zpět na hlavní stránku

 

Výzkum venkovských kostelů v Čechách – nové publikace

 

Publikace 2005 (aktualizace 10.8.2005)

 

Poslední aktualizace 17.12.2004.

 

Publikace o středověkých kostelech na Frýdlantsku

I.

KRACÍKOVÁ Lucie, BELLING Vojtěch: Středověká sakrální architektura na Frýdlantsku, Vlastivědná knihovnička Společnosti přátel starožitností, svazek 12, Unicornis, Praha 2003. 128 s., četné il., formát A5.

II.

Vlastivědná knihovnička SPS již přinesla velmi různorodé tituly. Samozřejmě to odpovídá i šíři vztahu k minulosti, který mají různí členové v pestré společenské základně Společnosti. Osobně si však myslím, že 9. a 12. svazek, jež pojednávají o středověkých kostelech v okresu Česká Lípa a na Frýdlantsku, vykonají asi nejvíce pro šíření pochopení pro hodnoty našeho bohatého kulturního dědictví. Docela bych si proto přál, aby se našla síla pokračovat právě tímto směrem, a také, aby se našli autoři, kteří by podobnou formou pojednávali i jiné typy památek v regionech. Myslím si, že ve zmíněných svazcích stojí za pozornost i snaha neslevit z odborné kvality, ale přitom hledat co možná srozumitelnou formu. Přes zaujetí i odbornou erudici autorů samozřejmě nemohlo být vše úplně dokonalé, ale to možná souvisí i s hledáním cesty k precizní koncepci struktury publikace. Mimoto je třeba také vědět, že i zdánlivě mechanické sestavení katalogu je vždy založeno na gigantické práci, během níž je shromážděno a vyhodnoceno mnohem více materiálu, nežli je možné posléze zařadit do publikace.

Publikace je velice pozoruhodná svou koncepcí, sice nijak zvlášť komplikovanou, ale velice přehlednou, V obsahu je možné se rychle orientovat a pak vyhledávat různorodé údaje "křížovým" způsobem. Různé katalogové práce o památkách soustavně sleduji, a musím říci, že oba soupisy z "českolipské" památkářské dílny patří svou koncepcí k tomu nejlepšímu. Ve srovnání se svazkem o kostelech v okresu Česká Lípa dokonce došlo k některým zřejmým dílčím zdokonalením. Např. jsou nyní datovány prakticky všechny snímky, což je důležité, protože některé stavby jsou např. zachyceny před opravou, nebo dokonce, jako v případě ruiny kostela v Jindřichovicích pod Smrkem, před sanací a po ní. Vítanou novinkou je také několik nákresů architektonických článků, specifických pro gotickou architekturu (ostění portálu a profily klenebních žeber), byť se jedná o dosti omezený výběr. Vynikající pomůckou však jsou snímky Romana Kursy, bohužel již zvěčnělého mladého mistra černobílé fotografie, kterému žel nebylo dopřáno rozvinout jedinečný talent; jeho skvěle komponované a technicky brilantně zvládnuté záběry by měly být inspirací pro potřebné nástupce.

Tak, jak je systematicky promyšlená celá publikace, jsou nanejvýše komplexně probírány i samotné stavby. Autoři již zcela překonali ještě donedávna převládající přístup k památkám výhradně jako k výtvorům uměleckého snažení. Prohlížejí a hodnotí každé zákoutí. Systematicky pracují i se starší uměleckohistorickou a vlastivědnou literaturou.

III.

Probíraná oblast je vymezena geograficky, z hlediska majetkového uspořádání, vývoje osídlení ve středověku a vývoje církevní organizace. Bohužel tu chybí nějaká mapka, kterou nenahrazuje schematický plánek rozmístění lokalit s kostely na zadní straně obálky. Nad mapkou by si čtenář mohl přesněji uvědomit zejména souvislost se jmenovanými lokalitami v nynějším Polsku a německé Horní Lužici. Každopádně se však do podařilo využít modelovou úlohu tohoto nevelkého regionu, do značné míry jednotného a také poněkud izolovaného již od středověku. To je velmi cenné i proto, že podobné výzkumy jsou u nás stále ještě spíše v počátcích a publikovány nejsou soustavně (ani příliš jednotnou metodou, která by dávala možnost porovnávat jednotlivé oblasti, svým vývojem dosti rozrůzněné).

V závěrečné kapitole je shrnuta typologie dispozic kostelů, přičemž je konstatován výskyt jen několika jednoduchých forem. To asi souvisí s výstavbou kostelů podle nějakého jednotícího zřetele, nejspíše z podnětu vlastníka statků či církevní správy. Autoři poukazují na rozdíly vůči pestřejší situaci na Českolipsku, probíraném v dřívějším svazku. Takové fundátorské "kampaně" probíhaly jak v Čechách, tak i v zemích severně od Frýdlantska – v nynějším Německu a Polsku. Někdy se jednalo o nově kolonizovaná území (někdy i velice rozsáhlá – Braniborsko, Pomořany), jindy o akce, které vedly k modernizaci rozličných starších objektů, případně v kombinaci s novostavbami, doplňujícími síť kostelů (u nás např. statky některých klášterů – Zlatá Koruna, Sedlec, Nepomuk). Určité srovnání snad je možné třeba s Chebskem, kde v řadě vsí vznikaly jednoduché kostely s pravoúhlými chóry asi od konce 12. století a v první polovině 13. století. Takové skupiny nenáročných staveb najdeme i v rozsáhlých končinách Frank na jihozápad od Českého lesa, kolonizovaných až od konce 12. století. Autoři však zřejmě mají pravdu v tom, že je třeba těmto jevům věnovat více pozornosti. Základnou takových pokroků v poznání však mohou být především takové systematické výzkumné akce, jakou podnikli autoři publikace. A podobně jako v jejich případě, musejí být získané výsledky publikovány. A budou-li další autoři napodobovat metodu předložené práce, bude to komplexnosti našeho pohledu jen prospívat.

IV.

Přesto se při četbě setkáme i s některými dílčími problémy. Ty plynou zřejmě z velikosti práce, kterou na sebe autoři vzali. Historické údaje nejsem schopen nijak komentovat.

V promyšleném uspořádání hesel mě poněkud zaráží striktní oddělení výkladu stavebního vývoje na základě listin a literatury od geneze stanovené na základě stavebního rozboru. Ale dovedu si představit, že je to výsledek praktických zkušeností autorů při zpracování textu, a možná i důsledek vývoje koncepce díla.

