hry" s trojpaprskovými klenbami bylo možné provádět jak nad jednolodním, tak nad dvoulodním půdorysem (nakonec nejlepším dokladem toho jsou Parléřovy klenby s volnými žebry např. v jižní předsíni kostela sv. Víta na Pražském hradě nebo v tamní sakristii).

Součástí komplexního slohu milevského presbyteria patrně byly i domácí impulzy, jak o nich mluví Václav Mencl, který je hledá např. v Jindřichově Hradci u minoritů (kanelované soklíky přípor a sokl středního sloupu v kapli sv. Mikuláše). Štíhlé proporce a graciézní tvarosloví obsahuje také odkazy na klášterní kostel v Třeboni. Řada jihočeských kostelů v rožmberské doméně vykazuje podobné profilace triumfálních oblouků. Poměrně nezvyklý je zaoblený profil podokenní římsy v presbyteriu, jemuž se podobá římsa v interiéru kaple sv. Mikuláše v Jindřichově Hradci, jemuž je ovšem příbuzný i profil podokenních říms v presbyteriu klášterního kostela v Milevsku, který je ovšem o více než sto let starší.

Přesto nelze vyloučit ani takovéto historizující znaky na stavbě, neboť takto lze zřejmě chápat zvýraznění hrany sedlových stříšek na zakončení vnějších opěrných pilířů kostela. Takový útvar známe spíše z opěrných pilířů raně gotických staveb (např. z presbyteria městského kostela v Písku snad ze 60. let 13. století).

Architektonické články v presbyteriu v této fázi zkoumání podrobněji nekomentuji.

Zmíním se však o zjevně improvizované skladbě konstrukce i forem sedile. Prvky překladů/záklenků evidentně nevznikly pro osazení v nynější pozici, zatímco stojky ostění sedile jsou konstrukčně svázány s klenebními příporami. Zatím ovšem není jasné, jestli zde již v době stavby byly osazeny prvky vzniklé pro výklenek jiných rozměrů, nebo jestli z nějakých důvodů došlo teprve později k improvizovanému osazení nebo třeba i výměně původních dílů (je možné, že se v době výstavby počítalo s nějakým honosným řešením, jež nakonec nebylo realizováno).

stať || ilustrace: exteriéry | románská část | gotická loď | presbyterium | sakristie | krovy

Dvoulodí kostela

Dvoulodí kostela většina literatury odvozuje z dvoulodí v Třeboni, případně od staršího dvoulodí v Miličíně nebo ze špitálního kostela v Soběslavi.

Ve skutečnosti není snadné tyto souvislosti rozhodnout hlavně proto, že celá skupina jihočeských dvoulodí je velice kompaktní. Obvykle se má za to, že rozhodující vliv na oblibu tohoto stavebního typu v jižních Čechách měla výstavba dvoulodí v Třeboni. Podle publikovaných poznatků však zde byla klenba vložena dodatečně, jak o tom údajně svědčí to, že obvodové zdivo nad klenbou je omítnuté, což by mělo svědčit o tom, že loď byla původně postavena jako plochostropá. Údajně bylo též doloženo, že vnější opěrné pilíře dvoulodí byly k obvodovému zdivu připojeny dodatečně. Původ dvoulodní koncepce v Třeboni byl hledán ve výtvarném prostředí augustiniánů (sakristie a kapitulní síň u sv. Tomáše v Praze na Malé Straně), pod jejichž vlivem vznikla centrální loď se střední podporou a s obkročným klenebním obrazcem před triumfálním obloukem ve Vetlé. Pokud však bylo dvoulodí v Třeboni navrženo až dodatečně, nemusela by jeho rozhodující pozice platit, naopak by také mohlo jít o opakování vzorů ze starších jihočeských staveb. Významnou roli pro jižní Čechy jistě hrála i kaple sv. Mikuláše kláštera minoritů v Jindřichově Hradci; na tuto kapli ze 60. let 14. století zřejmě brzy navázala sakristie a kapitulní síň tamtéž.