V popisech jsou poněkud nadbytečně užívány technické či obecné výrazy v nezvyklé formě. Např.: Záklenek přeložil stavitel dvěma plochými žulovými deskami. Z takové věty jednak není přesně zřejmé, jak jsou kameny ve zdivu situovány, jednak méně zasvěcený čtenář větu asi bude muset přejít, aniž by přesněji odhadl její význam. V popisech staveb jsou nezvyklá i spojení, obsahující slova převzatá z jiných sfér komunikace – např.: ...okenní otvor v západní stěně prezentuje úzká štěrbina s plným obloukem.... Případně se zřejmě ve snaze zhutnit výklad přičítají některým věcem činnosti, které tyto věci neprovádějí – např.: ...přestavba z osmnáctého století kněžiště zcela vybourala a postavila nové.

U půdorysů staveb se v zásadě nepodařilo dodržet rozlišení stavebních etap, jak bylo stanovené v jednotné legendě. Na pláncích také zaznamenáme některé překvapivé nepřesnosti. Možná by proto bylo vhodné uvádět původ plánků (v tiráži jsou uvedeni jen autoři kreseb, kteří však patrně nejsou totožní s realizátory měřických prací). Např. na plánku kostela v Hejnici (s. 62) je pozice gotického presbyteria zcela symetrická podle podélné osy barokní novostavby s barokní novostavbou kaple na západní straně, avšak u dříve publikovaných plánků kostela pozice obou přístavků souměrná není. Naznačený půdorys klenebního obrazce v původním gotickém chóru je zkreslený tím, že závěrové klenební pole je nesprávně protaženo v západovýchodním směru, ačkoliv ve skutečnosti jsou jeho paprsky rozprostřeny rovnoměrněji (svírají tedy přibližně úhel 45°).

Plánek na s. 98 (Větrov u Frýdlantu) nejspíše nezachycuje stejnou stavbu jako fotografie na s. 99. Stavba na snímku má mnohem kratší presbyterium a má je také značně odkloněné k jihu oproti lodi (zatímco na plánku takové vychýlení presbyteria není zaznamenáno).

Měřítka nákresů profilů klenebních žeber na s. 97 asi nejsou uvedená správně, zvláště, když se v textu mluví o robustní podobě profilů. Podle nákresu je šířka žeber cca 15 cm, přičemž obvykle tato míra osciluje kolem 20 cm. Buďto tedy jsou žebra ve skutečnosti širší, nebo o nich nelze mluvit jako o robustních, ale nápadně subtilních. Nákres profilace ostění portálu působí velice schematicky; v uvedené podobě by se rozhodně nedalo mluvit o příslušnosti k lineárnímu slohu; pokud jde pouze o schematický nákres profilu, mělo by to být uvedeno v popisce.

Nákres portálu na s. 108 (Višňová) vyvolává určité pochybnosti při srovnání se sousední fotografií. Na té je totiž značně odlišná skladba tesaných kamenů (na fotografii sestává pravá stojka ze tří kvádrů – včetně soklu –, kdežto na nákresu ze čtyř; podobné diference jsou i v záklenku).

V.

Věřme, že nově vydané dílo pomůže přesvědčit místní obyvatelstvo i státní orgány o nutnosti přispět k záchraně těchto objektů, většinou nejstarších památníků na počátky obcí.

Předmětem zájmu památkové péče se již stala ruina kostela v Jindřichovicích pod Smrkem. Způsob záchranného zásahu je dokumentován několika dvojicemi snímků "před a po". Při stabilizaci byly určité úseky zdiva citlivě doplněny přiměřeným kamenným materiálem. Vzhled objektu po opravě možná byl nebo bude diskutován na jiném místě. Doufejme, že původní části budou dostatečně ochráněny před vlhkostí, která hrozí pronikat ze zatravněné koruny zdiva. Podstatné také je, aby byl ustanoven takový režim průběžných prohlídek a odstraňování drobných závad, aby po letech nebyla znovu potřebná nákladná oprava, která by si vyžádala zásahy do substance, spojené s riskantními změnami (za pár let nekontrolované destrukce by bylo těžké rozpoznat gotické zdivo od novodobých dozdívek). Z hlediska možných nepříznivých účinků srážkové vody (sněhu) je možná problematická zřejmě vodorovná plocha nadezděných okenních parapetů.

 

Zde jen stručně a výběrově komentovaná práce představuje zásadní přínos k poznání našeho památkového fondu. Měla by si tedy nalézt místo v knihovničce každého, komu nejsou památky lhostejné.

// © Jan SOMMER, 2004-05-20

 

Pozdně gotické kostely v jižních Čechách – k dílu Hanse Götzingera

I.

LÁTAL Hynek: Pozdně gotické kostely v jižních Čechách 1480-1520, in: Umění, roč. 52, 2004, č. 2, s. 136-151.

II.

Fenoménu umělecky vybroušených pozdně gotických kostelů v rožmberské doméně již byla věnována nemalá pozornost, z různých důvodů však mnohá hodnocení nebyla zcela přesná. Je proto důležité, že se nyní některým významným stavbám z této skupiny dostalo soustředěnější pozornosti. H. Látal katalogovou formou seřadil informace o deseti z těchto objektů. Zvolená forma mu umožnila vytřídit podstatné srovnatelné znaky a přispět tak k upřesnění vědomostí o souvislostech rožmberského stavitelství, pozoruhodného mj. pevnou a efektivní organizací několika stavitelských skupin, řízených především z Českého Krumlova a z Haslachu. Autor správně poukazuje na to, že určité uzavřené (možno říci bohemocentrické) dosavadní uměleckohistorické hodnocení skupiny staveb bylo dáno i nemožností studovat před rokem 1989 stavby na rakouské straně hranice. Je však možné, že se tu jedná i o určitý vnitřní svár, který nerada vede naše umělecká historie, jenž plyne z často "překvapivě" vysoké kvality zahraničních objektů, ačkoliv my v sobě stále živíme dojem, že tvůrčí přetlak ovládal většinu okolních končin a činil z nich naši kulturní periférii. Na druhé straně je pravdou, že i západní badatelé – v našem případě tedy většinou rakouští –vesměs postupovali podobně. Přes určitou výhodu z hlediska studijních možností považovali rakouský vývoj za více méně autonomní, samozřejmě ovlivňovaný z center ve Vídni, Pasově, Salcburku, Burghausenu či jinde, avšak bez výraznější souvislosti s Čechami (pro některá období dokonce často posuzovali prioritu v česko-rakouských uměleckých vztazích opačně, než česká literatura). Je tedy zřejmé, že je proč se k již opakovaně studovanému materiálu vracet. Je správné, že významnému kroku v tomto směru poskytl oporu i časopis Umění.

Na druhé straně však článek svým pojetím naznačuje některé přetrvávající nepřehlédnutelné problémy. Většina zjištění se předkládá k věření bez podání podrobného rozboru staveb a jejich detailů. Ilustrační doprovod je velice výběrový. Např. neobsahuje srovnatelné fotografie či nákresy souvisejících detailů z různých staveb (mám dojem, že ani připojené půdorysy nejsou v jednotném měřítku). To je tím bolestnější, že není připojena ani dokumentace zmiňovaných staveb v Rakousku (resp. je reprezentuje jeden půdorys), kterou je dodnes u nás těžké opatřit (je tomu tak proto, že některé autorem citované, ale i další články vycházely většinou v 70. a 80. letech 20. století v regionálních sbornících, které nejsou v žádné naší knihovně a již není možné je koupit ani běžnou formou zapůjčit. (Asi je možné si zajet do některého města nedaleko za hranicemi do knihovny.) V moderních rakouských syntézách z posledních let je probíraná skupina staveb zmiňována většinou jen okrajově, přičemž souvislost s Čechami prakticky nepřichází na přetřes. Z článku H. Látala tedy lze opět vyvodit potřebu zejména zpřístupňovat dokumentaci, která možná ve značném množství leží v nějakých archivech institucí či jednotlivých badatelů, ale tím její soustavné a efektivní využití pro odbornou práci není zajištěno.

III, IV.

Stať je psána standardním odborným stylem, celkem přehledně, se zanedbatelným minimem nejednoznačných vět.

Fotografie nejsou datované, ale zřejmě je pořídil autor v souvislosti s tvorbou diplomové práce, kterou autor předkládal v Brně v roce 2003 (FF MU).

V.

Vzhledem k přehlednému uspořádání článku jej přes dílčí připomínky lze považovat za základnu dalších výzkumů. Vzhledem k tomu snad může mít určitý význam pokus o připojení několika dílčích poznámek.

Kájov

Je pravděpodobné, že před výstavbou velkého pozdně gotického poutního chrámu stával vedle zachovaného kostelíku Smrti Panny Marie (v literatuře většinou kladeného před rok 1300) jako hlavní pozdně románský kostel, jak to H. Látal předpokládá vzhledem k existenci druhotně osazené "konzoly s lidskou hlavou". Pro vznik této stavby již před polovinou 13. století by mohla mluvit forma pozdně románského portálu, zřejmě druhotně osazeného do jižní stěny lodi velkého kostela. [1] V této souvislosti lze připomenout, že také ve Svérazi stála nyní zachovaná gotická kaple v sousedství pozdně románského kostela, z něhož asi nezbylo nic, nežli ostění portálu (velmi podobnému onomu v jižní stěně lodi kostela v Kájově), nejspíše od barokní přestavby kostela užité druhotně jako vstup na hřbitov.[2] Podobná dvojice raně gotického kostela a samostatné kaple (často považované za prvotní samostatný kostel) se zachovala v Kaplici (již vzdáleněji s tématem mohla souviset existence samostatné stavby se suterénní kostnicí v Českém Krumlově u sv. Víta, doložená Janem Mukem, či kaple sv. Kateřiny u kostela v Rožmberku, možná připojená po polovině 14. století ke staršímu objektu). Ostatně podobné areály se dvěma svatyněmi jsou ve větším počtu zachovány v Rakousku.

Horní Stropnice

Stavební vývoj lodi byl ještě pestřejší.[3]

Žumberk

Dokladem rozšíření lodi kostela severním směrem je i zachované severovýchodní nároží lodi, patrné z podkroví sakristie. Přitom je třeba podotknout, že kostel pochází z druhé poloviny 14. století a že věž k němu byla připojena zřejmě ještě před rozšířením lodi, neboť je situována v ose původní užší dispozice.[4]

Rožmberk

Původní kostel nebyl menší, takže věž nestála samostatně, ale byla připojena ke starší stavbě, z níž se zachovalo obvodové zdivo raně gotické lodi (pozoruhodně rozsáhlé).[5]

Chvalšiny

Předhusitský původ klenby sakristie je velmi málo pravděpodobný. Věž byla stavěna sice v předstihu před lodí, ale zřejmě podle jednotného plánu, tedy patrně nikoliv jako izolovaný objekt.

Zátoň

Loď kostela je zřejmě vrcholně gotická, zvýšená při pozdně gotické přestavbě.[6]

VI

Souhrnně lze článek o pozdně gotických kostelech na jihočeské části rožmberského dominia uvítat jako nové upozornění na potřebu dále prohlubovat podrobné poznání jednotlivých staveb.

// © Jan SOMMER, 2004-05-20

 

 

KILIÁN Jan: Historické náhrobníky a epitafy Mělnicka, Regionální muzeum Mělník, Mělník 2004, VI (titul, tiráž, obsah) + 152 s. (+ 4 nečísl. strany v příloze), četné černobílé il., několik barevných fotografií v příloze, formát 240x160 mm.

V obsáhlé úvodní studii autor nastínil vývoj náhrobníků zejména se zřetelem k území Čech. Svědomitě přitom cituje četnou literaturu, takže jeho práce je přínosná i shromážděním četných odkazů na novější publikace zejména v regionální literatuře, kde bývá vyhledávání značně obtížné. Rozdělil probíraná díla typologicky (figurální, znakový, nápisový atd.), podle použitého materiálu (mramor, opuka, pískovec), podle původnosti umístění, podle jazyka nápisů, podle sociální příslušnosti pohřbených osob. Ve stručném souhrnu nastínil vývoj bádání o náhrobcích, přičemž doplnil odkazy na četné dosavadní publikace (je zajímavé, že přitom některé dosavadní soupisy poněkud zlehčil jako na odbornost rezignující výsledek konjunktury zájmu o šlechtu, kdežto encyklopedie nakladatelství Libri souhrnně vyzdvihl jako kvalitní, ačkoliv se v nich náhrobkům nevěnuje pozornost).

Základ publikace tvoří oddíl Encyklopedie náhrobníků. Hesla jsou abecedně řazena podle názvů lokalit a podle příslušných kostelních objektů. V heslech nejsou systematicky opakovány údaje o třídění náhrobků z úvodní kapitoly. Některé typizované informace (např. rozměry desky, materiál, jazyk nápisu apod.) mohly být v záhlaví hesla shrnuty v tabulce, neboť by to ušetřilo věty v popisu, v nichž jsou např. rozměry zbytečně uváděny v nejednotném pořadí.