U sv. Jiljí v Milevsku jsou opěráky nepochybně současné s obvodovým zdivem. Ve srovnání s Třeboní nemůžeme zatím ověřit, zda případně nebyly také zde před vložením čelních oblouků kleneb horní části zdiva omítnuty. Ovšem vzhledem k tomu, že klenba podle všeho nebyla nikdy dokončena, je pravděpodobné, že k omítnutí až ke koruně zdiva došlo dosti záhy (takže také nejspíše nebude možné stanovit stáří omítek, pokud jejich relikty budou nalezeny).

Vzhledem k nynějším novodobým omítkám zatím nemůžeme stanovit ani to, zda konzoly a čelní oblouky klenby dvoulodí byly osazovány již současně s výstavbou horní části stěn, nebo zda byly tyto prvky zapuštěny do zdiva až dodatečně (definitivní rozhodnutí bude možné jedině po případném průzkumu situace pod omítkami). Některé nepravidelnosti však svědčí pro samostatné rozměření pozice konzol a výběhů kleneb – resp. jde o "pravidelnosti", kterými byly napravovány odchylky od ideálního půdorysu dvoulodí (o tom svědčí třeba nesymetrický poměr konzol na východní stěně lodi k ostění triumfálního oblouku).

Vzory pro dvoulodí jsou hledány i v Praze, o kostele sv. Ducha na Staré Městě v Praze, který považoval za jeden prvních podnětů k rozvoji typu dvoulodí V. Mencl, se z tohoto hlediska zřejmě dosud diskutuje. Je však velmi pravděpodobné, že některé vývojově důležité stavby zanikly. Prozatím je asi přiměřené spokojit se pro Milevsko s poznáním, že zejména v poslední čtvrtině 14. století a na počátku 15. století byly dvojlodní stavby běžné. Do husitských válek byla jihočeská oblast jejich doménou výraznou v celoevropském měřítku (v období pozdní gotiky pak bylo stavěno podstatně více dvoulodních kostelů na většině území nynějšího Rakouska i v Bavorsku). Zajímavé je, že dvoulodí byla v lucemburské době značně frekventovaná rovněž v Malopolsku a na Spiši.

Milevské dvoulodí zřejmě plně souviselo s domácím vývojem. Podle dispozice se od počátku s dvoulodním interiérem počítalo. Patrně až při stavbě horních částí zdiva a při dodatečném vkládání čelních oblouků klenby na východní straně lodi došlo k dílčím korekcím, neboť se ukázalo, že triumfální oblouk není situován přesně v ose východní stěny lodi (ačkoliv symetrické umístění jistě bylo zamýšleno), takže bylo třeba kvůli komplikovanosti trojpaprskových obrazců mezi východní střední podporou dvoulodí a východní stěnou rozmístit na východní stěně podpory do přesně určených míst, a tedy mírně nesouměrně vůči triumfálnímu oblouku. Na východní straně byly jistě čelní oblouky vloženy dodatečně, protože východní stěna lodi byla založena současně s presbyteriem (to byl vcelku obvyklý postup). Jaký byl vztah čelních konstrukcí klenby k ostatním stěnám, to bude ještě třeba zjistit. Nepochybné je jen to, že dodatečně byla konstrukce čel zapuštěna do východní stěny románského westwerku, která tvoří část západní stěny lodi.

Profilace klenebních žeber lodi se od presbyteria nijak významně neliší. Přesto je zřejmé, že zde působily odlišně výtvarně orientované a školené síly. Zatímco tvarování oblouků nevykazuje významné odlišnosti od kleneb příbuzných dvoulodí (sv. Vít v Soběslavi, sv. Jiljí v Třeboni) – snad jen s tím rozdílem, že koutová trojpaprsková klenební pole zřejmě měla mírně odlišný tvar, jak bude ještě zmíněno –, sochařské formy klenebních konzol lze považovat v mnohém za jedinečný umělecký počin výtvarníka, který prošel některou přední evropskou stavební hutí (nejspíše sv. Vít v Praze, případně sv. Štěpán ve Vídni, dóm v Ulmu...).