Ve většině případů je fotograficky dokumentován exteriér stavby, v některých případech i interiér, většinou je připojen i plánek s vyznačením polohy náhrobku. V této souvislosti je však poněkud problematické, že ani u nákresů, ani u fotografií není vyznačen vztah ke světovým stranám (to zřejmě má určitý význam u kostela v Čečelicích – s. 28 –, kde byla při barokní přestavbě změněna "orientace" presbyteria, což ostatně působí nesrovnalosti v popisech tradičně; vzniká ovšem otázka, je-li renesanční náhrobník uložen v původním místě, jak uvádí autor na s. 26, když při barokní přestavbě byla změně poloha presbyteria, jež bylo přesunuto na severní stranu, k původnímu boku románské lodi). V případě kostela v Liběchově se např. mluví o umístění náhrobků na levé stěně lodi (s. 54), přičemž schematický plánek na s. 56 má sever dole (což není uvedeno). Při pohledu na dokumentaci tedy nejsme s to učinit si o poloze velké části náhrobků dobrou představu (obvykle si ovšem můžeme pomoci pročtením popisu náhrobku, kde se obvykle mluví o "horní" a "dolní" polovině atd.). Na fotografiích snad mohlo být připojeno měřítko, když se zřejmě většinou jedná o účelově pořízené kvalitní snímky (je ovšem pravdou, že v textu jsou uvedeny rozměry desek). Ostatně měřítko není ani u připojených půdorysů staveb (které jsou tedy jen schématem pro vyznačení polohy náhrobku, podobně jako je tomu u několika dalších prací na stejné téma). V řadě případů není uveden původ a datace vzniku vyobrazení.

Snímek na s. 94 zřejmě nezachycuje západní průčelí lodi kostela v Pšovce, ale případně nějakou jinou část kláštera.

Kvalita některých snímků je přesto, co bylo uvedeno výše, spíše problematická (např. s. 32, 43). Je však třeba přiznat, že fotografování celkem jemných reliéfů na náhrobcích, často zhotovených z materiálů, které mají barvy, s nimiž má citlivá vrstva fotografickým filmů potíže, je často velice obtížné a provázené neúspěchy.

Zvolený "systém" grafické úpravy vede k tomu, že se reprodukce fotografií v některých místech překrývají (např. s. 52). To nevadí např. na s. 25, kde je rohem "vrchního" obrazu zakryta nadbytečná část snímku (která mohla být případně i oříznuta). Na jiných místech bylo zřejmě ponecháno příliš prostoru volného, takže bylo možné zvětšením snímků zlepšit jejich srozumitelnost (s. 53).

Jistou nepříjemnost pro uživatele "encyklopedie" představuje absence soupisu literatury (aspoň hlavních prací) k jednotlivým objektům a artefaktům. Toto vynechání je poněkud překvapivé při srovnání s úvodní kapitolou, v níž je text doplněn obsáhlým poznámkovým aparátem se svědomitě řešenými citacemi. Přitom v textu hesel jsou názory některých starších prací komentovány. Tento problém není zcela vyřešen ani tím, že na závěr publikace je připojen jistě precizní a užitečný obsáhlý seznam archivních pramenů a literatury.

Ke zvýšení systematické hodnoty publikace přispívají některé doplňky v závěru. Jednak jsou tu uvedeny náhrobky se vztahem k Mělnicku, uložené v Lapidáriu NM a nezvěstné kameny, které byly uvedeny ve starších pracích (které ovšem opět nejsou přesně citovány), dále jsou zmíněny některé další funerální památky z regionu a na základě soupisové literatury jsou ve výčtu zmíněny renesanční a barokní náhrobky ze středních Čech.

Publikace je rozhodně přínosem k regionálnímu bádání, jistě sehraje i osvětovou roli, jak to jistě očekává vydavatel, a nepochybně bude díky bohaté dokumentaci užitečná i pro široce založené srovnávací studium.

// © Jan SOMMER, 2004-05-15

 

 

Dějiny staveb 2002, Plzeň 2003, 198 s., formát A4. Sborník vybraných referátů z konference v Nečtinech konané ve dnech 5. 4. - 7. 4. 2002. ISBN 80-86596-18-4.

Celý obsah sborníku např. na http://sweb.cz/ezppnovepublikace/; několik poznámek na http://sweb.cz/monudetrec/).

Jan ANDERLE, Tomáš KYNCL, Jiří ŠKABRADA: Krovy kostela sv. Bartoloměje v Plzni, s. 6-19.

Martin ČECHURA: Kostel sv. Ducha ve Všerubech. Výsledky archeologického výzkumu 2000-2002, s. 41-45.

Michal PANÁČEK: Problematika dokumentace historických krovů, s. 131-137.

Zdeněk PROCHÁZKA: Historie a stavební vývoj kostela sv. Jiří v Koutě na Šumavě, s. 141-148.

Jan SOUKUP: Kostelík u Ježíška v Plzni. K problematice jeho stavebního vývoje, s. 160-162.

František R. VÁCLAVÍK: Zděná helmice a ochoz věže kostela Nejsvětější Trojice ve Všestarech, s. 175-180.

Jiří VARHANÍK: Věž rotundy v Týnci nad Sázavou, s. 182-188.

 

Tomáš KAREL: Kostel sv. Jakuba Většího v Drahoňově Újezdě, in: Plzeňsko II. Sborník Spolku za starou Plzeň, Plzeň 2002, s. 66-69.

Stručná informace o nálezech na vnějších fasádách, učiněných během opravy omítek v roce 2001. Na jižní stěně lodi byly zjištěny vnější hrany špalet dvou gotických oken, značně menších, než jsou kružbová okna presbyteria. Podařilo se stanovit polohu západních nároží gotické lodi. V západních nárožích dodatečně připojené části stavby s kruchtou a věží byly druhotně použity kvádry vylomené z původních nároží lodi. V západních nároží dodatečné části byly zjištěny i díly ostění gotického západního portálu původní lodi. V textu však chybí zmínka o tom, zda se profilace tohoto portálu shodovala se zachovaným jižním portálem lodi, nebo jestli byla odlišná. Postrádáme též dokumentaci těchto nálezových situací. Dvěma fotografiemi jsou dokumentovány nálezy sgrafitového ornamentu pod původní římsou; renesanční omítka vznikla při úpravách stavby asi v polovině 16. století.

Gotická loď byla jen mírně protáhlá. Poloha oken a portálu v jižní stěně lodi se zdá nasvědčovat tomu, že u západní stěny lodi nebyla tribuna; konečné rozhodnutí by ovšem nejspíše bylo možné až po průzkumu omítek v interiéru.

Kostel je připomínán v roce 1352. Z hlediska slohového asi lze nynější stavbu zařadit do doby po polovině 14. století. To tedy s největší pravděpodobností znamená, že zde dříve stála románská nebo raně gotická stavba; pokud byla zděná, mohly by být v pozdějších konstrukcích obsaženy její části nebo druhotně použité zlomky; mohlo ovšem jít i o dřevěný objekt, jehož relikty by mohly být ověřeny jen archeologicky.

// © Jan SOMMER, 2003-03-23

 

Petra NAČERADSKÁ: Nápisy okresu Kutná Hora. Corpus Inscriptionum Bohemiae II, Fontes Historiae Artium, 10, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR, Praha 2002, 538 stran, formát 160x235 mm.

I. Publikace je vybavena 119 číslovanými ilustracemi a několika nečíslovanými a dále také složenou mapkou okresu s vyznačením lokalit pojednávaných v textu.

II. Po prvním dílu soupisu starých nápisových památek, věnovaném městu Kutná Hora (Jiří Roháček v roce 1996), vyšel druhý svazek, sledující "zbývající" území kutnohorského okresu, shodou okolností jednoho z nejrozlehlejších na našem území. Do publikace nebyly zahrnuty některé objekty či lokality, kterým bude třeba v budoucnu věnovat samostatnou pozornost (zámky Žleby a Kačina, město Čáslav). Z logiky věci plyne, že většina zaznamenaných památek pochází ze sakrálních staveb. Katalog má celkem 480 položek. Převahu mezi nimi tvoří náhrobky a kostelní zvony.

III. Hlavním přínosem publikace je precizní edice textů, často doplněná vyhodnocenými texty z pramenů či z literatury, pokud původní památky zanikly nebo byly poškozeny. Musíme však oželet nejen vyhodnocení umělecké stránky památek, ale i prostou možnost poznat jejich podobu. Vždyť např. u náhrobníků je zcela zásadní vědět, je-li nápis rozmístěn po obvodu desky, na štítku pod znakem nebo nad ním, atd. Jen částečnou pomocí v tomto směru je výběr (ve vztahu k šíři materiálu nevelkého počtu) kvalitně vytisknutých fotografií. Podobně důležité jako u náhrobků je uspořádání výzdoby a nápisů i na zvonech. Je tedy třeba v souladu se záměrem edice brát publikaci jako jeden z odborných pramenů při uměleckohistorickém posuzování památek. Též pro typologické posuzování písma a srovnávání jednotlivých předmětů z tohoto hlediska poskytuje katalog jen málo opory. Výtvarné a jiné prvky památek jsou jen stručně zmiňovány (figurální reliéfy, šlechtické znaky, přírodní a architektonické motivy, atd.). Podobné je to s určováním polohy či stavu a upevnění památek ve stavbě v době průzkumu (např., zda je náhrobek osazen na zdi, nebo zapuštěn v podlaze).

Několik zmínek o omezeních pro použití publikace ovšem není výtkou. Tyto limity byly vzhledem k záměru edice zřejmě stanoveny oprávněně. Jakékoliv překročení striktního vymezení tématu obvykle vede k nezadržitelnému nárůstu obsahu práce (jak co do množství, tak co do škály problémů) a posléze velmi často k jejímu zastavení. Věřme tedy, že specifický soupis nápisových památek dostane tu potřebnou finanční i jinou podporu, o niž vyslovuje autorka obavy v úvodu knihy.

IV. Uspořádání publikace je promyšlené a přehledné. Grafická úprava je velmi střízlivá a přitom dostatečně výrazná, takže usnadňuje orientaci čtenáře a přitom ho neruší žádnými "ozdobami".

V. Určité komplikace např. pro využití mezi památkáři asi vyvolá chronologické řazení památek, ať už uvedené v nápisu samotném, nebo odhadované. Vede to totiž k tomu, že většina památek z jedné lokality či objektu je rozmístěna více méně "náhodně" v textu. Nutnou pomůckou se pak stává místopisný rejstřík, který samozřejmě nechybí mezi bohatou škálou dalších specifických rejstříků (které umožňují orientaci v katalogu z řady různých hledisek).

VI. S cílem umožnit čtenáři orientaci o vztahu nápisových památek ke kulturně historickému kontextu autorka vybavila publikaci souhrnným úvodem a seznamem lokalit se stručným vylíčením dějin a hodnocení významných stavebních objektů. V těchto partiích práce se ovšem vyskytují údaje, které svědčí o stále trvající obtíži, kterou je nedostatečné zpracování místopisných rejstříků apod. v odborných knihovnách. Tento problém totiž nemůže být odstraněn ani tím, že např. některé odborné časopisy publikují bibliografické přehledy s anotacemi, ani vydáváním bibliografií. Zde je třeba spatřovat řešení především v tom, že památková péče bude důsledně zpracovávat bibliografické databáze, které budou zpřístupněné na internetu. Protože možnosti prověřovat v průběhu specificky zaměřené práce ke každému objektu všechnu existující literaturu jsou velmi omezené, nelze vinit autorku za některá přehlédnutí – jde o důsledek nevážnosti systému památkové péče k některým zdánlivě podružným náležitostem odborné práce s památkami.

VII. Několik konkrétních poznámek pro ilustraci (pohříchu zmiňuji především ty stavby, které jsem sám podrobněji sledoval). Autorce samozřejmě není možné vyčítat, že např. nemohla podchytit loňské publikace výsledků průzkumů kostelů, předložené K. Kibicem (nález románského zdiva v Horkách).

Nic nenasvědčuje tomu, že by kostel v Lochách byl románský. Soudím, že lze považovat za prokázané, že sakristie kostela ve Vysoké není jakýmsi předrománským kostelíkem, jak soudila část literatury; sakristii je třeba považovat za současnou se sousedním presbyteriem, tedy za raně nebo vrcholně gotickou. Těžko lze mluvit o tom, že se v gotické podobě velice dobře zachoval kostel ve Svatém Mikuláši, když z něj stojí jen později upravené presbyterium, byť s původní klenbou, zatímco kostel v Žíšově měl být "zbarokizován", ačkoliv je ve hmotě do značné míry zachovaný. Nic nenasvědčuje tomu, že by klenba presbyteria v Bratčicích byla vložena dodatečně.