Výtvarné pojetí plastické výzdoby konzol lze odvodit z expresivních forem obdobných prvků v horním triforiu a nad průchody v pilířích opěrného systému vysokého chóru pražské katedrály. Milevským konzolám přitom dodává na působivosti jejich prostší – lapidární – hmotové členění, nejspíše vyvolané i užitím těžko opracovatelného žulového materiálu (i když materiál bude možné vyhodnotit jen při případném průzkumu z lešení a po sejmutí nátěru alespoň v lokálním měřítku). Proto je otázkou, zda lze přijmout vyslovený názor na možnou souvislost těchto konzol s maskami na konzolách klenby dvoulodí u sv. Víta v Soběslavi. Spíše se zdá, že konzoly jsou samostatným produktem některého špičkového kameníka z parléřovské huti (pražské?).

Některé "bestiální" masky jsou natolik formálně redukované, že působí spíše jako "kubistické" abstraktní útvary. Konečné hodnocení jednotlivých konzol by však bylo na místě provádět po obsáhlejší komparaci s díly hlavních středoevropských hutí (toto srovnání by mělo být provedeno v rámci specializovaného uměleckohistorického výzkumu). Předpokládám však, že již po limitovaném předběžném průzkumu z velkého odstupu (pomocí dalekohledu) lze říci, že vedle síťové/hvězdové klenby presbyteria a klenby sakristie jsou tyto konzoly dalším nadregionálně významným svědectvím o vynikající úrovni vrcholně gotické architektonické tvorby v předhusitském Milevsku. (Již na jiném místě bylo psáno o ojedinělých formách uplatňovaných na stavbách 14. století v Milevsku – zejména v kapitulní síni a na paláci s věží severovýchodně od klášterní baziliky.)

K otázce dispozice gotické stavby a jejího rozměření ve vztahu k zachovaným částem románského kostela; k postupu výstavby gotického kostela

Gotická stavba obsahuje některé doklady o postupu svého vzniku, které sice nejsou podstatné z vývojového či výtvarného hlediska, ale jsou přínosné pro poznávání středověkých stavebních postupů.

Výstavba gotického kostela bez větších pochyb začala presbyteriem. Avšak od počátku se zřejmě počítalo – z důvodů, které zatím neznáme – s tím, že loď (dvoulodí) naváže svou severní stěnou na severní stěnu románské lodi a že do západní stěny lodi bude zakomponována východní stěna románského westwerku. O tomto záměru svědčí několik okolností. Jednak prakticky dokonalá rovnoběžnost podélné osy románského kostela a gotické stavby, jednak symetrický vztah gotického presbyteria k dvoulodí, doložitelný tím, že současně s presbyteriem byla zjevně založena i východní stěna dvoulodí (to je obvyklý postup), ale také spodní část východního pole severní stěny lodi, navazující svým vnitřním lícem na vnitřní líc severní stěny románské lodi (o tom svědčí opěrák na východním konci románského zdiva, konstrukčně shodný s opěráky presbyteria a opěrákem jihovýchodního nároží lodi. Pozice presbyteria byla zjevně stanovena po vyměření plochy dvoulodí tak, aby v jeho konstrukcích byla obsažena severní stěna románské lodi a východní stěna westwerku.

Z návaznosti na uvedené části románské stavby však vyplynuly některé problémy, které byly řešeny jednak během gotické výstavby, jednak v dalších etapách stavebního vývoje.

Navázáním vnitřního líce severní stěny gotické lodi na mimořádně silnou románskou severní stěnu došlo na vnějšku k "úspoře" spodní části gotických vnějších opěrných pilířů, které byly založeny až na koruně románského zdiva. Současně s tím však bylo nutné překlenout výklenek při horním ukončení schodiště v síle severní zdi románské lodi (je možné, že výklenek původně nebyl klenutý – jako s plochostropým s ním ostatně počítaly i dřívější kresebné rekonstrukce).

Ovšem západní pole gotické severní stěny lodi odpovídá východní části západní přístavby románského kostela. Zde bylo románské zdivo tenčí než severní stěna lodi (obsahující schodiště), avšak navazovalo na vnější líc severní stěny lodi. Ústupek, který tak vznikl uvnitř v severní stěně lodi po odbourání západní stěny románské lodi, byl překlenut rovněž valenou klenbou (jejíž konstrukci zatím neznáme, ale hypoteticky lze usoudit, že je rovněž cihlová, jako je tomu nad horní "podestou" románského schodiště v severní zdi lodi). Takto vytvořený výklenek byl později využit pro horní část nynějšího schodiště na kruchtu.

Vážné, ale zatím s konečnou platností neřešitelné otázky souvisejí s tím, jak byla jednak v původním projektu gotické přestavby navrhována návaznost románského westwerku na gotický interiér, a jednak jak se případně měnila v průběhu výstavby. Horní "podesta" románského schodiště nebyla při gotické přestavbě uzavřena příčkou nebo vyplněna zazdívkou, ale byla překlenuta (klenbou, která nesla horní část gotického zdiva severní stěny) a zjevně zůstala otevřená jižním směrem, tedy do interiéru gotické lodi.

Arkády ve východní stěně westwerku podle dosavadních zjištění rovněž zůstaly otevřené do gotické lodi. Zda zůstalo zachováno patro západní přístavby alespoň v rozsahu westwerku či zda zde zachovaná podlaha pokračovala do gotické lodi a navazovala na výklenek horní "podesty" románského schodiště, to nelze za nynějšího stavu posoudit. Průzkum stavebních částí, jež by mohly poskytnout odpověď na existující otázky, by byl možný jen v případě sejmutí omítek.

Pozorování z interiéru westwerku nasvědčuje tomu, že po odbourání románské lodi a přilehlé části jižní stěny západní přístavby byl do gotické lodi otevřen i vysoký otvor mezivěží. V průběhu výstavby byl do jeho horní části vložen segmentový záklenek a blok smíšeného cihlokamenného zdiva, poskytující oporu konzole gotické klenby dvoulodí. Žulové bloky šikmo protínající ležatý obdélný otvor ve východní stěně 3. patra věže jsou zřejmě "ruby" segmentů čelních žeber gotické klenby dvoulodí. Je možné, že v souvislosti s resignací na vestavbu dvoulodní klenby kostelní lodi byly bez dokončovacích úprav ponechány i otevřené otvory ve východní stěně westwerku. Výsledky dosavadního zkoumání nám však nedávají představu o tom, jak vypadala západní část lodi před vestavbou novogotické kruchty. Zřejmě tu byl již v renesanci nějaký zpěvácký kůr (jehož stopy by mohly být odhaleny pod omítkami) a pak i barokní varhanní kruchta. Žádné zjevné stopy těchto úprav však nejsou zachovány. Zatím jen nepřímo usuzujeme, že absence komentářů této části kostela v popisech z doby před regotizací nasvědčuje tomu, že se zde nacházela nenáročně uspořádaná barokní varhanní kruchta. Lze mít za to, že kdyby se v severozápadním koutu lodi uplatňovaly relikty románských částí, neušlo by to pozornosti. Je možné, že k odhalení a pohledovému uplatnění některých románských částí došlo až během 20. století, snad až při úpravách kostela na smuteční síň kolem roku 1980 (kdy bylo necitlivě likvidováno i novogotické tvarosloví arkád kruchty). Sloupy a pilíře věže byly nejspíše ponechány v podkruchtí viditelné již při regotizaci, vzhledem k tomu, že jejich archeologická hodnota již tehdy byla v literatuře zdůrazněna. Patrně však už nebude možné zjistit, jaké povrchové úpravy byly ze sloupů odstraněny. Zatím ani není jasné, kdy k sejmutí omítek či nátěrů došlo.

Není známo, jaké bylo výškové rozdělení interiéru věže před vložením novogotického trojramenného schodiště na kruchtu (zřejmě v souvislosti s tím totiž došlo k provedení omítek, v souvislosti s úpravami v 80. letech 20. století opravenými).