VIII. Fotografie nejsou datované, takže jen z poděkování obětavému fotografovi, učiněného v úvodu, usuzujeme, že byly pořízeny v době práce na aktuálním soupisu. Fotografie jsou ovšem kvalitní a jsou solidně reprodukované.

IX. Snad by bylo vhodné u podobných soupisů uvažovat o doplnění schematickými orientačními kresbami, které by usnadnily názor na uspořádání popisovaného předmětu. U nás i v cizině se v podobných případech používají např. zjednodušené překresby fotografií. Poskytují dostatečně dobrý přehled, přičemž nevyžadují neúměrně vysoké výrobní náklady. Mohou se také stát oporou prvotních porovnávání jednotlivých památek ve zkoumané oblasti, ale i v širších souvislostech. Pouhý přepis textu má z tohoto hlediska dosti relativní hodnotu.

X. Publikace téměř bez kompromisu splnila stanovený cíl. Z hlediska výzkumu památek by možná bylo vhodné zvážit variantu uspořádání katalogu podle lokalit. Zatímco nyní je připojen rejstřík lokalit, bylo by možné vytvořit chronologickou tabulku. Ale chápu, že tato představa vyplývá z mého úzkého zaměření. Možná by však byla do jisté míry logická i proto, že zvolené území, na němž je chronologický pořádek vytvořen, nemá vlastně žádnou historickou podstatu. Zdá se mi, že i z tohoto hlediska by bylo logické řadit podle doby vzniku náhrobky z jediného kostela, tak jak je patroni postupně pořizovali, nežli jejich do jisté míry málo výmluvné řazení z rozlehlého území, majetkově i jinak značně nehomogenního. Že tento systém může mít logiku, ukazují např. soupisy náhrobků od Zdeňka Procházky. Umožňují navíc např. schematické znázornění polohy jednotlivých památek v rámci objektu.

Jenže je možné, že kdyby byly tyto mé požadavky respektovány, ukázalo by se, že jde již o nějakou úplně jinou práci. Nepochybuji totiž, že jak J. Roháček, jakožto zakladatel korpusu, tak i P. Načeradská tyto varianty zvažovali.

// © Jan SOMMER, 2003-03-23

 

Stavební vývoj kostela sv. Václava ve Staré Boleslavi. Pokus o diskusní příspěvek

Ad:

Ivana BOHÁČOVÁ (ed.) a kol.: Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku, Mediaevalia archaeologica 5, Archeologický ústav AV ČR, Praha 2003, 480 stran.

 

Důkladná systematická monografická zpracování rozsáhlých výzkumů mají v archeologii významnou tradici. Přesto však rozsáhlejších samostatných publikací vychází spíše pomálu. Značně horší situace panuje v památkové péči, o oboru stavebně-historických průzkumů nemluvě. Je pravdou, že prezentace výsledků stavebně-historických průzkumů tvoří součást některých sborníkových publikací, navazujících na velké památkové akce (Müllerova vila, Valdštejnský palác, Toskánský palác aj.). Mezioborové pojetí je nepochybně správné a mělo by vždy být cílem editora.

Také ve sborníku o archeologických výzkumech ve Staré Boleslavi se spolupráce řady specialistů projevila. Hlavními autory samozřejmě jsou Ivana Boháčová a Jaroslav Špaček, kteří se lokalitě věnují dlouhá léta. Jejich přístup i výsledky prokazují význam takové kontinuity. Historickým zprávám se věnují David Kalhous a Pavel Zahradník. Samozřejmě nechybějí geologické a geomorfologické průzkumy lokality. Zevrubně jsou studovány nálezy výrobků z keramiky a kostí, středověkých mincí, kovové předměty. Na základě petrografických průzkumů a analýz malt jsou stanovena ložiska, z nichž se těžil stavební materiál, ale i suroviny pro keramiku (Jan Zavřel). Obsáhle jsou vyhodnoceny pozůstatky hospodářských zvířat a zbytky rostlin.

Stavbám byla věnována spíše nesoustavná pozornost. Zřejmě převládl – jistě logicky – zájem o ty části staveb, které byly přímo archeologicky prozkoumány (kostely, části raně středověkého opevnění), nebo s archeologií těsně souvisejí (Vladislav Razím podává inventuru reliktů gotického opevnění – z nových pozorování vyniká zjištění zbytků cimbuří).

Rozsáhlý předložený materiál editorka uzavřela poněkud stručným vyhodnocením pozice Staré Boleslavi v raně středověkém přemyslovském státě; zřejmě se počítá s tím, že výzkumy budou v dalších letech pokračovat.

Kostel sv. Klimenta – jako nejlépe zachovaná románská stavba ve Staré Boleslavi – je předmětem zájmu vlastně jen v souvislosti s informací o dílčích sondážích zevně u východní stěny a pod podlahou lodi v jejím jihozápadním koutu.

Nejvíce pozornosti samozřejmě vyvolal nález kostela zatím neznámého zasvěcení, jehož relikty byly k všeobecnému překvapení nalezeny pod dlažbou prostranství mezi kostelem sv. Klimenta a gotickou bránou. Ze stavby byly zjištěny zčásti vytěžené základy a úsek kvádříkového nadzemního zdiva. Historici (Pavel Zahradník a David Kalhous) se sice neshodli na tom, které zasvěcení lze z mála dochovaných listinných zpráv kostelu přisoudit, avšak možnost spojit s kostelem údaje o kostele Panny Marie a sv. Jiří z konce 12. století se zdá docela logická.

Zajímavé výzdobné prvky staveb (zejména podlahy kostelů) představuje opět Ivana Boháčová.

Vzhledem k postupu výzkumů se poměrně málo pozornosti dostává největšímu ze středověkých kostelů, bazilice sv. Václava. Je to dáno jednak tím, že četné dřívější výzkumy již byly dosti podrobně představeny několika statěmi v konferenčních sbornících a časopisech, jednak patrně i tím, že se počítá s budoucím pokračováním výzkumů zejména v interiéru kostela, pokud by tam došlo k nějakým úpravám.