Při zakládání severní stěny gotické lodi byla na koruně silné románské zdi v úseku nad schodištěm v síle zdi vytvořena těsná "chodbička", jejíž účel není zcela jasný. Podle všeho se však nejedná o zbytek románské komunikace (na vyslovení této domněnky jsem se podílel při srovnávání s chodbičkami v síle horní části zdiva lodi kostela sv. Martina ve zdi v Praze), ale zatím je tento závěr předběžný. Nízký průlez (o chodbičce se v nynějším stavu mluvit nedá) na východě (přibližně nad výklenkem se vstupem do schodiště z podlahy lodi) končí nepravidelně vylámanou "jeskyní" ve zdivu. Tato dutina je na severní straně překlenuta zjevně při gotické výstavbě cihlovými ustupujícími oblouky. Důvody vylámání této dutiny nejsou v současné době jasné, snad by mohl nějakou odpověď přinést průzkum z interiéru lodi např. při nějaké budoucí opravě omítek.

stať || ilustrace: exteriéry | románská část | gotická loď | presbyterium | sakristie | krovy

Sakristie

Sakristie byla zřejmě od počátku plánována na nynějším místě, i když se její stavba dokončovala až po výstavbě obvodového zdiva presbyteria (velikost časového odstupu není možné stanovit, ale asi šlo jen o sezónní odklad). Nasvědčuje tomu návaznost profilovaného soklu a existence vnějšího opěrného pilíře na severní straně presbyteria, obsaženého ve zdivu východního štítu pultové střechy sakristie. Tento pilíř ovšem není armován kvádry ani cihlami (jako ostatní opěráky presbyteria), nýbrž je celý vyzděn z lomového zdiva, tedy bylo zjevně počítáno s tím, že bude následně pojat do zdiva sakristie a nebude se na exteriéru stavby uplatňovat. Podobně je tomu se opěrákem na severovýchodním nárožím lodi, který je rovněž postaven na zdivu sakristie, ovšem jeho horní část je viditelná nad svažující se plochou pultové střechy sakristie, jelikož nároží lodi předstupuje před severní stěnu presbyteria. V místech, kde se rozkládá sakristie, ovšem žádné další opěráky na rozhraní polí presbyteria nejsou a ani nebyly. Zřejmě se počítalo s tím, že klenba sakristie bude dostatečnou oporou pro tlak klenby presbyteria.

Sakristie zřejmě v západním poli své severní stěny obsahuje nějakou starší konstrukci. Na vnější straně je zesílená spodní část stěny obložena kvádry, jež však nejsou pravidelně kladené, takže je zjevně nelze považovat za románské zdivo. Spíše by mohlo jít o nějaký pozdější zásah např. pro posílení stability zdiva. Nad kvádrovým zdivem je líc, pokud je viditelný, charakteristický velmi nepravidelnou skladbu ze smíšeného materiálu. Převažují tu zlomky cihel a drobné lomové kameny, ale v několika místech jsou použity kvádry, zčásti kladené do pravidelnějších řad. Je tedy zřejmé, že tento úsek vnějšího líce není současný s ostatním gotickým zdivem sakristie. Dnes ovšem nedovedeme rozhodnout, zda se jedná o opravované starší zdivo snad nějaké stavební části románského kostela. Nepravidelnosti byly spíše způsobeny nějakými pozdějšími zásahy, jak tomu nasvědčuje smíšené zdivo v horní části stěny. Snad archeologický výzkum by mohl prokázat, jestli tu nebyla třeba dodatečně připojena nějaká přístavba, později opět odbouraná, nebo jestli se skutečně nejedná o relikt předgotické stavby, ovšem později rekonstruovaný poněkud improvizovaným způsobem. Na takové otázky by mohl případně přinést odpovědi i sondážní průzkum; rovněž pod omítkami v interiéru se mohou skrývat nějaká svědectví.