S určitou menší mírou zájmu o kostel sv. Václava proto mohou souviset některá sporná hodnocení. Nemohu sice vyloučit, že budou dalšími výzkumy potvrzena, avšak jsem přesvědčen, že dosavadní pozorování stavby svědčí spíše pro jiný stavební vývoj natolik závažně, že existující nejasnosti mají být při souhrnném hodnocení dosavadních nálezů alespoň naznačeny. Dovolím si proto několik poznámek, které jsou samozřejmě zcela okrajové ve vztahu k záslužné monumentální publikaci, avšak mohly by být alespoň zváženy při budoucím zkoumání. Stručně připomenu dříve vyslovené názory a doplním několik dalších glos. (K tomu viz Jan SOMMER: Ke studiu středověkých kostelů v okolí Čelákovic, in: Středočeský vlastivědný sborník. Muzeum a současnost, řada společenskovědní svazek 16, Roztoky u Prahy 1998, s. 172; nástin stavebního vývoje byl zamítnut s odkazem na výsledky archeologických výzkumů – Jaroslav ŠPAČEK: Několik doplňků k příspěvku "Patrocinia kostelů a patronáty světců..." otištěném ve SVS 1997, Tamtéž, s. 175-176; dále k tomu poznámka ke gotické stavební fázi baziliky – Jan SOMMER: Dobroslav Líbal: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek (rec.), in: Archeologické rozhledy, roč. 54, 2002, č. 2, s. 538.)

Ke stavebnímu vývoji baziliky byla podstatným přínosem zjištění kombinovaného archeologického výzkumu a stavebně-historického průzkumu Vrábské kaple (I. BOHÁČOVÁ, J. ŠPAČEK: Raně středověké kostely sv. Václava a sv. Klimenta ve Staré Boleslavi. Příspěvek k poznání raně středověké stavební techniky, in: Archaeologia historica 26/2001, s. 259-277). Výpověď stratigrafické analýzy nevyvolává zřejmě žádné pochyby o raně středověkém původu celé východní části baziliky. Archeologicky byla doložena jednolitost vnějších líců zdiva od východní části severní stěny severní lodi přes Vrábskou kapli až po apsidu jižní lodi (avšak žádné pochybnosti zřejmě zatím nevyvolal pro románské období značně neobvyklý způsob provedení lícového lomového řádkovaného zdiva).

Domnívám se však, že dosavadní výsledky archeologů neumožňují vysvětlit některé anomálie, pozorovatelné zejména v horní části stavby. Jejich objasnění lze očekávat až od dalších průzkumů; je možné, že pak budu usvědčen z omylů. Byl bych však rád, kdybych svými pochybnostmi o obecně přijímaném řešení alespoň přispěl k tomu, že stavba bude během dalších oprav důsledněji sledována (tady narážím na zmínku J. Špačka, že pod omítkou na segmentovém úseku zdiva mezi severní lodí a Vrábskou kaplí byly při rekonstrukci elektroinstalace nalezeny cihlové konstrukce, což ovšem nebylo jinak publikováno a už vůbec ne doloženo dokumentací a vyhodnoceno z hlediska stavebního vývoje).

Vztah apsid k navazujícím částem stavby

Obecně lze říci, že rozhodující část románských apsid má plášť odsazený od navazující pravoúhlé stavby. Je tedy oproti ní užší. Taková zvyklost byla tradována už od antiky. Souvisela ovšem i s konstrukcí. Apsidy měly většinou téměř přesně půlkruhový půdorys interiéru (tedy střed půdorysné kružnice ležel přibližně na úrovni vnitřního líce stěny, z níž apsidy vystupovala). Z toho plyne, že vnější obrys většiny raně středověkých apsid má segmentový půdorys. Většina výjimek pochází až z pozdějšího období románského slohu (plný půlkruhový půdorys apsidy totiž většinou souvisel s vložením samostatného triumfálního oblouku, vynášejícího hmotu zdi nad apsidou; u převažující části románských apsid leží zdivo nad apsidou na hraně její konchy!). S odsazením apsidy souviselo i její klenutí konchou, která odlišovala oltářní prostor od jednodušeji zastropené či vzhůru otevřené lodi. Vrchol konchy musel ležet pod úrovní stropu či koruny zdiva navazující prostory. S tím souviselo osobité řešení zastřešení většiny našich apsid, položené přímo na rub klenby. Proto také většina románských apsid u nás má korunu obvodového zdiva níže, než navazující prostora. Jestliže je tomu jinak, je třeba stavební vývoj zkoumat zvláště pečlivě. A to je také případ Staré Boleslavi. Všechny apsidy tu mají stejnou výšku s navazující částí stavby. Pláště apsidy hlavního chóru a jižní lodi plynule navazují na boční stěny lodí (u hlavní lodi ovšem se znepokojivými nepravidelnostmi). Severní apsida nebyla klenutá.

Jižní apsida nejenže navazuje na jižní straně plynule na stěnu boční lodi, ale je od ní několik metrů západně od napojení apsidy oddělena téměř v celé výšce zřetelnou svislou prasklinou v omítce, dle mého názoru téměř jistě dokládající spáru mezi různě starými zdivy. Z prostorové souvislosti (mj. kolize se severozápadním nárožím lodi kostela sv. Klimenta) usuzuji, že zdivo západně od praskliny je starší a že celé východní zakončení jižní lodi i s apsidou je mladšího původu (soudím, že novověkého).

Hlavní apsida se mi jeví vývojově značně komplikovanější. Její hlavní římsa plynule navazuje na podélné stěny hlavního chóru. Na obou stranách chóru se však římsy od hlavní lodi k apsidě sbíhají – tedy se chórové pole v horní části zužuje. Pod hlavní římsou (odhadem tak o 50 cm) je na apsidě zřetelná nepravidelnost na omítce, dokládající nástavbu zdiva, k níž došlo asi v baroku. Pod touto nástavbou je na severní straně plášť apsidy odsazený od podélné stěny chóru ústupkem, který však na jižní straně chybí (tato nesymetrie svědčí o nějakých stavebních změnách). Na plášti apsidy jsou pod nynějšími rozměrnými barokními okny (zřejmě vybouranými do zdiva dodatečně, jak tomu nasvědčuje dodatečná nadezdívka mezi záklenky oken a korunou zdiva) stopy níže situovaných oken, která byla sice o něco užší, ale jejichž šířka přesahuje běžné dimenze románských oken (ale stáří těchto oken a jejich vztah ke zdivu apsidy bude možné posoudit jen po sondážích např. při opravě omítek). Dosavadní zjištění tedy nevylučují románský původ hlavní apsidy, ale vzhledem ke způsobu navázání na chór považuji za vysoce pravděpodobné, že apsida byla v postředověkém období rekonstruována (čistě hypoteticky lze zvažovat pracovní hypotézu vrcholně gotické historizující přestavby a radikálních zásahů 17. století). Bez jakýchkoliv dokladů si dovolím předložit i otázku, zda spolu s apsidou nebyla přestavěna i východní část krypty, protože v ní by se rovněž dalo daleko spíše očekávat odsazení pláště apsidy (srov. Praha – sv. Jiří, Teplice), než její oddělení výraznými postranními pilíři (jež by ovšem mohly obsahovat původní nároží užší apsidy)

Severní apsida je zřejmě skutečně zcela organickou částí Vrábské kaple. Nad klenbami kaple je však zřejmé, že horní část zdiva kaple je připojena k severovýchodnímu nároží hlavního chóru dodatečně, na spáru (tím není v principu vyloučeno, že základy mohou být provázány, ale souvislosti obou částí bude, soudím, třeba ještě věnovat pozornost). Půdorysné dimenze lodi Vrábské kaple jsou pro románské období vysloveně nezvyklé.