Klenba sakristie je snad právem odvozována z vzorce klenby svatovítského chóru v Praze, avšak z prostorového hlediska je její uspořádání do značné míry odlišné (např. už proto, že náběhy všech žeber jsou ve stejné výšce, kdežto v Praze jsou oblouky "dělicích" žeber nasazeny výrazně výše, než "diagonály"). Je ovšem možné, že obrazec byl přenesen pouze výkresem půdorysu, nad nímž provedl stavitel vlastní geometrickou projekci (další výzkumy jsou ještě potřebné).

Zatím nejasný je původ zazděného portálku v západní stěně sakristie při jejím jihozápadním koutu, situovaný cca 4 m nad podlahou. Segmentem překlenutá špaleta je omítnutá a otvor ve východní stěně lodi není vůbec patrný. Proto není jasné, zda se jedná o relikt nějakého posléze opuštěného záměru (např. patra nad původně nižší sakristií) nebo o výsledek pozdějšího zásahu. Při případném lokálním sondážním průzkumu to však nejspíše bude možné jednoznačně posoudit.

stať || ilustrace: exteriéry | románská část | gotická loď | presbyterium | sakristie | krovy

Střešní štít nad triumfálním obloukem

Zvláštní pozornost si štít zaslouží jednak proto, že byl budován v ne zcela typickém sledu vzhledem ke krovům kostela, jednak proto, že zajímavým způsobem naznačuje postup gotické výstavby.

Štít byl nad triumfálním obloukem vystavěn brzy po dokončení presbyteria, nejspíše ještě před tím, než byla rozestavěna kostelní loď. Tomuto sledu výstavby by mohlo nasvědčovat to, že panelování na východní straně štítu nad střechou presbyteria je provedeno z cihel, které se uplatňují na opěrácích presbyteria, avšak na lodi již nikoliv. Tato okolnost však nemusí mít spolehlivou vypovídací schopnost, neboť při klášteru byla po celý středověk provozována špičková cihelna.

Po té, co byly dendrochronologicky datovány některé trámy v krovu presbyteria i lodi, vyvstal určitý problém při posuzování stavebního vývoje a časového zařazení kostela. Zatímco stavba je literaturou bez významnějších odchylek řazena do 90. let 14. století (již tu byly zmíněny i okolnosti, nasvědčující tomu, že zejména výstavba presbyteria mohla probíhat již v 80. letech 14. století), krovy byly zřejmě s velkou mírou jistoty sestaveny z trámů z kmenů kácených v zimě 1445/1446d (asi je trochu kacířské pouze na základě vizuálního dojmu z charakteru letokruhových křivek vyvozovat nějaké komentáře či pochybnosti, ale přece se musím pokusit komentovat nápadnou podobnost řad zhruba končících kolem roku 1445 a kolem roku 1390). Takové opoždění výstavby krovů vyvolává určité pochybnosti, neboť je v rozporu s tím, co víme o obvyklém postupu výstavby v podobných případech. Detailní průzkum zejména na střešním štítu nad triumfálním obloukem ovšem přinesl některé doklady, které takovému atypickému procesu snad nasvědčují.

Nejčastěji různé stavební doklady prokazují (a je to známo např. i ze středověké ikonografie), že po výstavbě obvodového zdiva presbyteria byly vztyčeny krovy, aby bylo možné bezpečně budovat klenby. V převaze známých případů byly teprve po té stavěny zděné střešní štíty, což lze dokazovat tím, že krajní vazby krovu bývají vezděny do hmoty štítů, nebo jsou na nich aspoň otisknuty (a to i v případech, kdy samotný krov později zanikl); v některých případech jsou na zdivu štítu patrné nepravidelnosti ve vyzdění líců v místech, která byla případně nepřístupná či špatně přístupná proto, že krajní vazba krovu stojí/stála ve vzdálenosti několika cm od štítu vystavěného následně po krovu (takže např. ve skulině za krovovými trámy nebylo možné dobře urovnat líce zdiva).

V Milevsku jsou však krajní vazby obou krovů nápadně vzdálené od štítu nad triumfálním obloukem. Navíc je na štítu patrná jednak mírná nesymetrie střechy presbyteria vůči spodní hraně paneláže východní strany štítu, jednak zřetelné nadezdění jižního boku štítu, které bylo zřejmě nutné jako korekce tvaru štítu v souvislosti s následným vztyčením krovu lodi, který na této straně přesáhl nad původní hranu štítu!

Vzhledem k technickým požadavkům na stavbu klenby a k těmto pozorováním na štítu můžeme předpokládat, že po výstavbě obvodového zdiva presbyteria nebyl ještě krov k dispozici, takže bylo realizováno provizorní zastřešení, nejspíše podstatně mírnějšího sklonu. K tomu zřejmě došlo po roce 1372d, což je datum posledního (nikoliv však podkorního) letokruhu na trámu pozednice v závěru presbyteria. Zřejmě nebyl spolehlivě určen počet odtesaných letokruhů (snad by se mohlo podařit např. v průběhu budoucí opravy střechy najít takové místo na pozednici, které by obsahovalo i podkorní letokruh a dovolilo tak zpřesnit datování výstavby presbyteria).

Historické zprávy nám zatím nedávají představu o důvodech toho, že po husitských válkách, za velmi tíživých ekonomických podmínek kláštera, došlo k obnovení stavebních prací na kostele a k výstavbě tak monumentálních krovů. Není ani jasné, kdo mohl výstavbu krovu financovat.

Osobitou formu má západní zakončení střechy lodi s vysokou a strmou valbou. Zřejmě od počátku se v tomto místě nepočítalo se štítem, protože na západní stěnu přechází z jižní stěny lodi původní vyžlabená korunní římsa. Přesto však valba byla vytvořena pozoruhodným improvizovaným způsobem. Zřejmě až po sestavení krovu došlo k odstranění podélného zavětrování mezi prvními třemi příčnými vazbami a tyto vazby byly naklopeny východním směrem a opřeny o sousedící vazbu. K této změně mohlo sice dojít také později, ale spíše se zdá, že jde o následek zvoleného stavebního postupu krovu, který byl vytvořen bez přesné znalosti rozměrů stavby, a teprve na místě byl modifikován podle konkrétní situace. Při tom, jak je celá konstrukce krovu brilantně konstrukčně zvládnutá, působí tyto okolnosti překvapivě a budou muset být ještě dále prověřeny zejména při opravě krytiny a krovu.

stať || ilustrace: exteriéry | románská část | gotická loď | presbyterium | sakristie | krovy

Stavební materiál

Stavební materiál gotického kostela je vcelku běžný, avšak některé projevy stavební techniky jsou značně ojedinělé a vyvolávají určité otázky o původu stavební huti. Přitom je však jasné, že z některých zjištění atypických materiálů nebo stavebních postupů nemusejí vyplynout např. doklady o příchodu pracovníků s cizím školením. V samotném Milevsku se zřejmě uplatňovala velká vynalézavost až experimentátorství v užívání stavebních materiálů.

Situaci v interiéru jsme zatím schopní posuzovat jen z malé části, neboť většina konstrukcí je tu pokryta souvislou vrstvou omítek.

Běžné zdivo je provedeno z obvyklého místního lomového kamene, převážně zlomků žuly. Zřejmě již při gotické výstavbě byly do líců místy vkládány cihly či jejich úlomky, takže mohou působit dojmem např. obvyklé metody barokních vysprávek. Zejména v západní stěně a v západní části jižní stěny lodi byly ve větší míře druhotně užívány prosté, ale velmi pečlivě opracované žulové románské kvádry. To zřejmě svědčí o tom, že v době stavby těchto částí byly rozebírány nějaké partie románské stavby (není vyloučeno, že mohlo jít už o poslední fáze likvidace částí, které zasahovaly do interiéru budoucí gotické lodi).