Na západní straně kaple se jeví navázání na severní loď jako organické jen na vnější straně (viz archeologické výzkumy). Nad klenbami severní lodi jsou patrné zásadní nespojitosti. Není jasné, jak segmentové úseky zdiva navazují na okolní konstrukce. Pokud sem byly dodatečně vloženy (při vkládání renesanční klenby? – to těžko, neboť tato klenba reaguje na půdorysnou anomálii jen improvizací), není z hlediska typologie vůbec jasné, proč. Konstatovaný výskyt cihel zatím nebyl komentován ani z hlediska umístění, ani rozsahu. Pokud byly segmentové úseky vloženy dodatečně, nejspíše by se to projevilo zřetelnými spárami (které by při vysekávání drážek pro elektroinstalaci nejspíše byly zpozorovány). Nad renesanční klenbou severní lodi se v severovýchodním koutu (u západní stěny Vrábské kaple) zachoval úsek starší klenby s omítnutým lícem s nátěry. Relikt klenby je však zcela drobný a velmi nepravidelný, takže vůbec neumožňuje hodnocení. Zdá se však, že po určitou dobu byla v tomto místě stavební část, převyšující severní loď. Dimenze segmentových úseků zdiva mě vedly k pochybnosti o tom, že se jedná o relikt apsidy boční lodi (jak navrhl Václav Mencl), a proto jsem uvažoval o možnosti, že zde je zachována část nějaké starší stavby, hypoteticky lodi rotundy, která mohla být zabudována do východního zakončení boční lodi tak, jako tomu bylo např. s jižní apsidou svatovítské rotundy na Pražském hradě.

Stěny hlavní lodi jsou zřejmě včetně pilířů a původně hrotitě zaklenutých oblouků mezilodních arkád gotického původu, z doby radikální přestavby baziliky. Kromě zjevných architektonických znaků tomu nasvědčuje i způsob provedení lomového zdiva. Románského původu jsou patrně dva křížové pilíře na východním konci jižních mezilodních arkád.

Zdivo hlavního chóru, patrné z podkroví Vrábské kaple, nemá jednoznačně zařaditelný charakter (nelze o něm prohlásit, že sestává z románských kvádříků). Zřejmě je poznamenáno požáry a vysprávkami. Je však možné, že je románského původu. Západně od Vrábské kaple je zakončeno nepravidelnou hranou, k níž je na spáru přiložena gotická severní stěna hlavní lodi (její součástí je i v publikacích zmiňovaný vynášecí pas, který byl nejspíše určen k vynesení zdiva nad gotickým baldachýnem, byť ten se zachoval v později rekonstruované podobě).

Již jsem vyslovil pracovní hypotézu, že navržená rotunda je oním osudným kostelem sv. Kosmy a Damiána. Tím by mohlo být vysvětleno soustřeďování míst zvláštní svatováclavské úcty na severní stranu krypty a do Vrábské kaple, kterou považuji za pozdější.

Nemíním znevažovat výsledky rozsáhlého archeologického výzkumu. Soudím však, že některá pozorování na stavbě kostela sv. Václava nelze uvést do souladu s dosavadními výklady stavebního vývoje. Jsem přesvědčen, že by jim měla být ještě věnována pozornost. Některé své hypotézy, k nimž mi chybějí podklady, rád reviduji, ale dosavadní obecně přijatou interpretaci stavebního vývoje je podle mého názoru rovněž ještě třeba doložit dalšími průzkumy. Pokud by platily dosud obecně přijímané názory na stavební vývoj, měla by typologickému zařazení některých neobvyklých dispozičních a stavebních řešení být věnována větší pozornost.

 

Konečné hodnocení většiny naznačených názorů bude samozřejmě možné až po detailních průzkumech konstrukcí, pokud je umožní případné zásahy do omítek.

 

Autorům archeologických výzkumů děkuji za možnost opakovaných návštěv lokality v době odkryvů.

 

© Jan SOMMER, Praha, 17.12.2004

 

zpět na hlavní stránku

 



[1] K tomu Jan SOMMER: Poznámky k výkladu stavebního vývoje několika středověkých kostelů v nejjižnějším cípu Čech – 3, in: Zprávy památkové péče, roč. 52, 1992, č. 10, s. 30, 33.

 

[2] Velmi podobný portál byl asi druhotně osazen do jižní stěny gotického kostela v Černici.

 

[3] Jinřich NOLL, Jiří VARHANÍK: Westwerk kostela sv. Mikuláše v Horní Stropnici, in: Archaeologia Historica, 21/96 (b. d.), s. 103-108. Jan SOMMER: Ke stavebnímu vývoji kostela sv. Mikuláše v Horní Stropnici, in: Výběr z prací členů Historického klubu při JČM v Českých Budějovicích, roč. 23, 1986, s. 120-123. Jan SOMMER: Pozdně gotické obranné patro kostela v Horní Stropnici, in: Výběr, časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, roč. 33, 1996, č. 1, s. 46.

 

[4] Jan SOMMER: K charakteru pozdně gotických přestaveb jihočeských kostelů. Kostel Panny Marie v Rožmberku, in: Dobrš ´96. Sympózium o obnově Dobrše, problematice obnovy a údržby historických památek v regionu, Praha 1997, s. 35.

 

[5] J. SOMMER, cit. v pozn. 4, s. 33-35. K bezprostřední souvislosti s Haslachem Jan SOMMER: Drobnost k činnosti stavitele Hanse Götzingera v jižních Čechách, in: Památkové listy 12, 1997 (příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 57, 1997, č. 1), s. 9.

 

[6] Stavba obsahuje řadu dokladů složitějšího stavebního vývoje. K tomu viz Jan SOMMER: Poznámky k výkladu stavebního vývoje několika středověkých kostelů v nejjižnějším cípu středních Čech – 1, in: Zprávy památkové péče, roč. 52, 1992, č. 8, s. 36-37.