Gotické architektonické články jsou ve své převaze vytesány z kompaktní šedé zrnité žuly, nepochybně místního původu. Jedná se o všechny římsy (ústupek soklu, podokenní římsy, římsy ústupků na čelech vnějších opěrných pilířů, korunní římsy), stříšky opěrných pilířů, stříšku na hraně střešního štítu nad triumfálním obloukem, ostění všech oken (patrně včetně kružeb, jež byly při regotizaci vyměněny za pískovcové kopie – osud původních dílů zatím bohužel není známý; nelezení těchto prvků by mohlo odstranit dosavadní pochybnosti některých odborníků o autenticitě kružbových obrazců), plastické prvky na exteriéru (erbovní štítky v patě střešního štítu nad triumfálním obloukem, kříž na vrcholu tohoto štítu).

Žulové kvádry jsou využity k armování čel opěrných pilířů lodi.

Na presbyteriu, na jihovýchodním opěráku lodi (stavěném spolu s presbyteriem, jak již bylo řečeno) a na spodní části opěráku na severní straně lodi (nepochybně rovněž ze společné etapy s výstavbou presbyteria) je však konstrukce opěráků v našich podmínkách unikátní. Hrany soklu jsou kvádrové. Také nad soklem jsou užity dvě vrstvy kvádrů. Rovněž římsy ústupků a vrcholové stříšky jsou tesané z žuly (jak bylo uvedeno výše). Tělo opěráku je zděné spolu s přilehlými "pilíři" meziokenního zdiva z lomového kamene. Avšak čela opěráků jsou zcela atypicky armována cihlami. Cihly zčásti jsou velmi ojedinělého formátu. Část cihel má obvyklý gotický formátu (vysoké "buchty"), část má ovšem dvojnásobnou výšku (tak aby bylo možné tyto vysoké cihly vázat do zdiva).

Cihly obou formátů jsou velmi pečlivě vázány, ovšem ve užití jednotlivých formátů není žádný jednotící systém. To je ovšem do jisté míry zarážející, protože spáry mezi cihlami jsou velmi pečlivě upraveny do lichoběžníkového profilu. Na zadní straně této armatury však je zcela nepravidelný přechod do lomového zdiva opěráku, Zřejmě tedy pečlivé spárování nemělo sloužit jako pohledová úprava zdiva, ale mělo spíše jen zaručit trvanlivost spár – to zřejmě bylo splněno.

Šedá žula byla užívána i v interiéru: na podokenní římse v presbyteriu (zatím jen na podkladě pozorování v místě lokálního narušení nad sedile), na patky a dříky klenebních přípor (materiál hlavic a klenebních žeber bude možné s konečnou platností posoudit až při průzkumu z lešení), ostění triumfálního oblouku.

V interiéru byl zřejmě zčásti využit jiný materiál na překlad sedile (patrně se jedná o oxidací růžovějící méně pevnou žulu pískově okrové barvy).

Materiál klenebních žeber v presbyteriu, sakristii a čelních oblouků v lodi zatím není spolehlivě doložen.

V presbyteriu lze počítat s užitím žuly zejména na svorníky, jejichž geometricky komplikované proniky by bylo obtížné tvarovat v pálené hlíně (i když některé neobyčejně složité architektonické články z cihlářské hlíny nalezené při archeologickém výzkumu v bazilice v roce 2006 svědčí o tom, že i s tím by si milevská huť poradila).

V lodi lze snad považovat za rubové strany žulových čelních žeber dva segmenty, viditelné v nízkém otvoru na východní straně 3. patra věže.

Materiál všech prvků by měl být prověřen v průběhu oprav z lešení.

stať || ilustrace: exteriéry | románská část | gotická loď | presbyterium | sakristie | krovy


© Jan SOMMER, 2007

Citace:
Jan SOMMER:
Poznámky ke středověkým proměnám kostela sv. Jiljí v Milevsku na základě poznatků z první etapy předběžných průzkumů
on-line: http://sweb.cz/evk/evkclanky/evkclanky2007/evkclanek070717milevskojilji/index.htm
od 17.7.2007 (1. verze)

evk > články > články 2007